Invaze rušivých elementů (Tess)

Je s podivem, jaké výmluvy si Pátá kolej dokáže vymyslet, aby obhájila nedodání domácích úkolů.
„Snědl mi ho pes“ to není.
„Nemůžu dělat domácí úkol, když mě bolí hlava.“
Víceméně pochopitelné. Kdyby ji kapky od madam Pomfreyové okamžitě nevyléčily.
„Nemůžu dělat domácí úkol, když prší.“
Proč?
„Protože jsem smutnááá!“
Smůla.
„Nemůžu dělat domácí úkol, když mě nemá rád.“
Domácí úkol nemá rád nikoho.
„Nemůžu dělat domácí úkol, protože se mi nechce.“
To se holt budeš muset přemoct.
„Když já jsem... línááá!“
Z toho vyrosteš.
„Ale mám výjimku!“
Ta tu neplatí.
„Nemůžu dělat domácí úkol, protože... protože jsem úplně blbá!“
...
Sebereflexe? 

Víte, jaký je to pocit, když vámi prosliznou duchové? Nebo když se vzbudíte uprostřed noci a něco na vás kouká?
Teď je avšak den a my, pozorujíce nemrtvé osazenstvo hradu, se pokoušíme určovat, kdo je kdo.
„Tahle je která?“
„Ta sem nepatří,“ zhmotní se vedle nás Krvavý Baron, „postarejte se o ni.“
Nebo na vás budu ve dvě ráno koukat zůstane viset ve vzduchu.
Zmíněná vypadá jako postava z japonského hororu. Ze správného úhlu jí vidíte skrz hlavu.
Při tomto pohledu se ale začneme uchechtávat.
Nechutné zbytky mozku nevidět, postředkem hlavy se táhne provázek.
Když ho přestřihneš, upadnou jí uši!
 

Nejhorší je to štěbetání.
Jasné hlásky se daleko nesou. Zapomeňte na fyziku, která tvrdí, že za chladných ran nejdále dosáhnou hluboké tóny.
Taky to může být magie, vole. Nebo je možné, že se nám Bradavice za něco mstí. Nebo si z nás prostě utahují.
Hlasitost je přesně taková, kdy vás už vzbudí, ale ještě nedokážete pořádně rozumět slovům, takže se může skvěle rozvinout paranoia.
Docela určitě vás totiž pomlouvají.
Ležím v posteli, tisknu si polštář přes uši a modlím se, aby přestaly. Co hlučej takhle ráno? Vždyť je neděle!
Nakonec to vzdám a vypotácím se s postele.
...
Ony obsadily koupelnu!

„Je ráno.“
„Sem, nahoru, žádné pištění nedosáhne a je to moc schodů na to, aby mě tu někdo rušil. Celé to tu vypadá zatraceně dobře.“
„Zuřivým máváním vytváříte větrné proudy, které odfouknou midžiny.“
„Skřítci stávkují, asi. Teda oni ani tak nestávkují, jako odmítají dále poskytovat veškeré služby Páté koleji, například prádelnu, no to teda nevím, co jim asi provedly, napadá mě několik možností. A nebudou to papírové kapesníky nechané v kapsách.“
„Nevím, co hulí, ale mohla by se podělit.“

Některé věty prostě skončí na podlaze střižny.

„I dál.“

Nejsou dost dobré, nebo je jich jednoduše příliš.
I to je život.

Jeden by řekl, že po těch letech vstávání jsem si na budíček zvykla.
Jeden by se pletl.
Doploužím se do Velké síně a nepřítomně zírám na prázdný talíř.
Ten se brzy zaplní.
Poslyšte, ta magie má něco do sebe!
Naleju si horký čaj, nasypu lžičku cukru (jen jednu, nebo mě nechtějte vidět), přidám mléko, napiju se... začínám se cítit jako člověk.
A podívám se na San.
Vypadá zoufale a zkoumá všechny konvice v dosahu. 
„Ono není?“ zaúpí a zatváří se jako postavička z anime. Pak její pohled padne na Pátou kolej.
„Ony ho vypily! No počkejte!“
Asi se trochu bojím.
 

Nastala nečekaná událost.
Na stole se mi objevila dobrá fanfikce. Sakra dobrá fanfikce!
Její nevýhodou je, že je dlouhá.
Nevím, jak vy, ale umím bez problémů číst za chůze, a to i do schodů, a to i jezdících a experimentálně ověřeno též měnících polohu. Občas se uchechtnu, narážím do nejmenovaných studentů a profesorů a podobně.
Náhle (asi v šest večer) tma.
Nemám dočteno!
„Je noc po svaté Hedvice
Na nebi temném hlubokém
Chvěje se světlo Měsíce
A letos jako před rokem
Nad močálem rej bludiček!“ deklamuji.
„Co to má dělat?“ ptá se zvědavě San.
„Světlo!“
Nedělá.
Ale Gwen má baterku.

Některé frekventantky Páté koleje trvají na tom, že budou mít domácí mazlíčky.
Draci jsou nezákonní a velcí, s koněm se nepřemístí a do krbu se nevejde, ale krkavec, krkavec není špatný!
Dokonce se může naučit opakovat slova po způsobu papoušků. Třeba vaše jméno. Nebo požadavek.
„Candy, Candy,“ opakuje své jméno jedna.
„Can.“
Úplatek bonbónem.
„Candy.“
„Can.“
„Nic nedostaneš. No, zkus si říct o bonbon.“
„Bom.“
„To máš složitý,“ vložím se do výuky, „moc slabik. U nás se říká bonbónu ko.“
„Ka.“
To už je lepší.
„Candy. Dát. Ka.“
„Cože?“
„Koukej dovalit bonbon, káčo.“
Krkavce bych nechtěla. Je nějak moc chytrej.

Člověk si někdy říká, jak může být většina Páté koleje z nejvyšších společenských vrstev a jestli je to vůbec statisticky možné. Dobře, vyrovnává to menšina, který pochází z nuzných poměrů; jsou chudé, tak chudé, jejich rodiče jsou taky chudí. I jejich kuchařka a zahradník jsou chudí, ach, jak jsou chudí. Mají jen tři skříně šatstva. Se zrcadlem, v kterém se shlíží, když popisují svoji postavu.
Povzdychnu si.
A s tímhle, prosím, musíme sedět u večeře.
Večeře vypadá dobře!
Jedna z nich, držíc příbor v úchopu vztyčenými malíčky, asi aby se neušpinila, do svého talíře zakrojí...
Au.
Takhle se špagety nejedí.

Plášť je náhodou úžasná věc, je teplý, stíní a ještě vypadáte nezměrně drsně když vlajete při přesunu z místa A do místa B.
Pláště, avšak, mají určité problémy, když je neumíte nosit.
Například když se v nich usadíte a předtím si je neurovnáte.
Pátá kolej seděla a teď je zmačkaná.
Bohužel se jim povedlo zprovoznit žehličku, neptejte se mě jak. Zmačkání je velké, času málo, nastavily vyšší teplotu...
No a teď smrdí jako spálená ovce a aby sháněly nové pláště.
To my s Gwen je večer hezky pověsíme a případně postříkáme vodou z rozprašovače a ráno jsou jak ze žurnálu.
 

„Né!“ plesknu se do čela. Za chvíli bude placaté.
Gwen stoicky mlčí a určitě si myslí, že si za to můžu sama.
„Já se ti divím, Tess,“ povídá San, „že se takhle mučíš. Co je to teď?“
„Co by to mohlo bejt, při neděli,“ zazoufám si, „náboženská fanfikce.“
„Jako fanfikce na bibli?“ zbystří Gwen. „To by nemuselo bejt úplně blbý. Teda podle toho, jaký zvuky vydáváš, tak to JE úplně blbý.“
„Ne, Harry Potter náboženská fanfikce. Zase ho někdo touží spasit.“
„Lepší než ty druhý. Ty stanictický.“
„Saténový? Jasně. Tenhle to aspoň myslí dobře, ale...“ potřesu hlavou. „Furt nechápu PROČ.“