Evžen Oněgin

"Proč? Proč teď?" pláče mladá dáma, která ještě před několika lety byla nezávislou dívkou s hlavou v oblacích.

"Protože Vás miluji. Proto jsem za Vámi přišel." klečí před ní a zoufale zadržuje slzy.
Jejich pohledy mluví za vše, ta láska tam byla již od prvního momentu.

Ta láska byla větší než palác, ve kterém ona žila.
Ta láska byla delší než všechny cesty do světa, kterými on šel.

A nyní se opět setkali. V Petrohradě.

Svíral její ruce a očima doufal.
"Jdete pozdě. Nemohu. Nemohu mu to udělat." lapá po dechu žena.

On odchází.

První a zároveň její poslední láska.

Když nemohla svůj úděl snésti,
když lákaly ji jeho svody,
tu nalila si stakan tresti
a jen pár kapek horké vody –
pak zamyšleně upíjejíc
smočila v kalamáři pero;
snad touhou, snad se chladem chvějíc
psala, zatímco houstlo šero.
U ruky slovník francouzštiny,
zavařenina na talířku,
tehdy ještě své duše stíny
tu neváhala svěřit zítřku.
Však básník, jenž jí verše radil,
ten nakonec ji trpce zradil.
Teď čaj jí dosti neuleví
a co si počít, studem neví,
když dostalo se všudy světu,
co psala tehdy na papír:
«Je vous écris; voilà. C’est tout.
Et je n’ai plus rien à vous dire.»

Taťána rozechvělými prsty zapečetila dopis. Poslíčkovi vtiskla do rukou minci, aby ho doručil. Nitro jí svírala nervozita, celá se třásla. Musela čekat.
Celý den sotva jedla. Chodila z jedné místnosti do druhé, vyhlížela z okna, jestli neběží poslíček s odpovědí. Při každém zazvonění se vylekala.
Nitro jí zžíraly pochybnosti. Jednu chvíli litovala, že dopis napsala, v další se přesvědčovala, že to bylo správné. Karty jsou na stole.
Po pár dnech propadla beznaději. Srdce ji bolelo, plakala, až všechny slzy vyschly a ona jen prázdně zírala na krajinu z okna.
Zlomil jí srdce. Evžen Oněgin jí na její dopis nikdy neodpověděl.

Píšu Vám – píšu Vám tak jako kdysi,
v snaze vplést do sítě vět,
co raděj než do slov, za popisy,
skrývá se v hrudi uprostřed.
Váš list vzbudil to, co spalo zachumlané
v pokrývkách času. Pak se tu náhle ukážete.
„Teď ne. Teď se prosím nedívejte, pane“
přeji si říci. „Tohle Vy spatřit nemůžete.“
Viděl jste trosky mých obranných valů,
postavených kolem prázdna z cihel žalu,
v nich mou lásku, jež nezměněna plane.
K večeru však nevzkřísíte ráno, pane.
Buďte sbohem. A už jděte,
snad v světě štěstí naleznete.
Nikdy na Vás myslet nepřestanu.
Vy však prosím zapomeňte na Taťjanu…

Píši Vám – co víc? Píšu já Vám.
Netřeba žvanit na úvod.
Snad jsem vám, pane, přec jen znám.
Přišel jsem tuhle Vám nevhod,
vpravdě se trochu obávám.
Došel jsem domů, hladov, znaven
- ani jsem nesvlík kabát na ven!
když co to vidí oko mé?
Uslyším boty, klapyklap.
Ze dveří vyšel cizí chlap!
Místo ženy, dobře známé,
cizák bez slůvka pozdravu.
Nehledám k zášti potravu.
V naději, a třebas malé,
na vhodný kousek úcty,
že nevládnete ústy,
raději já soudím, pane.
Řekla Tánička: „Splet si dům.“
Nu, to se může snadno stát.
Přesto však Vašim ctěným rtům
vzkážu: Pozdravit mají znát!

Typicky ruský den, sníh je ledový, běloskvoucí, Petrohrad plný lidí, veselí, z nebe se sypou třpytivé vločky a všichni chodí zachumlaní v kožešinách.
A pak je tu Oněgin. Nevšímající si ničeho z krás. Znuděný zbohatlík.
A Tatiana. Vnímající každou vločku. A svou osamělost vedle muže, který ji nikdy nebude milovat. Sníh jim křupe pod nohama.
...Křup...
Hledí si do očí. Na krátký okamžik vidí záblesk alternativního vesmíru, ve kterém román končí happyendem. Ve kterém Evžen odpovídá:
"S Vámi jedině, Tatiano,
chci zažít každou noc i ráno
s Vámi ode dnes chci být
s Vámi až na věky tu žít."
...Křup...