James Bond

Co se týče infiltrace do hlídaných objektů, poradím si s čímkoli. Lasery. Rotvajleři. Zmutovaní úhoři. Neuvěřitelné, co všechno si lidi dokáží vymyslet.
Tohle bude brnkačka.
Ležel jsem v příkopu a trpělivě čekal, až Q na dálku nabourá kamerový systém. Nikde se nepohnul ani list. Podezřelé. Sluchátko v mém uchu zapraskalo.
„007. Na termoscanu osoba čtyři metry od vás. Nalevo. Blíží se. Slyšíte mě?“
„Rozumím. Vizuální kontakt negativní. Počkat…“
Zpoza rohu vyvrávoral voják. Slepě zamířil mým směrem. K plotu. Rozepl poklopec. Zaklel v ruštině. Pak už jen jiskřil. A jiskřil.
„Subjekt zneškodněn,“ oznámil jsem. Poslechnout volání přírody se někdy fakt nevyplácí…

Kabát, pozérská šála, ležérně rozcuchané vlasy. Očividně chce dělat dojem. Jeho společník – John Nějak – stojí tiše v rohu a tahá se za knír.
„Naposledy jsem ho viděl včera ráno. Je zlatý, asi takhle veliký,“ vysvětluji.
Kabát zamručí. John Knírek ukazuje na terárium, kde spí Malloryho Nagini. Zatrne mi.
„Had plus křeček? Myslím, že je to jasné, Sherlocku.“
„Příliš prvoplánové,“ odsekne kabát. Ale pak zbystří.
„Něco tam přece je!“
Odvrátím se, tohle nechci vidět.
Sherlock se vrhne k teráriu. V ruce drží – vejce.
„Ten had se stane matkou,“ poznamená vítězoslavně. Mallorymu, který po celou dobu vyšetřování nasupeně mlčí, unikne dojatý povzdech.

Přinesl mi do postele vajíčka, džus a nezbytnou sklenku martini. Jak si ho prohlížím v denním světle, začínám mít chuť jenom na poslední zmíněné. Vysílá ke mně sladký ulepený slova a já přemýšlím, jak z toho ven. Hodit mu hlavu vajíčka nebo pravdu?
„Už musím jít domů, Jamesi.“ řeknu a zmizím ve výtahu dřív, než stihne cokoliv odpovědět.
Prudce oddychuju, když mě někdo přitiskne k chladné oceli začne zuřivě líbat. Jeho vousy mě škrábou do tváří.
„Sakra, Rumcajsi, nech toho, máš přece rodinu…“
Už začínám chápat, co ta zlatá rybka myslela, když říkala, ať si dávám pozor na svoje přání.

Tohle se nemělo stát. Začíná být zima a z lesoparku se ozývají divné zvuky.
Byl to pracovní den jako každý jiný. Několik výbuchů, jeden mrzutý agent a inteligentní vir s armádou replikantů. Právě replikanti mi dali nejvíc práce, takže jsem odcházel z ústředí kolem půlnoci. A pak jsem prostě usnul v metru.
Pochopitelně bylo toho dne poslední.
Větve škrábou na tenké plexisklo, které dělí mizerně osvětlený koridor od divočiny.
Samozřejmě tu není signál.
SKREEEEEE!!!
Co za zvíře může vydávat takové zvuky?
OUK? OUKOUKOUKKK!!!!
ÍTA-ÍTA-ÍÍÍÍTAAAAAAAAAA
Přitáhnu si kolena k bradě a pomocí aplikace na svém smartu začnu počítat minuty do svítání.

Tentokrát neváhám a vyrážím do podzemí rovnou. Protože TOHLETO přehnal.
Možná se ptáte, jak si můžu být tak jistý. Ale věřte mi, osob, schopných provést mi něco takového po ústředí moc neběhá. Eve mně nenapadla ani na vteřinu. Tahle… věc byla velmi cílená. A poťouchlá.
Čeho je moc, to je konkrétní.
Nechápu, jak to dokázal. Je dobrý, to se musí nechat. V mém počítači nefunguje jediné heslo. Jedinou reakcí na cokoli je ta zatracená animace. Jo, správně. Je to křeček. Ďábelsky se chechtá. A nejde odstranit, ať dělám, co dělám. Je všude.
Kruci…
Co se to mihlo tam u dveří?

V Malloryho kanceláři to ještě trochu voní po čerstvém dřevě a je tu teplo, tak teplo, že se člověku chce složit hlavu na stůl a spát.
„Tohle je poslední zpráva, pane.“ Spolknu zívnutí a podám M tlustý spis. Ať si hraje. Natáhnu se po hrnku -
- a ztuhnu. Hrnek je prázdný.
Průser.
Nenápadně se podívám pod sebe. Ne, na parketách není.
Sakra sakra sakra!
Představím si, že vběhl Mallorymu do boty a vynechá mi srdce.
M zvedne hlavu.
„Je vám něco?“
Za ním v novém obřím teráriu spí jeho had.
„Ne, pane. Jen hledám...“
Had vypadá spokojeně.
Až moc.
„Kuvíka,“ hlesnu.

Galerie je poloprázdná. Minu hlouček dětí a ospalého hlídače, zahnu za roh a je to tady. Turnerův vrak z napoleonských válek. Další válečný veterán sedí na lavici před ním.
Doufal jsem, že nepřijde.
Ve skutečnosti nevypadá jako elitní zabiják. Spíš jako někdo, kdo se probírá z dlouhé kocoviny.
Zdání klame.
Nechoď tam. Vrať se na ústředí, pistoli a rádio mu předá kdokoli.
Co by mi asi tak mohl udělat?
Aspoň ho neštvi. Dej mu ty věci a vypadni.
Neštvi? Ještě deset kroků.
Raději bych byl kdekoli jinde.
Jenže tradice je tradice.
Tři kroky -
- a pak si pomalu sednu vedle něj.

Nelíbí se mi, že si dal nově vybavit pracovnu. Jako by s tím starým stolem a knihovnou odešla M nadobro.
„Veškeré zprávy týkající se oddělení Q najdete na úložišti Q, pane,“ slyším se říkat. Mallory se nakloní a rukama udělá stříšku. S řídnoucími vlasy a rostoucím panděrem vypadá jako vesnický strejc. Člověk ho vidí, jak vysedává v hospodě a nad pivem vykládá kumpánům historky. Ty ze svého zajetí v Irsku třeba.
„Chci si udělat představu. Projdeme je spolu příští týden.“
Ohromné, pomyslím si. Týden s tímhle pedantským tlusťochem!
„A Q?“
Zarazím se ve dveřích.
„Přestaňte si nosit do práce hlodavce.“

Zajímavé, jak vás pouhá přítomnost některých lidí přiměje narovnat záda, napadlo mne. I po letech.
Hlas tetičky Edny chrastil, jako když šlapete po rozsypaném cukru. Bylo jí pětadevadesát. Ale odmítla to vzít na vědomí.
„Tys měla vždycky svojí hlavu, Olivie! Paličatá po otci, tak je to. Děláš nějakou hloupou úřednickou práci, nechováš se jako dáma! Pamatuj, že cesta pravé ženy je plná odříkání…“
Ošetřovatelka se usmála.
„Dnes je na tom líp.“
„Já vím. Děkuji vám.“
Políbila jsem tetičku na tvář a vyšla ze dveří. Tanner okamžitě zhasl cigaretu a úslužně mi otevřel dveře od auta. Sbohem, Olivie.
Vítej zpátky, M.

Cesty pravých žen bývají zřejmě různé. Ta Evina vedla přes kancelářskou židli na stůl.
„Bývalas statečnější,“ řekl jsem.
„Ne když jde o myši. Odnes ji! Okamžitě!“
Zavrtěl jsem hlavou.
„To není myš. Je to křeček. Konkrétně křeček zlatý. Vážně bys měla slézt.“
Mou poznámku ignorovala a dál setrvávala na stole. Těžko uvěřit, že tahle dívka dokázala pronásledovat ruské agenty napříč Pákistánem.
„Musí tu být?“
„Musí,“ odpověděl jsem. „Mám teď takové... křeččí období. Doma jich je ještě dvacet. Jenže tenhle - “ pohladil jsem hlavičku s korálkovýma očima, která zvědavě vykukovala z mého hrnku - „se na mě citově upnul a nechce zůstat sám.“