James Bond

Poklidná procházka nocí. Doma si pustím film. Na klíně mi bude ležet Nula a Jednička si bude hřát hřbet o můj laptop.
„Q! Tak sakra dělejte! To jsou všechny vaše záchranné mise taková komedie?“
Na internetu si objednám nový kapesní nůž.
„Q, vy ten provaz hladíte? Ten váš nůž je úplně tupej!“
Usnu kolem půlnoci spánkem spravedlivých.
„Q, kam sakra jdete?!“
Ráno napíšu stručné hlášení. 007 dohledán. Jakožto vedoucí výstrojního skladu jsem mu poskytl dostatečné prostředky – kapesní nůž, vhodný k přeřezání provazových pout na rukou. S vědomím, že již nemohu udělat více, neboť nejsem aktivní agent, jsem poté místo opustil.

Podívejte, až budou natáčet film o životě nejslavnějšího agenta MI6, tahle scéna v něm NEBUDE.
Uvíznout v kobce byla banální chyba. Omlouvá ji leda, že mně zdrogovali. Vidíte? Dokonce i já se můžu cítit trapně.
Židle, k níž jsem připoutaný, výmluvně zavrže. Na zápěstí ucítím dech.
„Q? Nechcete ten provaz překousat, že ne?“
„Zmlkněte. Buďte rád, že jsem vás našel!“
Usilovné pižlání.
„Vidíte, jak se hodí, že vás má M pěkně na vodítku?“
Jistě, podkožní tracker.
„Než řeknete něco dalšího - ovládám osmdesát způsobů, jak zabít holýma rukama.“
„Svázanýma?“
Dobrá otázka. Stejně jako ta, co Q pohledával právě v tomhle klubu.

Půl třetí. Zírám na prázdnou stránku. Podruhé vypnu otravnou připomínku.
To do: Závěrečná zpráva.
Dobře. Jde jen o to začít.
Zívnu. Měl bych si na to udělat kafe.
Tři ráno. Kafe stydne. Třetí připomínka.
Otevřu prohlížeč, projedu fóra. Lolcats! People of Walmart! Bored Panda!
Závěrečná zpráva…
Dobrá.
V jedné daleké zemi měli velké mrzení se zlými lidmi. I přišel statečný agent a zlé lidi postřílel. Přitom zničil tank a dvě lodě, vysílačku však vrátil v pořádku do výstrojního skladu.
Stisknu šipku a sleduju, jak kurzor žere písmena.
Kašlu na to, zítra je taky den. Co říkáme, když na nás zaútočí práce, Aryo?
Not today…

„Takže, máme jich zatím dvanáct,“ oznámím shromážděným. „Turista, účetní, no name manažer, archivář – půvabné - realitní makléř, profesor, programátor – zákeřné - spisovatel s tvůrčí krizí, sociální pracovník, potulný dostihový sázkař, specialista na aljašské ptačí kolonie – díky, Eve – a sběratel starožitností. Dáme ještě alespoň jednu?“
Přihlásí se bublající Tanner. „Obchodník s dámským prádlem!“
Eve zakoulí očima.
„To je náhodou hezké povolání,“ brání se Tanner. „Kdyby to navíc bylo prádlo XXL, dalo by se v nouzi použít jako padák!“
„Tannere, za dveře!“
Tanner zabručí cosi o nepochopeném kreativci a sklapne.
„Asi tu třináctou nebudeme hrotit,“ prohlásím.
Vymýšlení krycích identit pro dvounulky je vždycky zábava.

Mallory moji výpověď odložil do pořadače s nápisem „Kancelářské zbytečnosti“, což mne urazilo.
Rozmrzelý jedu domů přeplněným metrem.
„Mám právo sedět!“ rozječí se očividně pološílená ženská vedle mně. Výborně, to, co dnešku chybí, je kvalitní magor.
„Když poprosíte, určitě vás někdo pustí,“ řeknu.
„Já?? Oni mají vstát!“
„Tak stará ještě nejste!“ odseknu. Vzápětí o fous uhnu letící kabelce. Ta zasáhne pána za mnou. Rozesměju se. A to byla chyba.
Praštěný pán se rozpohybuje mým směrem. Nenápadně vyklízím prostor.
„Kampak, mladej!“ zařve pán.
„Jen mu dejte!“ ječí ženská. „Drzounovi!“
Jsem bez šance, ale i tak to zkusím:
„Ehm… Mám právo vystoupit?“

Předmět: Jídlo
Důležitost: vysoká
Vážení, dobře zásobený automat na sušenky patří spolu s kávovarem a vysokorychlostním připojením mezi základní lidská práva. Ta se nevyplácí podceňovat. Žádám o urychlené doplnění tyčinek Twix.
Q
FW: Jídlo
Q,
podle sdělení F_678, které nalezneš v týdenní aktualizaci, se MI6 připojilo k projektu zdravého stravování. Nevyhovující potraviny budou do dvou týdnů nahrazeny bio variantami.
E.
FW: FW: Jídlo
Eve, přečetl jsem si sdělení. Pochopil jsem, že za dva týdny nám nainstalují jabloň a záhon mrkve (?)
Zmatený Q
FW: FW: FW: Jídlo
Je to experiment.
(*povzbudivý smajlík*)
E.
Předmět: VÝPOVĚĎ
Q.
Potřebovat.
Cukr!!
Příloha: výpověď.txt

Snažím se ignorovat, že ten člověk tu přede mnou stojí jen s ručníkem kolem pasu, a že opravdu začíná vypadat na svůj věk. Spustím:
„Potřebujeme vás v Nevadě. Ihned. Nejvyšší priorita.“ Strčím mu pod nos obálku s instrukcemi a letenkami.
Zírá střídavě na ni a na mně a přitom z něj na podlahu vesele odkapává voda.
„Kde se tu berete?“ promluví konečně. Jak nápadité.
„Nezvedal jste telefon.“
„Ale… ale… „
Za ním je pokoj ponořený do tmy. Cítím tu nezaměnitelný zápach číny a skotské. Že by večírek starého mládence? Ušklíbnu se.
„Váš soukromý byt je nevystopovatelný leda pro průměrnou bondgirl, 007.“

„I´m the operator with my pocket calculator.“
Ve tři ráno si můžu ve svém výstrojním skladu dovolit hodně, například zpěv. Není tu nikdo, koho bych pohoršoval. Kdysi jsem zpíval ve sboru. A dotáhl jsem to až na sólistu. Existují fotografie, na kterých s pusou dokořán jako kapr strnule hledím do kamery.
„Bude z něho umělec,“ plakala dojetím maminka. Tatínek si připíjel.
Skončilo to jednoho mrazivého rána. Chvíli si ještě všichni mysleli, že mám jen laryngitidu.
Omyl.
„I´m controlling and composing!“
Vyruší mě zaklepání na dveře.
„Pardon, pane“ vyhrkne ochranka a skloní služební pistoli. „Myslel jsem, že sem někdo zavřel kočku.“

„Potvrzuji příjem.“
„Slyším. Jak je v Nevadě?“
Zaprskání; buď je to statická elektřina, nebo Tanner plive písek. Zítra ho čeká dozor nad konstrukcí střelnice. Po měsících vyjednávání nám americká vláda půjčila pár kilometrů testovací stanice v Nevadě (přesvědčit Malloryho, že nechce test nukleárního ručního granátu na území Británie, trvalo pět vteřin).
„Bude to fungovat?“ zeptá se Tanner.
„Naprosto. Anglie je na cestě stát se jadernou velmocí. Můžeš mi začít říkat pane Oppenheimere.“
Odfrkne. Asi zase ten písek.
„Jsem na cestě do hotelu. Není tu jediný – sakra! Co to bylo? Q, vydrž, něco je s autem!“
Zaslechnu ránu. Pak linka ztichne.

Jsou důvody, proč se cítím líp na misi, než na velitelství. Většinou se tu nacházím na koberečku. Ale hlavně – nikdy nevíte, co můžete čekat. Zkušenosti z terénu jsou vám tu úplně k ničemu. A jsou situace, na který zkrátka nemáte ten správnej vzorec.
Ok, asi jsem měl zaklepat.
Účetní, schoulenej v Tannerově křesle, potichu vzlykal.
„Už tam dolů nejdu! Panuje tam bezvládí! Chtějí vyšší dodávky kafe. Vyhrožují, že podpálí kopírku!“
„No tak,“ zabručel Tanner a nenápadně mu ze svetru odstranil nálepku s nápisem LAMA. „To se vyřeší. Dejte tomu týden…“
„A pak CO?“
„Pak se Q konečně vrátí z dovolený.“