DMD č. 26. pro 26. 4. 2025. Téma: Křoví

Bála jsem se, ale v jeho náruči svět nebyl tak zlý.
Věřila jsem, že jeho ruce mě ochrání.
Že jeho hlas umlčí všechno, co mě děsilo.
Mýlila jsem se...

Jen stál stranou a mlčky pozoroval, když mi žhavým kovem tiskla na tělo znamení bolesti.
Viděl, jak se do mé kůže vpaluje bolest a z mých úst uniká křik. Mlčel a odvracel ode mne zrak...

Časem se jeho pohled změnil.
Přestal váhat, chránit... i milovat svou dceru.

Věřil jí, ne své malé holčičce...

Už nebyl tím bezpečným útočištěm.
Stal se tím, před čím jsem kdysi utíkala do jeho náručí.

Změnil se...

Ve křoví se schovává
Vidí jak si oba dva
Povídají na stezce
Oddechuje potichu, však těžce
Jak se mezi větvemi krčí
Kolem hlavy hmyz jí bzučí
Jestli jí něco kousne
Tak zaječí hrozně
A všechno se prozradí
Tajemství se vyzradí
Proč už nejdou, proč tam stojí
Nepříjemné myšlenky se jí hlavou honí
Zlý sen se pravdou stává
Bože, jsem to ale kráva
Teď už jsou tam tři, čtyři!
Chlad jí kolem zadku víří
Proč vybrala jsem tak rušné místo
Když já nic netušila, mělo tu být čisto
Ve spěchu nedalo se dělat nic jiného
Kdyby tu tak bylo hajzlu řádného

Nočním městem jde pár. Patrně z nějaké restaurace, vinárny, či podobného podniku. A jak už to tak bývá, když jsou příjmy, musí být i výdaje. Tělo si žádá své. Chlápek se omluví své společnici a rychle hledá nejbližší společensky přijatelné místo pro tento účel. Volí blízké křoví, nic lepšího v onom parku není.
Spěšně si rozepíná poklopec a úlevně se zbavuje přebytečné kapaliny. Ovšem vzápětí se z křoví velmi hlasitě a nasraně ozve jiný chlápek:
"Ty vole, ty jsi mě pochcal!"
"Psst, jsem tu s dámou!" reaguje ten ulevující si.
"Ty vole, a koho myslíš, že mám pod sebou já?!"

Všechny cesty směřovaly k severu. Edith s Viktorem věděli, že musí najít Grace a nabídnout jí pomoc.
Grace se navzdory všem protivenstvím sama chystala na cestu do enklávy. Nevěděla, co má před sebou, ale hnala ji potřeba ochránit své dítě. Andrému nemohla věřit, ještě ne.
Lockwell se toho snažil využít ke svému vlastnímu prospěchu, naprosto bezostyšně a bez ohledu na to, jak to s lidstvem dopadne. Peter mu podával zprávy a z toho se rodil plán.
Všichni byli hybateli osudu lidí, přesto v kontextu všeho působili jen jako pozadí něčemu mnohem většímu.
Protože hlavním aktérem nikdy nebyly mrzké životy jednotlivců.

Kočí na kozlíku pánova kočáru skoro podřimuje. Slyšel o těch lapcích, ale proto s sebou přece mají ozbrojenou en guarde. Beztak jsou ti raubíři jen banda pitomců, a kdoví, kolik jich ve skutečnosti je.
Z nedalekého keře něco hvízdne. Kočí padá, koně se plaší. Vzápětí ožívá celá rokle, i les kolem ní. Raněnému se tmí před očima. Jako kdyby na něj pochodovaly přízraky. Ostnaté paže ostružinových keřů třímají dýky, drápkaté pracičky divokých dřínů trhají maso a kůži z těla. Kořány, rudé květy, velké jako talíře…
Křoví kolem cesty se zbarvuje krví. Bobule a listy splynou v jedno.
Jako západ slunce.

S Ronem se vytratili pryč od Percyho. Nebyl si jistý, proč se vydali do růžové zahrady. Místo, které se rozhodlo využít spousta párů hledajících soukromí.
Karkarov se Snapem?
„Schovej se,“ sykl na Rona a zatáhl ho do křoví.
„Co blbneš?“ nechápal zrzek.
„Snape si bude myslet, že je sledujeme,“ řekl Harry.
Jako by snad Ron nevěděl, jaký byl Snape. Ten zrovna vyhazoval z keře jakýs pár.
Najednou se Ron na Harryho nalepil a začal líbat.
„Nechtěl jsi, aby si myslel, že je sledujeme, ne? Takhle to bude vypadat, že jsme se sem přišli muckat,“ objasnil Ron.
Muckat?
Vlastně proč ne?

Bohoslužby neměl rád. Všemu dobře rozuměl, dokázal se vžít do příběhů, ale spojení s Nejvyšším chodil do kostela hledat ve chvílích, kdy nemusel vnímat stovku spoluměšťanů kolem sebe, poslouchat jejich dech, šepot, pohyb.
Sedával pod arkádou západní stěny, ze zvyku z dětství na zem, se zkříženýma nohama nechal myšlenky ubíhat vzhůru, nebo kamkoliv chtěly.
Náhodou tak spolu se zbožnými babkami poprvé zažil chvíli, kdy těžká klenba vrátila tóny živé a bohaté světské písně, tančící slova o rytíři a dámě, která zde nezněla o nic hůře, než zbožný zpěv shromáždění.
Trvalo ještě několik týdnů, než zjistil, čí hlas rozezněl jeho srdce.

To, že Gwen občas mizí ke skleníkům, je normální.
To, že jeden z nich začal silně obrůstat agresivními pichláky, bylo divné, ale potom, co průzkum ukázal vevnitř chrupkající dívenku s kapkou krve na prstu byla zároveň vyřešena záhada bujícího porostu a chybějící mařenky.
Líbat ji snad nikdo nebude.
Pak začala s Gwen mizet i San. To bylo divnější.
Přicházím ke skleníkům a jinovatka mi křupe pod nohama.
Překvapuje mě nečekaná aktivita.
„Co to děláte?“
„Sbíráme trnky,“ odpoví Gwen.
„Bude trnkovice!“ těší se San.
„Gwen, tys tu nebohou mařenku navedla, viď. Aby ti ty trnky vyrostly extra rychle.“
„Možná.“
Tak určitě.

I (M 26) and my girlfriend (F 27) decided to go on a camping trip last weekend. Everything was going great. We built our tent, grilled some tofu hot dogs and met other campers. Then we went for a hike. The nature was beautiful there, and we got a little carried away. And, well, we ended up doing it in a bush. It wasn't very comfortable if I'm being honest, but the biggest issue was that I forgot to tell her I peed into the same bush a few minutes ago.
So what do you think? Am I the asshole?

Cesta pouští na motorce ji trvala asi hodinu. I když věděla přesně kam má jít, tak hrozilo, že už budou pryč. Tohle riziko na sebe brala, když odjížděla.

Na úpatí hory musela mezi křovím docela kličkovat, ale nic na co by nebyla zvyklá. Vyhlížela známé vyjeté trasy. Pár stop tady bylo.

S přibývající nadmořskou výškou hustota porostu pomalu klesala, zato průjezdnost terénu byla horší. Ale tuhle cestu znala zpaměti, takže žádný stres.

Přehoupla se přes jeden z vrcholků. Před ní se zjevila roklina a vyschlé říční koryto. Hluboko v něm bylo vidět špičky vojenských stanů. Svět je stále v pořádku.