James Bond

Dveře výstrojního skladu se čtou jako komiks. Tadyhle je cedule varující před výbuchem. Hned vedle ní obrázek pistole. I tomu rozumím; část výstrojního skladu slouží jako testovací střelnice. Následuje řada veselých piktogramů – poleptání, otrávení, elektřina.
"Takových zbytečností," povzdechne si Boothroyd.
Poslední obrázek nechápu. Přesýpací hodiny ve tvaru lebky?
"Ale to nic, mladší Q," mávne Boothroyd rukou. „To jsme sem dali během studené války, kdy SIS začalo experimentovat s teorií relativity."
„K čemu to všechno je?“
„To je právě to. K ničemu. I přes všechny ty výstrahy si sem agenti chodí jako domů, berou si co chtějí a nikdy nic nevrací!“

Kopce mají touhle dobou barvu rzi. Silnice se vine jako had; šedá užovka v polštářích mrtvého lišejníku. Nikde žádný pohyb, jen vůz, stříbrná kapka rtuti na těle užovky, klouže tím obrazem, jako by plul. Řidič nepotřebuje mapu. Silniční hypnóza – vrací se domů.
(Vzpomínka: 13 let. Strejda Max ho učí řídit. Výpravy na sluky s Kincaidem. Otec tu není.)
Jedou dál, on a stará dáma, a ve stejnou chvíli v Londýně čísi ruka sype drobečky. Klade nástrahy. Kryje jim záda. Tiše a spolehlivě přesouvá boj na jeho území. Život má smysl pro ironii.
Aston Martin přibrzdí.
Usedlost Skyfall je na dohled.

Colt Anaconda ráže .44 Magnum. Je krásný, ale v mojí ruce působí zvláštně. Asi jako já sám uprostřed podzemní střelnice MI6, kde to štiplavě páchne střelným prachem a rozpouštědlem.
Natáhnu kohoutek. Z vedlejšího stanoviště se vykloní hora svalů, podívá se na mne, na zbraň a odfrkne si.
Zamířím na papírovou figurínu před sebou a na krátký moment je z kancelářské krysy agent s povolením zabíjet. Přesunu prst na spoušť. Nádech.
Jaké asi je mířit na člověka?
Zpětný náraz málem přerazí kancelářské kryse nos.
007, co s tímhle chcete proboha ulovit? Tank?
Senzor otisků prstů na rukojeti každopádně funguje. Test ukončen.

„Jedno vám nemůžu upřít, 007. Jste vynalézavý. Každý den si dokážete najít nějaký nový a neotřelý způsob, jak to vybavení poškodit.“
„Úplně ne,“ řekl jsem. Koneckonců, tenhle kus výbavy pořád ještě držel pohromadě. Skoro fungoval. Víceméně.
„Ta vysílačka je OHOŘELÁ. Jak můžete spálit něco, co máte celou dobu v uchu? Víte co? Nechci to vědět. Život je už tak dost komplikovaný.“
„Ehm, Q?“
„Co.“
„Ještě pro vás něco mám.“
„Oh. Nějaký kousek, který to čirou náhodou přežil?“ Ušklíbl se.
Já se usmál. A usmíval jsem se ještě víc, když tu krabičku od Earl Greye otevřel.
„To je,“ zašeptal rozechvěle, “Kuvík?“

Když ztichne rádiový signál, Eve zavře oči. Tohle už jednou zažila.
„Agent down?“ zeptám se. Nikoho z našich lidí mi zatím nezabili v přímém přenosu.
„To už by byla fakt smůla, co?“
„Není mrtvý,“ odpovím. „Zemřít doopravdy není jeho styl.“
„To bych řekl.“ Obraz i zvuk náhle naskočí. Vidíme 007 kdesi v podzemí na pozadí šlehajících plamenů.
„007, jak těžce originální,“ zabručím. „Udáš svoji polohu dobrovolně, nebo tě máme najít podle požárních sirén?“
Neodpoví, jenom se zašklebí a pošle na kameru polibek. Suše se ušklíbnu na Eve.
„Jako malí.“
Eve tázavě povytáhne obočí.
„Proč myslíš, že to bylo na mně?“

Tři hodiny ráno. Přízračné světlo monitoru dopadá na hrnek s vystydlým kafem a nakousanou sušenku. Kromě mně už v budově určitě nikdo není. Znovu položím ruce na klávesnici. Poslední stránka.
Počet raněných: 37
Z toho civilistů: 34
Když je po všem, někdo musí podat hlášení.
Počet zabitých: 16
Z toho civilistů: 16
Mise uzavřena. Jak říkala M, vždycky je to buď my nebo oni.
Uložím soubor a zadám tisk. Až Mallory najde všechny ty mrtvé a raněné ráno na svém stole, opatří je podpisem a asistenti je pak odvezou do archivu. Já začnu o několik dní později psát další hlášení.

Vánoční večírek. V ruce držím skleničku s minerálkou a jsem nenápadný. U vedlejšího stolu se ministryně cpe lososem a směje se Malloryho vytahování. O kus dál na mě mává Eve.
„Q!“
„Evie!“
Kolem propluje číšník s podnosem plným čokolády. Dojde mi, že mám hlad.
„Složte to sem, děkuji.“
Eve nevěřícně zírá.
„To chceš sníst?“
„Proč ne? Vypadá úžasně. Oříšky, nugát, karamel.. přímo si o to koleduje. Říká - vem si mě, Q! Vem si mě tady a teď!“
Eve se zašklebí. „Už chápu, jak tě dokázali vylákat tě mezi lidi.“
S plnou pusou zavrtím hlavou. „To ne. Slíbili mi nový iphone.“

„Poslouchej, Eve,“ začal jsem, jako když másla ukrajuje, „uděláš pro mě něco?“
Vzhlédla od papírů, uviděla TU krabičku a ihned se zatvářila podezíravě.
„Ano?“
„Kdybys teď ČIROU NÁHODOU měla cestu dolů…“
„Při vší úctě, Jamesi – jestli plánuješ další pitomý vtípek, tak na to zapomeň.“
„Čokoládový muffin. Z francouzskýho bistra. Má je rád,“ zabručel jsem neochotně. Eve zvedla obočí.
„Klidně se koukni.“
„Hmm,“ udělala překvapeně. „Hezky voní. Moment, proč mu vlastně…“
„Je smutnej kvůli tomu křečkovi. Ale ode mě by si ten nápis na krabičce mohl vyložit špatně. Tak proto.“
SNĚZ MĚ, stálo tam.
Ocenil jsem, že se Eve dál neptala.

Pomalu vyjdu z domu na ulici, držím se zábradlí. Deset centimetrů přede mnou se všechno rozmazává, jako bych se díval na svět pod vodou.
Metro. Sedím vedle dámy s nápadně ošklivým dítětem. Čivava zavrčí a vyvede mě z omylu.
Moje stanice.
„Promiňte, vystupuju, promiňte...“ Omlouvám se i nosnému sloupu, měl jsem za to, že je to obzvlášť vysoká tlustá žena.
V hale ústředí stojí pumpa, taková stará a rezavá, jak z obrázků dětských knížek. Zajímavé.
„Dobré ráno, Tannere.“
Pumpa se ke mně výhružně nakloní, div nepřepadne.
„Q. Jdete pozdě.“
„Rozbily se mi brýle. Můžete mě, prosím, dovést do výstrojního skladu?“

1986
„Co to sakra děláš!?“
Cinkot skla.
Dnes jsem byl poprvé v knihovně. Ve svém pokoji si obkresluju z obrázkové knížky lodě a letadla.
1988
„Vypadni odsud!“
„Nehrab na mě, nebo tě srovnám!“
Vedle postele mám brašnu. Zítra jdu poprvé do školy. Nevím, jestli se těším.
1996
„Zavři konečně hubu, krávo jedna!“
„Polož to! Zavolám zase policajty!“
Ze školy jsem si přinesl vyřazený počítač, Consul. V sousedním železářství jsem otočil malou elektrickou pájku. Rodiče vedle už skoro nevnímám. Jejich manželství je kritickou chybou, která se stejně nedá opravit. Jednoho dne – možná už brzy - skončí. Na mně je jejich chybu neopakovat.