DMD č. 26. pro 26. 4. 2025. Téma: Křoví

„Pověz Turmillo, jak vypadal? Čím více detailů, tím snáze jej vypátrám.“
„Byl vyšší, skoro o hlavu. Určitě přes třicet let stár. Vlasy, nevim, tmavý, krátký? A byl zarostlý takovým neupraveným křovím. Jo a měl hluboký chraplavý hlas.“

Hnedle zrána zašel mladý hrabě za kapitánem hradní posádky Kubrathem.
„Máte dobrý přehled o vojácích pod vaším velením?“
„Jistě, vím o každém z nich dosti.“
„Kolik jich vlastně máme?“
„Přesně čtyři stovky a šest.“
„A kolika z nich bylo přes třicet?“
„Zhruba stovce.“
„Z nich, kolik je alespoň o půl hlavy vyšších než já?“
„Tak třicet.“
„Kolik z nich má plnovous?“
„Mmmmm. Osm.“

Maskovaný muž zasunul meč do pochvy, pískl na koně a koukl se ještě jednou na chlapce na zemi. Možná by se jich mohl zbavit už tady a teď, ale riskoval by, že mnicha možná nedohoní. Vyšvihl se do sedla a tryskem se vydal za uprchlíkem.
"Uff, a je pryč!" oddychl si Vratislav.
"Musím ti toho hodně říct..." začal se zvedat ze země Salvátor. "Ale předně, stihne to bratr Pěvec do města?"
"Ten tam vůbec nejel. Hned, když začalo hořet, tak si mého koně půjčil jiný mnich, aby přivedl pomoc na hašení. Pěvce jsem přesvědčil, ať se schová támhle do křoví."

Donnellyho přidělili k osádce Mlátičky Billyho. Robson mu podal vytěrák.
„Víš, co s tím dělat, mladej?“
Strnule přikývl. V zarostlé, týdny neholené tváři měl prázdný výraz.
„Snad tu nebudeš jen do počtu,“ odplivl si Robson.
Donnelly se rozhlédl. U sousedního děla zahlédl Ferguse. Na krátký okamžik se střetli pohledem. Pak se ozval hlas pana Laytona.
„Děla nabít!“
Rozkaz se nesl od úst k ústům. Cupitání bosých nohou plavčíků zaniklo ve všeobecném lomozu.
„Děla vysunout!“
Lafety zarachotily do střílen.
„Pal!“
Děla z obou fregat zahřměla téměř současně. Zčeřenou hladinu zahalil dým.
Skřivánek se otřásl a trup sténal, když ho salva zasáhla.

První ranní paprsky se prodírají skrze větvoví.
Osvěcují márnici.
Vyčerpaná křídla došustila, krovky se odlomily od tělíček, nožky zmrtvěly.
Přecpané žáby se ukrývají v tůni. Mravenci odkvačili známými cestičkami do bezpečí podzemního labyrintu.
Je dokonáno.
Tyranka je mrtvá.
Žádala příliš.
Holé, na dřeň ožrané a vybělené výhonky aflézie trčí nad zem jako uschlé roští.
Šedokřídlá klape zobákem. Už není třeba ustupovat. Nemusí se bát. Postaví ve větvích nové hnízdo. Bezpečnější. Pro další snůšku.
Létá, přemisťuje a zaplétá. S večerem znavená usedá ve větvích a spokojeně schovává hlavu pod křídlo.
Tři nenápadná poupata, krčící se na konci zdánlivě suché větve, přehlédla.

Děti se nevydržely dlouho jen tak koukat, jen co první odvážlivci přelezli plot, už se za nimi hrnuli další. Plukovník se na ně smál a podával jim hrnečky, někteří se nedali pobízet a jejích pomlaskávání povzbudilo i ostatní. Přicházely děti z vesnice a brzy se odvážily i děti těch, co přišli. Zahrada byla plná smějících se sytých dětí, které se prodíraly bujným listovím. Možná nějaké potrhali a podupali, ale rostlina se dělala hezkou a mlčela, byla spokojená a připravená nechat se plenit a vydávat svou mízu. Hlahol přilákal i první rodiče. Volali na děti, ale nikomu se nechtělo zahradu opustit.

Antonín si uraženě odfrkl.
Alex pochopila, že přestřelila. “Ano, svítící prdelky jsou opravdu krásné. Světlušky jsou neskutečně zajímavá stvoření. Víš, že pod průhlednou pokožkou zadečku mají luciferin? A podle toho, kolik k němu pustí kyslíku, jim prdelka svítí nebo ne? To je díky enzymu luciferáza. Ten reakci katalyzuje a pak prdelky svítí…”
Alex mluvila a mluvila a Antonín, šťastný, že svou ženu tak zaujal, se rozhodl, že jí jedno to krásné stvoření uloví. Zahlédl nádherný exemplář, světélkující na dosah ruky. Předklonil se, natáhl se po něm a… zahučel po hlavě do houští.
Alex dotčeně přerušila přednášku: “Antoníne?! Co tam děláš?”