Paměť rozdrcená na štěrk

Vzpomeňte na Kropila,“ rozohňuje se agitátor. „Grunt chtěl udržet pro děti. Ale že právě jim nejvíc uškodil, to mu nedošlo. Jak bude jeho žena smluvené dodávky plnit za něj, sama?“ 

Járova matka se napřímí a ztuhne. 

„Ale nejsme bez citu. Nabízíme Kropilové pomocnou ruku. Může přenechat hospodářství družstvu, to ji nenechá padnout. 

„A co vy?“ rozhlédne se Vachtl po sále. „Vy dodávkovou povinnost poctivě plníte?“ 

Všichni jako na povel skloní hlavy. 

 „A co vaše ženy, vaše děti? Taky je chcete nechat dřít od úmoru do úmoru, jako Kropilovi? Ve společném budou mít jiný život. Nemusí skončit shrbení a s mozoly.“

Járova sestra Márinka počítá úlohu z početnice.

Cumlá tužku, ukazuje na prstech, kroutí očima.

"Kurník, to je ale hovadina!" 

"Pozor na jazyk, mladá dámo!" napomene ji Jára.

"Chtěla bych vidět tebe, jak bys nadával, kdybys to měl počítat ty."

"Copak, žežulko, nevychází ti to?"

Alžběta jí přes rameno nahlédne do učebnice.

"Kolik vajec snese za den jedna slepice, jestliže  šedesát družstevních slepic snese za den sto osmdesát vajec..."

 Jára jí sebere knížku před nosem. "Co to je za blbost?"

Márinka vyprskne.

"To není žádná blbost," pronese Alžběta vážně. "Slepičí údernice ty tři vejce vytlačí. Radostně."

Pak už se smějí všichni.

Kuchyně voní čerstvě upraženým kořen čekanky. Alžběta k Járovi přisune hrnek bílého kafe. 

Jára jí položí dlaň na tvář, palcem ji pošimrá na skráni. Má ruce jako starý chlap, napadne ji, ne jako loňský maturant.

„Měl bys o družstvu aspoň uvažovat. Vždyť už tam stejně jsou skoro všichni.“

Jára stáhne dlaň a zvedne se ze židle. „I ty, Brute?“

Alžběta neví, kdo je Tybrute, ani proč se Jára ptá zrovna na něj. Proč mu radši nezáleží na nich dvou?

Takhle to přece nemělo být! Má pocit, jako by žili život někoho jiného.

Cikorka na stole chladne. Náhradní káva, náhradní život.

Máti si u zrcadla připevňuje klobouk. Mezi rty si přidržuje pinetku, druhou se snaží zachytit poutko. Jára pozoruje její upracované ruce: nateklé klouby a mozoly rozpraskané do krve, zatvrdlou kůži, do které vrostla hlína z otcových polí. 

Konečně máti spokojeně kývne. Klobouček sedí jak má, šarmantně na stranu a přece důstojně. 

Jára si pamatuje, jak ho kdysi dostala od otce, nóbl klobouček od paní Podolské s úzkou krempou a závojíčkem do čela. 

„Neměla by sis ho brát,“ řekne. „Proč je provokuješ?“

Máti se smutně usměje.

 „To není kvůli nim. To je kvůli mně. Do kostela vždycky v tom nejlepším, chlapče.“

Alžběta žehlí Járovu košili. Dává si záležet, dlaní pečlivě uhlazuje látku, jakoby se dotýkala jeho, jakoby mohl její dotyk cítit, až si košili zítra obleče.

 Jára si košili obleče na jednání, odkud nemá šanci odejít jako vítěz.

Nasliní prsty a vyzkouší, jestli žehlička není moc rozpálená. Škrob nasládle voní, plátno pod vahou želízka tiše syčí. 

„Neblbni, Jarouši,“ syčí Voňásek, ten v koženém kabátě přesvědčuje pěstí. Járovi hoří tvář, krev nasládle voní.

Límeček poctivě naškrobí tak, že je dokonale hladký a tuhý.

Může být sražený na kolena, ale v košili z lepších časů pořád vypadá jako král. A oni to vidí.

Je horké letní odpoledne, na lukách se v úhledných řádcích suší otava a nad ní se tetelí horký vzduch. Slunce žhne, že i kobylky přestaly cvrčet, čas zhoustnul a  zastavil se. 

Alžbětě se klíží oči, na záda rozpálená sluncem jí Jára prstem kreslí cestičku.

Opustil sedlák hospůdku, 

zakopl, spadl u plůtku.

Jára ukazováčkem prudce sjede podél páteře až do dolíčku v bedrech.

Jen co se vyškrabal z jámy ven,

upadl znovu za rohem.

Alžbětě zrychlí tep a není to napětím ze sedláčkova údělu.

Ještě několikrát ten chudák spadne a zase se vzchopí jen pro její potěšení.

Než Jára ztratí dech.

Jára čekal na výboře skoro hodinu, než ho Vavrečka přijal. Ale kam odvezli tátu, to se nedozvěděl.

"Zadrželi ho kvůli výslechu, víc nevím,"  dušuje se Vavrečka. 

"Prosím, předsedo, máte přece známosti na okrese, nemohl byste něco zjistit?"

"Známosti!" Vavrečka šacuje kapsy, pak vytáhne zmuchlanou krabičku Zorek. "Milý zlatý,  tihle soudruzi, to je úplně jiná liga. Ti si ode mně ani nenechaj připálit cigaretku."

Sám sobě ovšem zapálí.

"Jak si to vůbec představuješ? Že zvednu telefon a řeknu: 'Volám z Bělovic, však víte, jak se nedaří rozjet družstvo.'"

Vyfoukne kouř Járovi do tváře.

"Kdepak! Nejsem blázen, abych na nás přitahoval pozornost."

Žene koně podél polí, co jsou zatím pořád ještě jejich, žene ho tryskem.

Kůň letí loukou a vítr letí s nimi, voní létem, otavou a prvními malinami.

Chvíli to funguje, jen on a kůň a vítr ve vlasech, nic víc, zrychlený dech a krev šumící v uších.

A pak všechno udeří zpátky, zas má před očima otce, čtyři ho vedou, jak nějakého vraha, máma brečí, táta se statečně usmívá.

Povolí otěže, ale kůň běží dál sveřepem. "Zpomal, hošku, brzdi," vydechne do zcuchané hřívy, "utéct není kam."

A kůň poslechne. Koneckonců, to on je teď hospodář.

Sklouzne do trávy a zvrací.

Schovají se před deštěm do stodoly, promočení, ale rozesmátí. Jára jí přes ramena přehodí deku.

Najednou se jí vybaví vzpomínka, jak vedle sebe stojí na patře seníku, je jim deset a hromada sena pod nimi se zdá být strašně hluboko. Tehdy jí taky podal deku, sevřela její cípy jako padák, zadržela dech a vstoupila do prázdna.

Ten let trval jen mžik a přitom nekonečně dlouho, v břiše jí zakroužil větrný vír a někde daleko se zrodila a zase zhasla hvězda.

Ta vzpomínka je najednou strašně živá a když jí Járova chladná dlaň zašimrá na zátylku, zažije znova i ten pocit.

Další povinná schůze rolnictva, další řečník a další rány dopadající na ramena hospodářů.

Tentokrát je to zpráva, že se dodávková povinnost zvyšuje. A že se bude navyšovat každým rokem víc a víc.

Referent mluví tónem lékaře, který oznamuje diagnózu s nevyhnutelnými následky: "To není vyhrožování,  prostě to tak je."

Chlapi už ani neprotestují, plamen zhasl a knot sotva doutná.

Pak se přihlásí ke slovu starý Bárta. Smekne klobouk a uctivě se táže:  "Je to pravda, že nový režim neuznává zázraky?"

"Ovšem, ovšem," zaskočí referenta náhlá změna tématu.

Děda spokojeně kývne.

"Proč teda po nás ty zázraky chcete?!"

Doutnající knot zařeřaví.