DMD č. 20. pro 20. 4. 2026. Téma: Hlava děravá

Stvořili mě na strašidelném hradě. Nedali mi jméno, jen cejch s říšskou orlicí. Vypadal jsem jako monstrum, ale byl jsem návnada.
Plán: Přilákám Zlého vlka, bude lapen a bude cedit lykantropickou krev pro výrobu vlkodlačích vojáků k slávě Říše a Vůdce.
Skutečnost: Přišel, rozmlátil hrad na hadry, mě zajal a odvlekl.
Teď žiju v kleci v podnikatelském odboru Mýtova na Manhattanu ve společnosti létající opice, kouzelného zrcadla a jiných magických artefaktů. Je to celkem zábava. Jediné, co mi opravdu chybí, je možnost čas od času se pořádně ožrat.
Ale nejde to – Wolfi totiž tenkrát odnesl jenom moji hlavu. V batohu.
 

Bylo to sotva pár dní, co Harry bydlel v Doupěti poté, co ho Ron s dvojčaty zachránili z vězení u Dursleyových, když pan Weasley požádal Harryho, aby po snídani chvíli zůstal v kuchyni, protože s ním potřebuje mluvit. Harrymu se sevřelo srdce, ale po snídani zůstal na místě a čekal, co mu kouzelník bude chtít.

„Harry, nerad tě obtěžuji. Určitě máš co dělat, ale mohl bys mi prosím osvětlit několik věcí, které mudlové používají?“

Harrymu spadl kámen ze srdce.

„Já hlava děravá, zapomněl jsem, k čemu tohle slouží,“ řekl, vytáhl televizní ovladač a opatrně ho položil před Harryho na stůl.

Zadejte nové heslo.

brokolice

Heslo je příliš krátké.

pitomábrokolice

Heslo musí obsahovat alespoň jedno velké písmeno.

PitomáBrokolice

Heslo obsahuje zakázané znaky. Heslo nesmí obsahovat diakritiku a interpunkci.

PitomaBrokolice

Heslo musí mít alespoň jednu číslici.

4PitomeBrokolice

V hesle musí být obsažen alespoň jeden speciální znak.

UzMeProsimNeserADejMi4PitomeBrokolice*

Vaše heslo není dostatečně silné.

StrcSi4PitomeBrokoliceDoPr**le*1234

Heslo nesmí obsahovat vulgární výrazy.

ProsimLaskaveOPristupNaTutoStrankuAPrijmiMoje4LaskaveBrokoliceAbychStornovalNechtenouObjednavku*

Omlouváme se, ale toto heslo je již použito.

"Hele, běžte do řiti! Já na to nemám!" křičel zatímco mlátil do monitoru a klávesnici vyhodil z okna.

"Dobrý den, linka bezpečí? Snažil jsem se přihlásit na .."

"Pokusil jste se o změnu hesla, viďte..."

Sakra, už jsem tam měl být. Určitě na mě čekají. Zas budou mít řečí.  

Tyto věty a další jim podobné kolovaly hlavou doktora Fleminga, zatímco on sám koloval laboratoří.

"Hořáky nehoří. Okna jsou zavřená. Kytky nemám. Skříňky jsou zamčené." I tyto věty patřily jen jemu samotnému, říkal je ale nahlas, chtěl si pamatovat, že vše před odjezdem na dovolenou zkontroloval.

"Co vy, potvory moje zlaté?" oslovil několik misek s bakteriálními preparáty, které spokojeně vegetovaly v koutě místnosti. "Jen se hezky množte, uvidíme se v září."

Naposledy se rozhlédl, zhasl a zamkl. 

"Aspoň tu mám víc uklizeno než Charles," pochválil se.

Tým viděl Jaspera čelit duchům různé síly, dokonce i jednomu démonovi, a problém v něm vždycky vyvolal jen větší odhodlání. Proto pohled na elitního vymítače, který pobíhá jako slepice bez hlavy a přehrabuje každý kout svého obytného přívěsu, přinášel určitý neklid.

„Tak ti nějaké koupíme,“ uklidňovala ho Phoebe.

„Nejbližší obchod je tři hodiny odtud,“ odsekl, vyklepal deku a pak s ní vztekle mrštil do kouta.

„Tak se holt obejdeš bez nich.“

„Chceš, abych byl ve vrcholné formě? Chceš. A bez nich mi to pořádně nemyslí!“

Před přívěsem se objevila technička Hope.

„Co se stalo?“ zašeptala Kaydenovi.

„Jasper si zapomněl háčkování.“

Včelař Sam seděl na lavičce před svým domkem, pozoroval včely, jak poletují kolem úlů a sedají na květiny, kterých byla v zahradě spousta. Vzpomínal na setkání se svým bratrem a uvažoval, kde nechal svůj královský plášť. Naposledy ho přeci měl právě při tom setkání, ale kde to bylo? To netušil. 

V hlavě si procházel všechny místa, kde se v poslední době nacházel. Kostel, psychiatrická léčebna, knihovna, vinařství a veterina, kde se zapovídal s mladou pomocnicí Annou. Ale nedokázal si vybavit, že by si ho někde sundal. 

Nakonec se podíval na sebe a zjistil, že ho má celou dobu na sobě. 

„Nová generace můr,” zašeptal Metoděj. 

Malvína zbledla.

Di, Vo, Ké vystartovaly. Temnými křídly laskaly tvrdé skořápky. Ovívaly je. Ukládaly do nich zárodky snů. 

Vajíčka se zaleskla do noci jako oči.

Metoděj chytil Malvínu za rameno: „Bojíš se?!”

Uhnula pohledem: „Myslím na kafe. Na to, jak voní máma. Na ruce, které mě hladí.”

„Ubližují! Odstrkují a bijí!” 

Vrazil do ní. Spadla do větví.

„Nesmysl!” zakřičela a dotkla se nejbližších vajíček. „Dobře se dívej!” 

Sevřela je v dlaních a dýchla.

Skořápky zakoulely očima a popraskaly. Stádo novorozených červíků se vrhlo do listí. 

S každým zahryznutím se v Metodějově paměti vytvořilo bílé místo.

Malíř maluje živými, jasnými barvami. Tuší a doufá, že ho jejich divoká, nespoutaná zářivost přežije, snad o celá staletí. 

Květiny ve skleněném džbánku žijí vlastním životem. Nesvázané, nestísněné, derou se jedna před druhou. Obilné klasy jsou v plné zralosti, těhotné budoucí úrodou. Z kukly se líhne motýl, chystá se vzlétnout. Drobné ovoce slibuje šťavnatou, sladkou chuť.

Nakonec malíř přidá prázdnou ulitu a  za ní, do tmy a do skrytu, lidskou lebku. Domovy života, který už vyprchal.

Květiny zvadnou, motýl zemře, ovoce se zkazí. Vše živé pomíjí.

Memento mori.

Pamatuj na smrt, člověče.

Nezapomínej.

Ale dokud žiješ, ať tvoje barvy září.

Nóbl advokát dr. Mráček si cestou do výslechové místnosti zjevně uspořádal myšlenky a znovu získal sebevědomí. Na explukovníka Reného Ocelota se drze osopil:

"Je mi jedno, jestli zastupujete Inkvizici nebo jste soukromý detektiv. U policejního výslechu nemáte co dělat."

Ocelot se obrátil na kapitána Konopáska: "Vaši služební zbraň!" Konopásek mu s vytřeštěnýma očima podal pistoli.

"Pane doktore, na papíře před vámi bude za hodinu buď protokol o vašem výslechu, nebo váš mozek. Myslím, že advokátní komora nechce členy s děravou hlavou."

"Chcete mi vyhrožovat?"

"Nechci, ale vyhrožuji. Budete vypovídat? Snad jsem nezapomněl, jak se odjišťuje."

"Snad zajišťuje," zakňučel kapitán Konopásek.

Muž vyzbrojený klipovými deskami se obrátil k dalším příchozím a vytřeštil oči.

"Tohle je co?" vyhrkl, zíraje na obří loďák mezi Vincencem a Walterem.

"Bomba," zazubil se Vincenc.

"Bombastická součást vystoupení," upřesnil rychle Felix.

"Nepřichází v úvahu," zasekl se pořadatel. "Nejsme varieré. A pak..."

"Promiňte, pane," přerušil ho ženský hlas. Obrátil se, aby jí řekl, ať počká a ztratil pojem o světě. Když se probral, byla chodba prázdná a on se nemohl zbavit dojmu, že mu něco uniká. Chvíli zíral do desek a pak se plácl do čela. Jasně, zapomněl dát těm posledním poukázku na kafe!  Nevadí, dostanou ji později.