DMD č. 20. pro 20. 4. 2026. Téma: Hlava děravá

Zamiloval jsem se. Byla krásná, citlivá a tajemná. Hodně mne ovlivnila, Milovala koně a tu lásku přenesla na mě. Nezapomenu na naše projížďky na hřbetě těch krásných zvířat. 

„Mám děravou hlavu,“ rozpačitě se usmívala, když se omlouvala, že na něco zapomněla. Neměla pravdu. Měla ji plnou koní. Rozuměla jim. Reagovali na její pouhý pohled. Mluvila s nimi beze slov. Věděla, co jí říkají. 

Milovala jejich rychlost, sílu a nespoutanost. Měla s nimi hodně společného. Souzněla s nimi. Někdy se mi zdálo, že s nimi úplně splývá. Když jsem se na ni díval, chvíli jsem viděl krásnou ženu a chvílemi koně. 

Henrik se vrátil ze školy, nechal aktovku v koutě pokoje, otevřel okno a lehl si na postel. Měl o čem přemýšlet. Vážně ho Nils zesměšnil? A nebo mu Henrik jenom křivdí? Možná to s tím nepřátelstvím elfů a trpaslíků je jednostrannější, než si myslel. Co když s ním Nils nemá žádný problém a on si to všechno jen vymýšlí? A i kdyby si z něj Nils opravdu udělal legraci, má Henrik právo se na něj zlobit?  Přece je to celkem hloupost, není to, jako kdyby se ho Nils pokusil zabít...

Henrik nevědomky pohnul hlavou.

Hvízd! Do polštáře se zabodl šíp.

"Měli bysme odsud odfrčet, než se zas něco stane."

"Jasně," zaskřehotala Jorcha, které se mezitím udělalo lépe, "kde se ten mladej courá?"

"Sám říkal, že ho v lese jen zdržujeme, touhle dobou nás měl už dávno dojít a najít," souhlasil Fleuriot.

"Poletíme dál a počkáme na něj ve městě?"

"Radši ne, znáte ho, ve městě zabloudí jak slepá myš, chvíli počkáme," zhodnotila Jorcha.

Za dvě hodiny nato zaklepal Klíšťák na dveře.

"Kde ses coural?"

"V lese bylo starý pohřebiště a lezly tam ze země kostry."

"Nekecej!"

"Nekecám! Tady, čumte!" vyndal z pytle na stůl lebku s šípem skrz na skrz. 

Zdánlivě váhavá odpověď z paluby Hermine napáchala na přídi Skřivánka značné škody. Brlení na galionu bylo roztříštěné. Tesaře Prestona zasáhla utržená kladka. Odnášeli ho s rozšklebenou ránou nad levým spánkem. Obličej měl zakrvácený téměř k nepoznání. 
Ústí hlavní čtyřiadvacetiliberek se šklebila z opony hustého dýmu. 

„Miřte na hlavní stěžeň!“ 
Rozkaz se nesl dělovou palubou od osádky k osádce, když první salva nepřinesla kýžený výsledek. Nepodařilo se víc než neškodně protrhnout hlavní plachtu. 
Dusot bosých nohou plavčíků s prachem. Děla zahrkala do střílen. Dělmistr Robson upravil náměr. Jedno po druhém děla zaburácela. Ozvalo se zapraštění. Osádka Mlátičky Billyho zajásala.
Dostali ji.

"Magdalenkó! Magdalenkóóó!" křičel Bohumil Vytáček z domečku se srdíčkem.

"Ano, Bohoušku?" zeptala se sladce Magdalena.

"Došel papír! Přineseš mi z domu?" škemral Bohouš.

"Nemáme," odvětila manželka.

"Krám je vedle," nedal se Bohouš.

"Přijde zítra. Zuza zapomněla objednat," zněla odpověď jeho ženy.

"A to si mám kvůli děravé hlavě naší Zuzy utírat pr... zadek," opravil se Bohumil, "rukou?"

"Utři se mechem. Listím, trávou, jehličím," dostalo se mu vlídného doporučení.

"Nedělej si ze mě legraci," kňoural Bohuš.

"Nedělám. Tuhle jsem četla knížku, kde o tom psali. Jak jen to tam... Už vím. Utírali se levou rukou. Proto si dnes podáváme čistou pravici."

Cesta zpátky byla tak rychlá, že Šichtus ani neměl čas přemýšlet. V Ankh-Morporku se ocitl během chvíle, a rychlý pohled ho uklidnil. Stál na dohled od Pseudopolského dvora.

Opřel se o zeď a zavřel oči. V hlavě mu třeštilo, jako by mu do ní všechno nóbl božstvo vymluvilo díru. Možná to byla pravda, Osud na něj ječel tak, že se celý Dunmanifestin otřásal, a označil ho za ostudu panteonu. Po přímluvě od Oma to nakonec skončilo plichtou a nechali ho jít.

Vešel do strážnice. Na forenzním našel jen Pleskot. Usmála se na něj, a beze slova mu podala hrnek kafe.

Gabriela se probudí nad ránem. Něco ji tíží na prsou a na krku a nemůže se pohnout. Ložnice je plná mlhavého světla. 
Nad ní se vznáší černočerná lidská postava. 
Gabriela nedokáže křičet. Nedokáže se nadechnout. 
Postava získává tvář, a Gabriela ji poznává, je to Tereza, ta lesba, co našla na Tinderu a přivezla domů. 
„Ahoj,” vrže hlas do sílícího šumu. 
Tereza je najednou celá bílá, jako tehdy, když ji portálem posílali do řeky do nejdál odtud, a pak už nemá tvář, jen lebku se dvěma černými dírami místo očí. 
Gabriela popadne dech, otočí hlavu a zahlédne siluetu v magickém kruhu.

Přemýšlel. Byla to náhoda? Nebo tam byli spolu? 
Náhoda. Nemůže přece být s takovým odporným individuem. Ale že se tam ten pitomec přiřítil zrovna v nanejvýš nevhodnou dobu. Většinou potkával jen ji. Chodívala běhat hodně časně, to mu vyhovovalo. No nic. Zítra je taky den. 
Přešel k počítači bezmyšlenkovitě vyťukal kód.
Špatné heslo? 
Zlostně zadal číslo znovu.
Nic.
Zapípal mobil, vztekle po něm sáhl. Vytřeštil oči na zprávu. 
Zkus 1234
Cože?
Nevěřícně těkal očima z mobilu na počítač. Skryté číslo. Co to má znamenat?
Rozechvěle napsal 1234.
Naskočila hlavní plocha. Heslo bylo správné.
Na mobilu cinkla nová zpráva.
Rozesmátý smajlík.
 

"Počkejte, vyměním vám obklad." 

Bratr jejího zaměstnavatele byl nevděčnější pacient než její malí svěřenci. Bolest hlavy ho činila zranitelným a podrážděným.

Bezděky se pousmála a zažitým gestem ho pohladila po hlavě. Zarazila se, když její prsty ucítily pod vlasy díru v lebce.

"Co se vám stalo?" 

"K vám se nedonesly drby, jak se Alfred Reuß zbláznil? Nebo to bratr nakonec dokázal ututlat?"

Zastyděla se. Dosud si nevšimla, že jeho věčně zamračený výraz je způsobený pokleslým koutkem.

Odtáhla ruku, ale Alfred její dlaň zachytil. 

"Nezlobte se. Když se mnou půjdete zítra do divadla, povím vám celou pravdu. Do posledních krvavých detailů."