DMD č. 20. pro 20. 4. 2026. Téma: Hlava děravá

Abyste věděli, jsem moc chytrá border kolie. Umím dokonce poznávat hodiny. Vím, kdy je půl páté, čas na moji večeři. Na rozdíl od mých lidí, kterým to musím pořád už od půl čtvrté připomínat. Kdybych to nedělala, snad by mi do mojí misky ani nic nenasypali. Ještě nikdy jsem ten čas nezmeškala.
Až včera. Přijela návštěva. Naše mláďata. Pořád dělali něco zajímavého. To dá rozum, že si nemůžu nechat nic ujít, no ne? A tak mi úplně ušlo, že už je ta ručička na hodinách nějak daleko. Kdyby ta smečka mláďat neodjela, já bych se snad dokonce zapomněla i nakrmit!

Hlouček lidí se změní v klubko překvapených myší. 
Paní Norrisová zaútočí.
Proměněná Minerva se vrhá na ni. 
Drápy se míhají, chlupy lítají. Vřískot zápasících koček se mísí s nadšeným pištěním myší. Hlasitě ředitelku povzbuzují a kroutí hlavičkami jako na tenisu.

Dveře se rozrazí.
„Moje drahá, já tě tady zapomněl, moc se ti omlouvám.“ Školník Filch se sehne a svou kočku zvedne do náruče.
Minerva se okamžitě vrátí do lidské podoby. Rozcuchaná, s roztrhaným hábitem, si znechuceně pohlíží své ruce pokryté krvavými šrámy. „Mne také omluvte. Musím si něco zařídit na ošetřovně,“ oznámí mudlům, kterým právě zmizely poslední zbytky myších ocásků.

Hrbolaté lůžko z černých útrob země sdírá malátnost, odhrnuje slabost jako kousavou deku, rozhání horečnaté mrákoty. V popálené paži zažhne tak šílená bolest, že zatouží znovu omdlít.
Za rozbitým okénkem u stropu cosi zableskne, přelije se vlna magie. 
Donutí ho k pohybu. 
Škrábe se po sypké hromadě, dvakrát sjede zpátky, skučí, zatíná zuby, leze znovu, až zděšeně rozezná zoufalý boj o život.
Drahoš se chytá za čelo, klesá na kolena. Slávka ho podpírá. 
Xénie právě jednoho vydlaka skolila. Zahlédne její bledý vyčerpaný obličej.
Evžen vyřídí nejbližšího útočníka škrtícím kouzlem, dvěma dalším prostě urazí hlavu.
Víc nezvládne. 
V bezvědomí padá naznak.

Doktor Stukeley se otráveně zadíval na hodinky. Sluha mu dal sice na srozuměnou, že jeho přítel je ve své pracovně a nechce být rušen, ale zároveň bylo krajně neomalené pozvat hosta k večeři a nechat ho hladového tři hodiny a dvacet osm minut sedět. 
Stukeley se pustil do jídla. Co je moc, to je moc. Vrhl se na pečené kuře, zbavil jej masa a kosti vrátil pod poklop. 
O další čtyři hodiny později konečně přišel sir Newton.
"Příteli, promiň, bádal jsem," dosedl a chystal se jíst. 
Když objevil pod poklopem kuřecí kosti, rozchechtal se: "Já zapomněl, že jsem už povečeřel."

Olaf Olafson si nad požadavkem klienta lámal hlavu už několik dní. Designově to byl nápad přímo skvostný, všechna čest, praktičnost však za ním zoufale pokulhávala. Byl ovšem zkušený řemeslník, který se nebál výzev. Experimentoval. Zkoušel vnitřek vylít včelím voskem. Pokrýt tenkou vrstvičkou stříbra. Ucpat problematická místa na míru řezanými špalíky dřeva, vymazat je hrnčířskou hlínou a pak je vypálit. Některé exempláře pak jakž takž dokázaly posloužit kýženému účelu, ale za cenu mnoha hodin práce a nesčíslných nákladů.

„Pokoušet se lít tekutinu do něčeho, co má šest otvorů, je blbost, náčelníku,“ prohlásil nakonec. „Lebky nepřátel se zkrátka pro popíjení medoviny nehodí.“ 

Jamesova mysl stvořila prapodivný labyrint. Vypadal jako knihovna jeho matky, jen se zdála nekonečná a on v ní utíkal jako Théseus před Mínotaurem. Belial mazal části jeho vzpomínek. Zatím jen maličké střípky, ale až jich pozře dostatek, přijde o duši a on a Belial splynou v jedno. 
James utíkal a snažil se neslyšet Matthovo bolestivé sténání. 
Najednou se část knihovny zhroutila a Belial stál přímo před ním. 
"Vzdej se mi, vnuku, už teď máš mysl děravou jako cedník."
James k němu vzdorně vzhlédl.
"Na jedno jsi zapomněl. Moje duše - není celá. Patří mému parábatai."
"Stačí počkat, než ten červ zemře."

Ten večer, kdy měsíc líbal noční oblohu. Ten večer, kdy hrála hudba v tančírně, jejíž tóny ovlažovaly letní bezstarostnost.

Zábava rytmu překrývala sem tam nějaký ostych nebo to, že se zapomněly kroky. Linula se vůně radosti a sladký svist políbeného ruměnce. V transu nikdo nedbal okopaných lakovek, svět utopen ve sklenici vypité do dna.

Těžkosti srdce ztratily se za skotačících zvuků houslí. Vlaštovky starostí vyletěly z hnízda za zpěvů slavíka v hrdle.

Kapela v mlze němé hluchoty zastřela hlasy nadnášeného vlnami hučícího moře pohledu dvou okouzlujících očí.

V té chvíli hvězdy roztočí hlavu a zrychlí tep. 

Polka, jak má být.

Starosta Humpál přešel cikcak jičínské náměstí. Na čele měl mrak, jak uškodit Rumcajsovi. To sám nezmůže! Tumloval na zámek za knížepánem.

"Loupežník Rumcajs vám kazí řáholeckou zvěř a vysmívá se vám."

"Fidonc, vojsko na toho rabijáta! Jenerále, silvuplé, do šatlavy s ten Rumcajs!"

Jenerál mudroval. Táhnout s dragouny od Domousnice nebo s kanonýry od Kopidlna? Zavolal oficíra kanonýrů a velel hapták: "Ládujte ocelí a na Řáholec!"

Humpál se radoval, až dupal starostenskýma nohama. Ten rámus spustil bouřku. Oficír kanonýrů hlásil jenerálovi: "Déšť nám rozmočil střelný prach, fojrverk nebude."

Humpálovi zmehlo. "Já hlava děravá, zapomněl jsem, co starostenské nohy dovedou natropit."

Jiří odemkl dveře, hodil tašku na lavici v předsíni, skopl boty a přešel do obýváku.
Složil se do sedačky a s úlevou vydechl. Cesta z Brna byla šílená. Dálnice ucpaná jako vždy, k tomu dvě havárky a objížďka. Ještě, že už je doma.
“Karolínko,” zahlaholil. “Co máme dobrého k večeři? Jsem utahaný jako kotě.”
Dům mlčel.
Jiří zpozorněl. Kam šla? Babinec byl přece včera. O ničem jiném nemluvila… 
Zazvonil mobil.
Karolína! 
Strnul. Vždyť on ji bral ráno s sebou do Brna! Na jakousi výstavu, s tím, že ji po práci vyzvedne! 
“Jiříku,” zněla rozčileně. “Kde jsi? Galerie už zavírá!”
“Karolínko…”
 

Když se blíží zima a krátí se vám čas, musíte se vykrmit stůj co stůj. To znamená lov i za světla, kdy ale létají i dravci. 
Jeden mě málem dostal. Drápem mi rozpáral kůži od čenichu přes oko až málem k uchu. Naštěstí jsem stále dobře slyšela. Bolelo to. Letěla jsem zimovat. Co mi zbývalo? 
Uprostřed zimy mě najednou sundal ze stropu sčítač netopýrů. 
Odvezli mě k paní doktorce, která mi cosi přišila přes ránu. Mazali mě něčím příjemným chladivým, brala jsem léky a bylo mi lépe a lépe. 
Nakonec jsem konečně mohla odletět! 
Sice nevidím, ale hlavní je sluch.