Království ostrovů

Povídají, aby řeč nestála. Nedávné šokující události byly pomalu překryty událostmi méně nedávnými.
„Zvláštní, ale s těma démonama se občas cítím skoro bezpečně.“
„Vím. Když už tu mají kolem courat cizí chlapi, tak ať to jsou aspoň... bezpečný cizí chlapi.“
„Přesně. U cizích nikdy nevíš. U démonů, když je teda poznáš, víš.“
„Prý si je teď můžeš najmout!“
„Vážně? Tuhle se jeden stavoval...“
„Ten černovlasej tu courá pořád!“
„Ten ne. Tenhle byl jinej...“
Nenápadnost, trpělivost, porozumění. Schopnost vypíchnout ze slyšeného to podstatné. Jemné ouško staré dámy.
I když na to nevypadá, věk by na to měla.
Znalost lidských povah ne.

Měla jistou pověst, kterou o ní roztrušovali místní mládenci. Tak se Vran zeptal (vždycky se zeptá).
Odpověď byla pohoršené „Ne!“, tak pokrčil rameny a šel si po svém.
Clarissa potřásla hlavou a vrátila se do domku.
Bohužel nebydlela sama.
Když ten večer na jejího přítele „Ne“ nemělo kýžený účinek, rozkřičela se. Překvapením i strachy. Jen si ho udržet od těla...
Co jí padlo pod ruku, to po něm vrhla. Neměla nejlepší mušku a květináč prorazil okno. Už se zdálo, že prohraje, když dovnitř vtrhl Vran a násilník následoval květináč. Vran vyskočil za ním.
Bude učit důležitou lekci.
Ne znamená Ne.

Sešli se v přístavu. Tady bylo vždycky co zajímavého vidět.
„Hlavně nikoho neobtěžovat,“ znělo zlaté pravidlo.
Norman měl rybáře rád. Většina z nich se o děti nestarala.
Malcolm je měl taky rád. Většinu z nich znal.
Sorley se svezl s nimi.
Na loď. Tu velkou.
Nikoho neobtěžovali; pomáhali nakládat prázdné pěstební koše.
Možná se trochu poprali, v dobrém.
Možná, nikomu to neříkejte, jeden z nich spadl nebo byl postrčen do vody a ostatní dva ho skočili zachraňovat.
Nebylo třeba.
Možná vymysleli další zábavu.
Při proskakování lodním okénkem se nedotknout okraje.
Výzva i neskutečná zábava. Menším to jde lépe.
Jednou vyrostou.

Drobné problémy řeší.
Ale ty řešili vždycky. Proto tu koneckonců jsou.
Velký problém se před nimi tyčí jako balvan.
Místo činu ohledali. Minulost obětí vyzkoumali. Kudy dál...
Dědictví není víceméně žádné. Taky se o ně nikdo nepřihlásil. Jsou na mrtvém bodě.
Lišce to moc nevadí. Je spousta drobností, o které se musejí starat. Každodenní život.
Jestřábovi to taky moc nevadí. Nechává to osudu. Ono se to hne, až bude správný čas.
Rezce to vadí. Nesnáší, když svět nedává smysl.
Smysl hledá v knihách.
„Lidé jsou vlastně strašně jednoduší,“ povídá slečna Marplová.
Rezka se zamyslí, ale pořádně tomu nerozumí.
Ještě ne.

Když bylo načase vyzvednout Ostrovana před další dobrodružnou výpravou, Norman se zdržel. Nebylo to naschvál, ale byl tomu rád.
Přiklusával k domku starého Edgara. Ten pronajímal jeden až dva pokoje studentům z lepších rodin; Malcolm bydlel níž ve městě.
Edgara neměl rád, protože. Znáte to. Některé lidi nemáte rádi.
Jsou falešní.
„Půjde váš student ven?“ slyšel Malcolma, jak se ptá. když byl ještě za rohem.
„Myslíte mladého pána ze Sorley?“ odpovídá důležitý Edgarův hlas. „Zeptám se ho...“
Mladý pán šel.
„Sorley, jo?“ ptá se Malcolm, když jsou mimo doslech. „Ty jseš šlechtic?“
„Jo. Vadí to nějak?“
„Asi ne.“
Norman mlčí.

Přeměnění opustili vojenskou službu, ale ukazuje se, že v činnosti Hlídek bude nutné pokračovat. Jak jinak zjistit, že se Hranice Zóny neposouvají?
Teď ještě zjistit proč se posouvají, když se posouvají. A tady se posouvají pravidelně a často.
Nic není ustálené, vládne Chaos. Tak se Racek obrátí na specialisty, aby měli oči na stopkách.
Jakoby toho neměli i tak dost.
Rezka si krátí cestu okrajem Zóny. Není sama..
Červená jablíčka zvou k nakousnutí. Jen ohryzek musíš...
Postava před ní ho jednoduše odhodí. Ven ze Zóny.
Tak proto!
„Co děláš?“
„Vždyť o nic nejde...“
Ale jde.
Bejček má problém.
A velký.

Když je hezky, musíte toho využít. Zahodit tašku doma a vyběhnout do kopců.
Do údolí.
Tady, blízko Gerasdanu a přeci daleko, už před několika generacemi oplotili velkou část úbočí, odstěhovali jeleny a ovce.
Plot udržovali nějakou dobu, teď už v mnoha místech nestojí. Nevadí to. Ovce a jeleni jsou zpátky, ale v mezidobí měly mladé stromky šanci vyrůst a zesílit. Teď už je nespasou do mrtě.
V časném podzimu jsou zplanělé jabloně skryté ve stínu vysokých kopců obsypány úrodou.
Je podniknut nájezd...
V noci je chytne břichabol. Všechny. Kvílí, úpí, trpí.
To se dalo čekat.
Jablka z údolí dozrávají později.

Školní výuka zabere jednomu větší část života, se zdá. Ale vzdělání je ten důvod, proč tu všichni jsou.
Probíhá zeměpis. Byla zadána samostatná práce - kresba mapy podle podkladu.
Podklad visí vepředu, Malcolm s Ostrovanem sedí vzadu. Spolu.
Znázorňování vzdálených krajin, kam se nikdy nepodívají, není dvakrát oblíbenou činností.
Minihokej s tužkou a kousíčkem gumy zase ano.
Snaží se být zticha, holoubci, snaží. V zápalu lítého boje avšak přehlédnou obávaný stín...
Malcolm je vytažen za ucho vzhůru a nestačí blokovat střelu.
Gól!
„Co to je?“ táže se učitel, ukazuje na hojně proháněný „puk“, který se zastavil na rozpracované mapě.
„Prosím, Edinburgh.“

Jestřáb znovu probírá důkazní materiál.
Jako by hrál tu hru „co do obrázku nepatří“ s obrázkem, který by se spíš hodil do knížky „Hledejte Walda“.
Domek je uklizený, až na ten nepořádek vzniklý když se to stalo.
Rozbitý květináč už někdo uklidil a kytka je přesazená na zápraží. Líbí se jí tam.
Spona do vlasů. Šátek. Lžička, dva hrníčky s nedopitým čajem.
Přičichne.
Vážně, s čajem.
Důležitá návštěva.
Další změť předmětů, z nichž jeden upoutá jeho pozornost.
K čemu by tyhle dvě potřebovaly zrovna tohle?
Malý čtvercový balíček, v němž se rýsuje kruhový obrys, se tváří výsměšně.
Stejně je prošlý.

Střípky a poklady, plechové, napůl zrezivělé krabičky... jedna na kolečkách?
„Tohle je co?“ ptá se Malcolm.
„Vlak.“
„Nevypadá to jako vlak.“
Ostrovan mlčí. Vlak viděl jen na obrázku.
„To je vlak jak býval, víš?“ zapáleně poučuje Norman. Jejich domácí knihovna je přece jen rozsáhlejší. „Když nejezdily na páru. Neměly ani komín, ani ty... táhla na kolech, prostě jezdily jinak. S... elektřinou? A s naftou, jako lodě taky tenkrát, jezdily s naftou.“
Rozhlédne se po místnosti, ale nejsou tu žádné další vagóny ani koleje.
Pokládá hračku, Ostrovan ji bere do rukou.
„Smím?“
„Jasně.“
Zapadá Slunce,“ upozorní Malcolm.
Tak se rozběhli.
Domů.