DMD č. 9 pro 9. 4. 2010. Téma: Přehlédnutý vzkaz

poznámka: len taká blbinka, nečakajte žiadny hlboký príbeh ani brilantnú pointu
Vykuklo marcové slniečko. Pani Omáčková, ako správna gazdinka, podľahla jarnému vábeniu a pustila sa do veľkého upratovania. Vysávala, utierala prach, umývala okná, až bol byt ako zo škatuľky. Nakoniec sa odhodlane vrhla na izbu svojho synka. Spod postele vytiahla okrem starej desiaty, špinavej ponožky, prasknutej lopty, niekoľkých gombíkov a kľúča, ktorý nikde nepasoval, aj dva týždne stratenú žiacku knižku. Otvorila ju a bolo jej jasné, prečo sa synáčik choval v posledných dňoch tak nenápadne. Stál tam totiž cez dva riadky napísaný, dva týždne starý oznam:
Budúci utorok o 17.00 sa bude konať rodičovské združenie. Tešíme sa na vašu účasť.

Sova klovala na okno ředitelské pracovny. V místnosti nikdo nebyl, ale nevzdávala to. Po chvíli si sedla na parapet a čekala. Vzkaz si z pařátu vzala do zobáku.
Přecházela po parapetu sem tam.
Po pár minutách se pokusila vsunout vzkaz škvírou pod oknem dovnitř. Složený proužek papíru uvízl. S takovou situací sova neměla zkušenosti - byla to mladá sova a tohle byla jedna z jejích prvních zásilek. A hned taková specialita.
Pokrčila rameny a odletěla.
Po chvíli se okno otevřelo a zpráva vypadla ven.
Smotek se rozbalil a než se v kaluži inkoust rozpustil, byl jeho obsah dobře čitelný.
Zněl:
"ÓóóóÍííÓóóÍííÓóÍí."

Údolím Kyselé Prdele kráčely tři postavy. Znalec zeměplošských poměrů mohl s jistotou poznat čarodějky.
Někdo tomu říkal stupidní kostým, Bábi tomu říkala magická aura.
„...A posměšně si odfrkl!“
„Jdeme ho potrestat?“
„Ne, už se jdeme jen podívat.“
„Esmé Zlopočasná, co přesně...?“
„Poslala jsem mu takový pěkný vzkaz. Za tvou neuctivost, Květoslave, bla bla, do hodiny horečky, zauzlená střeva, bla bla... však víte...“
Už z dálky však bylo vidět, že je něco špatně.
Květoslav pořádal zahradní párty a právě předváděl akrobatickou jízdu na vepři.
Stařenka Oggová svraštila čelo v předzvěsti něčeho strašlivého.
„Že on si , ťulpas, ten vzkaz nepřečet ...“

„Chátro líná!“ zuřil Černý rytíř, rozháněje se bičem. „Tunel už měl dávno stoupat! Jste s kopáním nejmíň o týden pozadu! Ale já už vás naučím!“
Podzemníci marně uhýbali bolestivým ranám a smutně pokračovali v práci. Nechtěli si podrobit Hoření svět. Moc si přáli, aby na něj nikdy nemuseli vstoupit. Jen jeho samotná představa je děsila. Jenže Černý rytíř je děsil ještě mnohem víc. Proto dál bušili krumpáči do tvrdé skály a připravovali se na vpád a válku. A Černý rytíř jim velel, vládl a rozdával rány.
Princ Rilian strávil další den v zakletí.
Julie Poláková si nevšimla nápisu na svahu.

Poznámka: Jedná se o literární experiment. Až na závorku napsal všechna slova Schiller; jsou vyjmuta z kontextu z prvního dějství Loupežníků v překladu Otokara Fischera. Vzala jsem je z úst různých postav a z různých míst a slepila je k sobě. Přesto však odpovídají ději kánonu Loupežníků.
MOOR Jsi blázen!
(pro sebe) Netřesu se, proč bych se třásl? Bratrova ruka! Já jsem ho tak nevýslovně miloval! Tak neměl rád otce žádný syn!
SPIEGELBERG Mně se skoro zdá, že mi nedůvěřuješ. Počkej, jen co se rozehřeju. Čajem, bratře, čajem!
MOOR Jsi blázen. Když pokrevní láska zradí…
SPIEGELBERG Co zbývá? Co?
MOOR Nic nám nezbývá…
SPIEGELBERG Na mrchovišti shnil už přece nejeden universální génius… A až tě uvidí poutník, jak se tak kymácíš ve větru sem a tam, řekne si: Ten nebyl na hlavu padlý, a zasteskne si nad bídnými časy.
MOOR Polibky na rtech a na prsou dýky!

Poznámka: Omlouvám se za nižší kvalitu textu. Tohle drabble ke mně dlouho nechtělo přijít a já už jsem velmi unavená.
---
„Mám o ni starost. Již dva dny nepozřela sousta,“ řekl Raoul de Chagne. Znepokojeně sledoval svou manželku, která seděla v houpacím křesle u okna a nevidoucím zrakem zírala ven. Tváře měla zrudlé.
„V noci křičela ze spaní.“
„Možná ji ten incident v divadle zranil víc než tvrdila,“ přemýšlel jeho bratr. „Možná ji straší jeho přízrak.“
***
Toho večera dostala Christina horečku. Lékaři si u ní podávali dveře. Raoul se od ní téměř nehnul. Dokonce ani nečetl noviny. Všechno bylo marné. Zemřela.
***
O pár dnů později vyklízela služka salonek. Ze zvědavosti otevřela noviny.
ERIK JE MRTEV. Stálo tam. Týden před Christininou smrtí.

Šla ráno do práce, jako obvykle. Věděla, že bude muset obstarat spoustu věcí, hlavně to papírování, je konec školního roku, takže začne hlídání kouzel nezletilých, varování v případě prohřešků, soudy... Stejně jako vloni s Potterem. Na toho je třeba dávat si pozor. A taky na Brumbála, který se už pár týdnů skrývá bůhvíkde...
Přemístila se na ministerstvo. Zazírala. Fontána zmizela. A někdo tu nedávno bojoval. Co se to stalo? Měla přece dovolenou jen tři dny!
„Mafaldo!“ zavolal jeden ze zřízenců. „Konečně jste tady. Měla byste ihned začít. Co se tváříte jak spadlá z višně?“
Rozhlédla se. Musela někde něco přehlédnout!

fandom: Asi bych řekla Hoši od Bobří řeky, ačkoliv to není úplně přesné.
poznámka: Doufám, že mi projde poněkud volnější výklad výrazu „vzkaz“. Zároveň se omlouvám, že je to dost o ničem. Ale bodík je bodík...
------------------------------------------------------------------------------
Okolní les mlčel. Slávek musel napínat všechny svoje smysly, takže mu ticho nevadilo.
Na rozcestí objevil další vzkaz – šipku doleva. Cesta se svažovala, houští bylo stále neproniknutelnější. Nebylo divu, že minul další směrovku. Místo vzhůru doprava pokračoval rovně.
Prodíral se hustým křovím a přemýšlel, kolik kilometrů zbývá. Pěšina se pomalu vytrácela. Dostal se do hluboké rokle. Okolní vegetace mu dosahovala nad ramena. Sem jistě lidská noha nevkročila. Konečně si uvědomil, že sešel z vyznačené trasy. Musí se vrátit.
Jak tak ale pozoroval okolí, vytanul mu na mysli příběh dvanácti hochů a jednoho studenta, kteří jednou toto místo pojmenují Roklí úmluvy.

Bylo těsně před obědem. Neboli čas na malou svačinku. House vkulhal do společné nemocniční kuchyňky. Otevřel dveře ledničky a začal prohlížet její obsah. Zeleninový salát… Cameronová na něj chce zjevně zapůsobit svou anorexií. Diet může držet kolik chce, ale stejně jí pořád bude něco nadbývat a něco zase chybět.
Řízek? To je určitě Cuddyové, ušklíbl se ironicky.
A copak si připravil jeho oblíbený onkolog? To voní dobře. House odložil lísteček s výhružným: „Opovaž se! W,“ a pustil se do jídla.
Když odcházel, v prázdné krabičce na svačinu ležel narychlo naškrábaný vzkaz. „Ztrácíš úroveň, drahý Jimmy. Kup si novou kuchařku. H.“

Jednoho slunečného odpoledne se Harry, Ron a Hermiona vydali navštívit Hagrida. Zaklepali na dveře hájovny, ale očekávané „Dále!“ se neozvalo.
„Počkáme na něj,“ navrhla Hermiona a už se hrnula dovnitř.
Sotva ale vstoupila, ozvalo se podivné písknutí a někdo jí studenýma rukama zakryl oči. Než se nadála, byla celá politá vodou. Podle nadávání za sebou poznala, že její kamarádi jsou na tom podobně.
Zrovna v tu chvíli sebral Hagrid lísteček, který před odchodem připevnil na dveře a teď ležel na zemi. Stálo tam: „Vrátím se hned. Pokud něco potřebujete, počkejte venku. Mám doma několik raraších mláďat, mohla by se polekat.“