DMD č. 26. pro 26. 4. 2025. Téma: Křoví

Ten keř, co roste ve vzdáleném koutě zahrady...
Pamatuješ si na slečnu, co tady kdysi pracovala? Pomáhala v kuchyni a taky s úklidem. Jednou tvrdila, že na tom keři viděla zlaté květy. Nikdo jí nevěřil, prý si vymýšlí. Rozhodla se tedy, že půjde a jeden z těch květů přinese. Dodnes si pamatuju, jak odchází směrem ke křoví. Bylo to naposledy, co jsme ji viděli. Nikdo neví, co se s ní stalo.
Mám teorii, ale je příliš divoká. Co když ten keř dokáže do sebe vtáhnout člověka, aby na něm vyrostly zlaté květy?
Já tomu věřím, proto k němu nikdy nechodím.

Manžel říká, že jsem blázen, když stojím u okna a pozoruju sousedův dům.
"Vysadil kolem plotu křoví," řeknu.
"No bože," pronese manžel. "Asi má rád soukromí."

Křoví roste.
"Už skoro nevidím jeho dům," oznámím. "Je to džungle."
Manžel přikývne.
"Víš co?" řekne. "Zajdu tam a řeknu mu, ať seřízne aspoň špičky."

Odejde. Padne soumrak. Nejspíš oba popíjejí.
Pak zaslechnu zvuk motorové pily. Tak přeci ho k tomu seříznutí přesvědčil, pomyslím si.
Čekání mě unaví. Usnu.
Druhý den ráno stojím opět u okna. Křoví je netknuté, dlouhé šlahouny se pnou skrze plot až na náš pozemek.
Manžel stále není doma.

Zvláštní.

Naložil ho do auta a zarytě odmítal prozradit, kam má namířeno.
Miloval překvapení.
Nasedl do auta a tvářil se nakrknutě.
Nesnášel překvapení.
Když o hodinu později zastavili uprostřed polní cesty mezi dvěma zarostlými loukami, Edward vystoupil a zatvářil se skepticky.
„Sex v přírodě?“
Sirius zaštěkal smíchy, odhrnul vysoké keře u silnice a pokynul mu, aby šel za ním.
Po krátké chůzi hustým křovím se jim otevřel pohled na rozlehlé kopcovité pláně, porostlé jasně zelenou trávou, zalité sluncem a osázené několika majestátními stromy.
„Tohle všechno je naše. Postavíme tu dům.“
„Paráda. A kdo to sakra bude sekat?“
„Pořídíme si ovce, zlato.“

Admirál Morthy visel z parapetu okna sanatoria a snažil se nohou postavit na římsu. Zener pro něj měl poslat osvobozující komando, ale to se nechalo chytit, tak se musel osvobodit sám.

Do pokoje vešla ošetřovatelka, a když uviděla otevřené okno, přistoupila k němu –

„Ne – to ne!“ vykřikl Morthy. Marně. Ošetřovatelka, snad že měla na uších sluchátka, ho neslyšela, uchopila okenice a jediným plavným pohybem je zavřela. Morthyho prsty nepředstavovaly žádnou překážku.

Admirál se volným pádem řítil k zemi. Naštěstí mělo sanatorium jenom dvě patra. Naštěstí bylo pod jeho oknem husté křoví.

Naneštěstí to bylo křoví trnité.

„Ááááááááááá!“ zaznělo do noci.

Po dešti vykvetla larrea. Pryskyřičná vůně naplnila ráno, krása brala dech. Tupě jsem civěl do křoví, v hlavě černo.
Je mi sedmnáct, nic neumím, nic nemám. Nikoho nemám, jen mámu někde u Rena. Nemám páru, jak se za ní dostanu, jak jí dostanu z komunity, natož jak dostanu depresi z její hlavy.
„Zírání na keř pomohlo naposledy před více než dvěma tisíci lety,“ ozval se za mnou Frank.
„Nemá se podpálit, aby promluvil?“ zeptala se Naty a zacinkala klíčky od auta.
„Seber se, odjíždíme.“
„Kam?“ zašeptal jsem.
„S tebou za tvou mámou. Nenecháme tě to řešit samotnýho. Už nám věř.“

Chrám vyzařuje ticho, důstojnost a stabilitu v nejisté době Klonových válek. Chodby odrážejí tiché kroky, zrcadlící se v jejich stropech. Ani vánek nepohne mohutnými závěsy.
"Perkele!*" zazní tiše.
V ohybu chodby se vynoří postavy generála Kenobiho a generála Windua.
Vstříc jim kráčí čtveřice klonů, pravděpodobně ze schůzky se svým generálem.
"Generálové," pokyne hlavou velitel a zastaví se.
"Ah, Mimasi. Potřebovali bychom mluvit s Gwen. Je u sebe?" zeptá se Kenobi.
"Nikoliv, pane."
Kapitán, stojící za velitelem, nenuceně přešlápne. Vyzařuje z něj nezúčastněný zájem.
"Kde je?" vyštěkne Windu.
"Myslím, že v knihovně, generále."
Jediové zmizí za zatáčkou.
"Jsou pryč."
"Dík, kluci."

Jakub Vandrovec se skrčil a větev mu prosvištěla nad hlavou. Zlotřilý ent zaklapal dřevěnou papulí a na krátkých kořenovitých nožkách se hrnul vpřed. Jakub odrazil další útok větví a opětoval úderem sekery. Mrštil po entovi láhev lihoviny a alkohol zapálil cigaretou.
Potom oslaben únavou z boje padl na zem a ztratil vědomí.
***
“Konečně tě mám, Vandrovče.”
Okrskář Birski se skláněl nad bezvládným tělem. Nakrčil nos a vstal - zápach Jakubovy lavorovice byl ohromující. Kousek dál doutnaly zbytky okrasných keřů.
“Nedostal jsem tě za pálení, nedostal jsem tě za hanobení hrobů, nedostal jsem tě za pytláctví - dostanu tě za ničení veřejné zeleně.”

Každé ráno chodil běhat. Někdy sám, někdy mu dělala doprovod.

Tohle byl jeden z těch dnů, kdy se přidala.

Zvolila těsné šortky s tílkem.

Tohle nedopadne dobře, pomyslel si.

Nechal ji vyběhnout jako první a celou cestu do lesa měl ten nejlepší výhled. Na její dokonale tvarovaný zadeček. Až se z toho zapotil.

Když vyběhli kopeček a zastavili se nahoře, opřela se o strom a vyzývavě po něm koukla.

Stačil jediný pohled na nedaleké křoví a už ji tam táhl. Nebo ona jeho?

Toho rána se vraceli na snídani o trochu později než obvykle. Zadýchaní a ve vlasech měli větvičky.

Posledních pár let se Zip držel stejného účesu - druhé stupeň strojku, ten nejkratší na krku a na spáncích, jednou za měsíc, častěji, když je čekala dlouhá akce nebo když už se vlasy na konečcích začínaly vlnit.
Snažil se toho držet, i když utekl od armády - poslední kousek předvídatelného, starého života. Jenže pak se o pár dní opozdil, a pak znovu, všechno utíkalo rychleji, než byl zvyklý…
Skoro ucukl, když zahlédl v zrcadle - vlasy, dlouho uvězněné pod přilbou, se rozježily kolem hlavy. Jako křoví, zamračil se, ústrojová nekázeň.
Nebo jako oblak nad mořem, který nic nedrží.
Možná to ještě chvilku počká.

Nejsem dost dobrá, jsem sama, nemá to smysl, nezasloužím si ho, vypadám hrozně, nesnáším se, dopadne to jako vždycky, já za to nestojím, jen mu kazím život, chci, aby to skončilo…
Myšlenky skáčou jedna za druhou, nezastavitelný proud bolesti a pochybností, nic není správně, nic není dost. Hlava postupně během let nejistého dospívání zarůstá plevelem a křovinami, obrůstají i poslední kousek místa, stabilní dům proměňují v rozvaliny, až nezůstane nic.
Většinu dnů nevidíš důvod, proč vůbec žít.
Přesto se občas objeví výjimečný okamžik radosti, kdy necháváš pomalu klíčit jiné, odvážnější semínko.
Možná někdy stačí jen být. Možná nejsem špatný člověk.