DMD č. 26. pro 26. 4. 2025. Téma: Křoví

Napřed jenom sem tam jiskřička, ale rychle se rozsvěcuje keř za keřem. Zlaté deště i v pošmourných dnech prozařují města, vítají jaro.
A zatímco se jiná křoví teprve váhavě obalují zelení, v polích a na mezích se rozzáří bělostné závěje trnek, které časem doplní i hrozny střemchy.
Potom, zatímco zelené rychle přibývá, nastává čas šeříku. Esence krásna, půvabné květy, které naplní širé okolí sladkou, omamnou vůní. Krásné dny, čarovné večery.
A když už i jejich čas končí, objevují se v polích i ve městech bleděrůžové drahokamy planých růží a bílé hvězdičky jasmínu, opojného, byť ne toho pravého.
A nastane léto.

Od úst stoupala pára. Mžilo. Sychravo se zavrtávalo pod kůži. A přesto, na úzké pěšině, která vedla k mrtvému rameni řeky, bylo živo. Lidé, zahalení do velkých barevných pršiplášťů, se jen hemžili. Smáli se. Klouzali bahnem. Mířili tam, kde se mezi šípkovými keři ukrýval osamělý kříž.

Zastavili se. S úžasem zírali do křoví.
„Podívejte se,“ šeptali. „Zázrak!“
Někdo se pokřižoval.
„Boží znamení!“
Ježíš se ušklíbnul a protočil oči v sloup. Kdyby nebyl tak pevně přibitý, poklepal by si na čelo.

Holé větve starého šípku halila podzimní mlha. Byly obsypané květy. Na každém trnu, se srdcem pečlivě probodnutým, se houpal leknín.

„Takže mušketýr je něco jako hodně dobrej voják, jo?“ ujišťoval se Křovák.
„Přesně tak!“ přisvědčil d'Artagnan hrdě. „Chci chránit krále a Francii. A hlavně… být víc, než jen nikdo.“
„Chlapče, věř mi, bejt nikdo má svý výhody. Nikdo tě neposílá na smrt. Teda… většinou,“ upřesnil v náhlém záchvatu pravdomluvnosti.
„Radši zemřít jako hrdina, než žít nudný život!“
„Hm… já se snažil držet stranou. Křovák, chápeš? Křoví, skrytý. Stejně jsem obvykle skončil v první linii. Asi že mě bavilo si hrát s práskavkama,“ zašklebí se nostalgicky.
„Nebo proto, že křoví v pravou chvíli vyroste a padne, aby ostatní přežili,“ navrhne d'Artagnan.

„Hagrid musí rychle domů pane, dětičky! Všechno je žluté!“ Bradavický domácí skřítek vzrušeně poskakoval a mával rukama.
„Voni maj žloutenku?!“ Hagrid pustil obrovské kladivo, kterým zatloukal kůly na novou ohradu. Popadl přenášedlo - malou figurku jednorožce - a vyrazil k bráně pozemků, odkud se mohl přemístit.
Olympa se doma objevila v tomtéž okamžiku. Společně vtrhli do dětského pokoje. Přivítalo je nešťastné drmolení chůvy, ale hlavně trojhlasý zoufalý pláč. Vycházel z hustého houští pokrytého malými žlutými kvítky.
„Todle nejni žloutenka, ale hlodáš!“ vykřikl nadšeně Hagrid.
Olympa spokojeně přikývla. „Přřišlo to mnohem dřříve, než jsem očekávala.“
„Vobjevila se jim dětská magie! Sou to kouzelníci!!!“

Známý hudební skladatel Jaroslav J. se na nás obrátil se žádostí o součinnost při pátrání po objasnění osudu neznámé osoby.
Předešlého večera nalezl za silných poryvů jihozápadního větru v dosud částečně zrekultivované vegetaci na okraji prašné letenské pláně značně obnošenou, černou plstěnou pokrývku hlavy.
Z doličného předmětu nedokázal určit původního majitele, ani identifikovat důvody, pro které neznámý prodléval na tomto místě.
Stopy na místě činu neprozradily, zda měl společníka, ani přesně rekonstruovat trasu. Panují taktéž silné obavy o jeho duševní zdraví.
Žádáme svědky, kteří mohou poskytnout jakoukoliv užitečnou informaci, aby se neprodleně přihlásili na místním oddělení.
Jaroslav J. situaci nepochopil.

Klopýtá nehostinnou krajinou. Žádná vegetace, žádné křoví, kde by mohl schovat sebe, svůj nevraživý výraz, zášť a zlobu. Jen mračna se snaží zakrýt nahé tělo, které je před Bohem obnažené stejně jako jeho myšlenky. Žádné svědomí, žádná lítost. Lituje jen sám sebe.

Přilétá k němu havran, symbol přechodu mezi životem a smrtí.
Bratrovrah. Je sám. Věrnou družkou je mu pouze vina. Leží vysílený. Přeje si zemřít, ale bojí se smrti.

Dotěrný havran, symbol přechodu nevědomosti k poznání.
Kain už ví, co je hřích. Ví, co je utrpení. Své znamení, které mu mělo zachránit život, začíná vnímat jako prokletí.

KŠÁ, HAVRANE!

Děsně out je žena, která dneska chlupům hoví,
tak to večer vezmu břitem, ráno mám zas křoví.
Být moderní ženou není vůbec žádný med,
některé si kvůli tomu do rtů píchaj jed.
Jiné zase silikonem nechaj ňadra nalít,
za sto roků archeolog bude bulvy valit.
Přilepené dlouhé drápy a umělé řasy,
nabarvený mop na hlavě - nepůvodní vlasy.
Někdy dojde na piercing, jindy na kérku,
já mám jenom v koupelně menší drogérku.
Venuše dnes nejsou in, vše jen bio, eko
a příliš se nevyžrat, hlídat každé deko.
Zvládáme i ulovit, kdyby snad chlap chcíp,
jestli tenkrát v pravěku nebylo nám líp...

Stanislav se tváří, jako by se nic nedělo, ale Radek mu vidí až do žaludku. Něžně mu položí ruku na vibrující koleno.
"Bude to dobrý. Večer to oslavíme," snaží se ho povzbudit.
"Hlavně ne vodkou," ušklíbne se Stanislav.
"Killer Queen už nikdy nedostaneš. Nablil jsi toho do křoví nejmíň za padesát liber."
Stanislav se trochu usměje.
"Když je řeč o křoví," projede mu Radek prsty bradu, "tohle si necháš?"
"Nelíbí?"
"Líbí."
Další konverzaci utne sestra.
"Pan Hanettschleger?"
Oba se postaví.
"Tak pojďte, pane magistře," vybídne Stanislava a gestem zadrží Radka mezi dveřmi.
"Vy ne."
"To je přítel. Bude u toho."

Stovky průzkumných přeletů, tisícovky snímků. Podrobné zkoumání každé cesty, budovy a síly nepřítele. Podcenit se nesmělo vůbec nic, protože jakákoliv chyba by ze spojeneckých vojáků udělala jenom kachničky na střelnici.
Šifrované vysílání s francouzským odbojem i matení nepřítele probíhalo dlouhé měsíce.
Než připlulo pět tisíc plavidel, probíhaly kobercové nálety, bombardování, sabotáže tratí. Všechno mělo klapnout na jedničku.
Až na jednu malou chybku v rekognoskaci terénu.
Francouzský venkov, kdysi malebný a krásný, za pět let války poněkud zplaněl.
Nejvíc se rozbujela bokáža*.
Nikdo jim na fotografiích nevěnoval pozornost.
Bylo to přece jenom křoví.
Tři metry velké, německá kulometná hnízda maskující křoví.

Dvacet sedm jich našel. Jsou omámení a zesláblí, ale jiskřička života pořád doutná.
Pokusí se vzít do náruče nejmenší dítě, jenže marně. Jako by ho démon k umírajícímu řetězci přikoval.
Musí odstranit magické znaky. Bude ho to stát nejmíň další rok života. Odmazávat démonské čáry je podobné jako klestit holýma rukama trnité křoví. Nebo odlamovat ostří žiletek. Nakonec už neví, jestli víc pálí zmučené ruce nebo rozhryzaný ret, každé další tělo, které zvedne a odnáší do vlastního kruhu, je těžší.
Už nemůže.
Roztřesené nohy už ho nechtějí nést, před očima vybuchují oslnivé mžitky jako hořící keříky.
Vrátí se pro dalšího.