DMD č. 01. pro 1. 4. 2026. Téma: Tak si tam teda jdi, ale pak se nediv!

"Mně se ten Erasmus nějak nezdá," prohlásil Valdemar Swordson, uznávaný kovář a Henrikův otec, "s lidmi se přece nestýkáme už celá staletí."

"To by neměl snad být takový problém," usmál se Henrik. "Vždyť tam přece už i vycházela naše literatura, a celkem úspěšně..."

"Myslíš ty dětské knížky, co je u nich překládal nějakej Tolkien?"

"Přesně ty! Díky nim budou mít představu, co od trpaslíka čekat, a zbytek už jim nějak vysvětlím."

"Když myslíš... Spíš aby ses ty nedivil, jací jsou to barbaři. Neumí kovat magické předměty. Dovedeš si představit ten život, bez magotechnických vychytávek jako kyrys s zabudovaným drbačem zad?"

„Neblbni, ty vole, vždyť ti to sluší,“ snažil se Únor.
„Duše básníka si žádá své! Toužím po vzrušení, špetce bláznivin a módním sestřihu!“ zvolal Březen a byl pryč.
„Jo, takže k tomu kadeřníkovi jde nejspíš proto, že je to sexy magor…“

Březen trpěl. I to bylo neodmyslitelnou součástí údělu všech poetů, ale docela by se bez toho obešel. Nechápejte to špatně, s účesem byl spokojen, ale cítil podivný diskomfort. Dokonce i jeho aleatorní mysl zaznamenala, že něco není v pořádku. Něco chybí…
Jedna noční hodina.

„Únore, ty se s maestrem znáš?“
„Á, už ti doteklo, proč mám jen 28 dní?“

“Jsi si tou medicínou jistá? Ještě si to rozmysli,” promlouvá mi do duše manželka bratrance přes koleno, mladá onkoložka. 

Samozřejmě, že jsem si jistá. Nenechám se zviklat. Musím to zvládnout. Vždycky jsem to zvládla. Jak špatné to může být? 

Příšerné. A pak ještě horší. Vždy, když člověk narazí na dno, chvilku se na něm podusí, pod tlakem okolností ho prorazí a zjistí, že tohle vlastně žádné dno nebylo a dá se klesnout ještě hlouběji. 

První chyba. 

První nedobrovolný neplacený čtyřhodinový přesčas. 

Vyčerpání.

První sdělení o úmrtí. 

Nevyspání. 

První resuscitace. 

První noční můry. 

Na něco se prostě nedá tak úplně připravit. 

„Co má být tohle?“ Syrilovi se sevřel žaludek, když před ním jeho matka zamávala kusem potištěného flimsiplastu, jen co vešel do bytu.
„Ty jsi otevřela můj dopis?“
„To je všechno, co k tomu řekneš?!“
„Řekl bych ti o tom…“ 
„Opravdu? Nebo bys prostě zmizel jako tvůj otec?“
Syril se zhluboka nadechl, ale Eedy pokračovala: „Morlana 1! Kde to vůbec je?“
„Ve vnějším okraji.“
„Vnější okraj?! To nemůžeš myslet vážně! Vždyť v takové necivilizované divočině tě tak akorát někdo zastřelí!“
Syril sebral veškerou odvahu. „Nerozmyslím si to,“ prohlásil neochvějně.
Taková ráznost ji na chvíli zaskočila. „Aby pak nebylo pozdě,“ ucedila nakonec.
 

Alžběta pověsí mokrou utěrku na hambalku. 

"Tak já půjdu, mami."

"Dneska ne, Běto."

"Mami!"

"Řekla jsem ne. Ani dneska, ani jindy."

Alžběta schová ruce pod zástěru a mačká pěsti, až to bolí. Hořkost stejně zatlačit nedokáže.

"Loni jste mi Járu předhazovali a teď najednou není dost dobrý?!"

"Ještě loni by o tebe ani nezavadil, ten tvůj Jára. A i kdyby zavadil, jeho otec by mu to vymlátil z hlavy. Nejbohatší sedlák a holka z chalupy, to tak."

Máti umí udeřit na bolavé místo.

"Nemůžete mě tu držet."

"Nejde jen o tebe. Rozhoduješ i za nás, víš to?"

Venku zakokrhá kohout.

Chtěla si sjednat cestovní pojištění, ale ke svému znepokojení ji zaměstnankyně pojišťovny začala cestu rozmlouvat. „Bosna je nebezpečná ve všech směrech,“ říkala. Ale paní Patrície si to nenechala rozmluvit. „No tak když jinak nedáte. Ale pak se nedivte, když Vám pojišťovna neproplatí nečekanou událost.“

Patrície se divila. Něčemu jinému. Od chvíle, co přistála v Sarajevu, nemohla přestat valit oči. Nad laskavostí a vstřícností lidí. Od hostitelů, přes obsluhu v restauracích, až po náhodné lidi na ulici. Nad historií města, které tolik zažilo. Nad nekonečnou krásou krajiny, která si tolik protrpěla. Nad tím drahocenným málem a duševní hojností této nádherné země.

Stojím v umývárně a hledím na... bránu. Otevřenou.
„Já vim, na co myslíš,“ vytrhne mě ze zadumání Gwen. „A říkám ti - nedělej to.“
„Chceš za baziliškem,“ odhaduje San.
„Jo,“ odpovím a čekám, že se Gwen nadšeně přidá. Ta mě ale překvapí.
„Nedělej to.“
„Proč? Je to veskrze bezpečný...“
„Nedělej to.“
Pokrčím rameny a nakouknu dovnitř...
„Nedělej to.“
A natruc jdu dál.
...
„Unk?“
...
Návrat mi zabral celou věčnost.
...
„Nechci to slyšet!“
„Co nechceš slyšet?“ nevinně se táže Gwen.
„Byl tam bazilišek?“ ptá se San.
„Jo. Byl. Bazilišek. Kompletně mrtvej. Rozkládající se. Hrozně smrdící bazilišek!“
„Já to říkala.“
Nechtěla jsem to slyšet.

Čajoffna v nejvyšším patře Zapovězené... eh... KD Chotěboř ospale mžourala. Blížila se desátá večer, bylo nutno provést pravidelné rituály (procházka ke Kouli, vyzvednutí střízlivých, leč unavených kamarádů apod.) a taky jít spát.
"Hele, tady je ještě nějaká přednáška," zazvonil jasný hlásek nováčka, jedné ze skupinky písklat vyšlých z deváté třidy.
"Úvod do problematiky PWP. To zní technicky. Půjdem na to? Má to nějaká Ness."
"No, můžem..."

"Dámy?" vmísil se do debaty nový hlas.
Ostřílený, mazácký a obeznámený se všemi nástrahami, které číhají na lumíky a písklata.
"Radím vám, abyste tuhle přednášku vynechaly. Je... pro dospělé."
"My to zvládnem!"
"Jak myslíte..."
 

"Zavolám tam, Martho. Ne, půjdu tam!"

Ctihodný obchodník Aristides Protopsaltis rozčilením až nadskakoval, ale žena ho zpražila: 

"Tak si tam teda jdi, ale pak se nediv. Dopadne to jako minule!" 

Smutně hleděli na popleněné regály vykradeného obchůdku.

"A zrovna jdu," urazil se Aristides.

Policejní služebna nebyla dost daleko, aby vychladl.

"Dobrý den, co pro vás mohu udělat?" přátelsky se usmál strážmist Vajzhaupt.

"Nic," odsekl Aristides. "Zase nás vykradli a vy zase nic nevyšetříte."

"Zase ti gangsteři? Už pojedenácté?"

"Zase. Ale jeden místo kradení sežral kourabiedes z košíku na pultě."

"Promiňte, ale to je neřešitelný případ."

"Zase? Najmu si soukromé očko!"

Hnusný, smradlavý…člověk. Ubožák, tak neschopný a přitom arogantní.

Bez obav, jednu holku ještě zvládnem.

To určitě. Trinity jeho „pečlivě vycvičené muže“ rozmlátila na kaši a ani se nezapotila. 

Co hůř, unikla i jim. Když se nad tím zamyslel zpětně, uvědomil si, že to byl okamžik, který vedl až sem.

Teď ale všechno skončí. Zlikviduje Nea a celé hnutí odporu se zhroutí jako domeček z karet. Zlomit Morphea bylo báječné. Zničit Nea bude ještě lepší. Neměl sem lézt, pitomec. Myslí si, že je něco víc. Výjimečný, snad dokonce vyvolený. Kecy, měl jen štěstí. 

Agent Smith se ďábelsky usmál a rozběhl se…