James Bond

Když jsem vešel do výstrojního skladu, stál ke mně zády. Musel o mně vědět, - příchod chlapa promočeného na kůži prostě zaregistrujete, - ale nereagoval. Dál koukal na tabuli s výpočty a předstíral hluboké soustředění. Mně ale neoblafnul. Tajil dech. Jako někdo, kdo se usilovně snaží nesmát.
Prevít zatracenej.
Ohlédl se. Jeho výraz nemohl být roztomilejší.
„Vím, že to nechcete slyšet, 007. Ale já vám to říkal.“
Usmál jsem se a otevřel dlaň. Z pera moc nezbývalo, ale vzal si to. Velice opatrně. Celou cestu ke dveřím jsem cítil v lopatkách jeho upřený pohled.
Víte co?
Tahle hra se mi začínala líbit.

Pokusný subjekt zmizel ze záběru. Pak se ve sluchátkách ozvala rána a já málem ohluchl.
„007?“
Zapraskání statické elektřiny.
„Co to bylo?“
„To se chci zeptat já vás, 007.“
„Vybouchlo to!“
„Aha!“ Popadl jsem fix a začal psát poznámky na tabuli.
007 se vrátil zpátky na obrazovku (tisíceré díky systému veřejných kamer a vládě, která ho prosadila!). Zaujalo mne, že je mokrý. Zaostřil jsem obraz. Vedle 007 tryskal z chodníku mocný sloup vody.
„Hydrant,“ konstatoval jsem. „Vyhodil jste do vzduchu hydrant. To bylo odvážné.“
„Ten zasr... krám spustil!“
Pokrčil jsem rameny.
„Já vám říkal hned, že vybuchující pero je nesmysl.“

Agent jejího veličenstva se snažil zachovat pověstný britský klid, ale nebyl úplně úspěšný. Instinkt mu napovídal, že něco není v pořádku. Včera odklidili z cesty poslední krysu, která mohla prozradit jejich krytí, ale stejně si nebyl úplně jistý jejich pozicí. Spojení s centrálou nebylo kvůli možnosti odposlechu.
Zbývalo než spoléhat na instrukce a správná vstupní hesla.
Agent číslo jedna, tedy přesněji agent 007, a agent číslo dva, tedy 006, byli připravení k akci.
Zprvu šlo všechno hladce a dostali se téměř až k chemickým zbraním. Pak Agent 006 pomotal poslední heslo.
Namísto "v pravé poledne" z něj vypadlo "ve dvanáct".

гадю́ка.
Měla to vytetované na zádech.
Vypadalo to exoticky, ale byla to azbuka, ruská abeceda. Znamenalo to zmije.
Byla jako ten had, mrštná, rychlá, nebezpečná. Potenciálně smrtící.
Měl s ní pod krytím obchodníka se zbraněmi, jehož obchody nejsou zrovna legální, navázat kontakt, protože podle zdrojů MI6 dodávala zbraně a munici do neklidných zemí rovníkové Afriky.
Dopadlo to jinak. Neměl tušení, že i Zmije může být krásná, chytrá, vtipná.
Jenže tentokrát mu nešlo jen o to sklátit další nebezpečnou ženu, Zmiji.
V ráně mu zůstal jed. Nemohl ji zabít, nemohl na ni zapomenout.
Agent 007 jen doufal, že to není smrtelné.

„Tenhle je taky pro vás. Ale doufám, že nedopadne jako ten poslední.“ Bondovi se zdálo, že se Q zatvářil poněkud vyčítavě. A to se na úpravách zmiňovaného vozu nijak nepodílel. Zřejmě nějaká Q solidarita...
Tyto myšlenky okamžitě vypustil, jakmile ho spatřil. Nádherný, nablýskaný... Aston Martin DB5!
„Samozřejmě na něm najdete pár bezpečnostních úprav. Má pro vás nostalgickou hodnotu, tak jsem zařídil, že vám ho nikdo neukradne,“ pronesl Q s mírným ruměncem a spěšně odešel.
Jeho slova se potvrdila o měsíc později, když Bond spokojeně pozoroval ozubená kolečka, která vylétla z mřížky chladiče a zaryla se zlodějům aut přímo do čela.