Každý svou drogu má

Jeden by řekl, že po těch letech vstávání jsem si na budíček zvykla.
Jeden by se pletl.
Doploužím se do Velké síně a nepřítomně zírám na prázdný talíř.
Ten se brzy zaplní.
Poslyšte, ta magie má něco do sebe!
Naleju si horký čaj, nasypu lžičku cukru (jen jednu, nebo mě nechtějte vidět), přidám mléko, napiju se... začínám se cítit jako člověk.
A podívám se na San.
Vypadá zoufale a zkoumá všechny konvice v dosahu. 
„Ono není?“ zaúpí a zatváří se jako postavička z anime. Pak její pohled padne na Pátou kolej.
„Ony ho vypily! No počkejte!“
Asi se trochu bojím.