Invaze rušivých elementů (Tess)

„Tohle tak hrozně není fér,“ mumlá Gwen, které se do rukou dostal jeden z oběžníků určených pro profesorský sbor, když náhodně podplatila roznášecího netopýra. Banánem.
„Co zase? Dva měsíce prázdnin? Pět neděl v balóně? Cestovní stipendia?“
„Ne, z toho by byly šťastný. Z tohohle budou nešťastný a to si nezasloužej. Profesorskej sbor. Když si vezmeš, kolik maj práce, spousta učí na dvouúvazek, ještě to vychovávaj a do toho jim sem občas spadne Voldemort… a teďka praskne, že fond rekreace jim nepřispěje na dovolenou ani pěťák.“
„Svrček. Voni maj v Bradavicích ROH?“
„Jaký er-ó-há? Cože?“ podivuje se San.
Usměju se.
„Díťátko.“

„Podivej, jak jsou uostomiuí!“
„Nešišlej na to, Tess.“
„Dyk to má vočička. A koukaj!“
„Vod čeho jinýho by měli mít voči?“
„A jak to voblejzaj hele...“
„Tess,“ Gwen ztrácí trpělivost, „mám tě ráda, ale zacláníš.“
„Tak jo. Já si stoupnu třeba sem. Co s těma ťutíkama budeš dělat?“
„Postup říká tři kůrolezy vhodit, když se lektvar zbarví do zelena...“
„...“
„...“
„...!“
„Ty je tam utopíš?!“
„Ne,“ uklidňuje mě Gwen, „uvařím, to bude mnohem rychlejší.“
„Surovče!“
„Já za to můžu? Já? Co Klofan sežral Mařenu, vyžaduje lakování kopyt a zaplejtání růžovejch mašlí! Chceš Mařengryfa, nebo aby byl zase normální?“
„... tak já zavřu oči.“

„To tvý storýčko úplně lovískuju“, rozplývá se jedna z frekventantek Jiskropšouku. „Je dárk a můdy, až z toho mám gůsbamps.“
„To mluví jakou řečí?“ zeptá se zvědavě San.
„Čenglicky,“ vysvětlí Gwen. „Ale nepřekládám.“
„Nechť je sežerou midžiny,“ vyřknu osvědčenou kletbu, která zde zabírá ještě spolehlivěji než klasická Nechť zmokneš.
„Nepomáháš tomu, Tess,“ upozorní mě San.
„Co, já? Mě to nezajímá, půjdu klidně na bíč pozorovat síly.“
„Bože, je to nakažlivý,“ plácne se San do čela.
„To nedopustím!“ Gwen zamává hůlkou. „Čenglicky kdákat, a budeš kvákat!“
Plop!
Z právě hovořící Mařenky je náhle...
„Žabénka!“
Svist! Hop! Polk!
„Hele, hero-lavka!“
„No proto.“

„Bradavice... maj... určitý... nevýhody,“ funí Gwen.
San lapá po dechu. Na další podestě to vzdává.
„Běžte... napřed,“ povídá, „já vás... nedoženu.“
Jo, věže jsou tu vysoký, ale co by člověk v rámci plnění povinností neudělal.
Astronomická věž se tyčí. Nevidíme nad čím, protože mrak pod námi, mrak nad námi...
„Mha za mnou, mha přede mnou,“ mumlá Gwen, kterou nahoru dopravila její čistá zaťatost. „Kde je?“
„Támhle!“
Z oblaku se vyloupne hypogryfí hlava, zbytek těla (a neschválený náklad) toliko tušený.
„Klofan se probral ze zákeřného kouzla...“ zadeklamuju.
Zuřivý skřek.
Zděšený výkřik maření jezdkyně.
„Sežer ji.“
Stalo se.
Drastické detaily ukrylo bílo.

„Ten Filch to má ošéfovaný, co?“
„Co?“ nahraje mi Gwen zpátky. Mařenky zbystří.
„Jednoduchý podpírání koštěte by jeden řekl, ale jak se děje něco důležitýho, je tam. Trol ve sklepeních? Filch za rohem. Bazilišek? Pošle za ním Paní Norrisovou. Mozkomoři? Nosil jim svačiny. Turnaj tří kouzelníků? Postavil bludiště.
A víš, kdo sem přitáhl Umbridgeovou…“
„Ty myslíš…“
„Jo. Kdepak Voldemort. Filch je za tím vším. Argus Filch – práce všeho druhu.“
„To byl Ferda mravenec, ne?“
„Zlatej Ferda…“ opatrně se rozhlédnu kolem sebe. „Když o tom mluvíme… pavouci, jo? Kdo myslíte, že upozornil Raddlea na Hagridova mazlíčka?“
„Filch?“
„No Beruška to nebyla.“

„Kam zase mizej?“ pozoruju podezíravě studentky Jiskropšouku.
„Do tý prázdný učebny u knihovny dotáhly masážní stůl,“ povídá San. „Prý masáž pro všechny, studenty, profesory...“
„Doufám, že ne se šťastným zakončením,“ podotkne Gwen.
„Tantrickou. To bych třeba zkusila,“ zamyslí se San.
„No to teda ne!“ vyhrknu. „Spoustě z nich ještě nebylo osumnáct! Ohrožování mravní výchovy mladistvých! A co hůř, když to napíšou, je to dětský péčko! No počkejte, děvenky...“ sáhnu do poličky a vytáhnu...
„A co je zase tohle?“
„VUML. Vulkanický Učitel Marxismu Leninismu. Jsem našla v devětavosumdesátym. Ty uviděj,“ povídám a poklepu si policejním obuškem do dlaně.
„Masáž jako masáž.“

Světla blikají.
Růžově.
„Like a virgin...“ unyle zpívá Madonna.
Světla blikají stále. Bohužel naprosto v jiném rytmu, než jede Madonna. Celé to zanechává poněkud psychedelický dojem.
Od pódia se valí kouř.
„Na na na...“
Konečně se rytmus chytil. A vyměnili interpreta.
My Chemical Romance.
Bradavičtí studenti vytvářejí nečekané taneční kreace.
Zvlášť Draco jede. Co na tom, že v jiném žánru.
„Máme tady maření průnik desáté kategorie!“
Sotva Gwen slyším.
Ale už Ji vidím. Černá minisukně, síťované punčochy, bledý make-up...
„Jen počkej!“
Nabíjím bojového papuchalka.
Plesk!
„Hvězdu! Na čele máš!“
Konečně správnej žánr.
Osmdesátky zařvaly a realita se navrátila zpátky.
Díkybohu.

Bradavický hrad se otřásl v základech.
Věrna svému ochranitelskému instinktu přepočítám profesory se zvláštním důrazem na Snapea (ten je v pohodě, sedí a zkoumavě pozoruje navinuté špagety na své vidličce), studenty i...
„Sakra, kde je Gwen?“
„Šla do sklepení,“ informuje mě San, a já okamžitě vystřelím naznačeným směrem.
Čím dál tím hlasitější zvuk mě nutí přidat do kroku. Dokud ho neidentifikuju.
Gwen neumírá.
Jen se hrozně směje a ukazuje na černou skvrnu.
„Gwen,“ povídám ledově, „ty jsi zase ubezdušila nějakou Mařenu.“
„Jsem nemusela,“ snaží se Gwen popadnout dech. „Povídám, ať to nezahřívá. A vona? Prej A co se může stát?“

Bradavickým hradem zní kvílení, ale není to bánší.
Kéž by byla.
Trpíme. Před námi se válí poslední výtvory studentek Jiskropšouku.
Gwen znechuceně mumlá:
„Jsi je neměla učit, co je to Mary Sue dokonalá.“
„Nikdo mě nemá uáááád...“ kvílí ne-bánší.
„Mi nemusíš říkat,“ povídám.
„Napsaly Chudinku.“
„Mi nemusíš říkat.“
„Tím to moc nevopravily.“
„Mi nemusíš říkat.“
„Jsou na mě zlííí.“
Kvílení neustává.
„Tak skoč z okna,“ navrhuje San.
„San! Ne!“
„A hele,“ komentuje Gwen. „Skočila.“
„Skvělý, fakt, skvělý.“
„A proč? Je klid...“
Nebude dlouho.
„Nikdo mě nemá uáááád...“ kvílí duch Chudinky.
Tak to bysme měly.
Ach jo. To bude zase měsíc.

Některá auta mají prosklené střechy. Fakt.
Některé stany jsou dvouplášťové a za jasných letních nocí můžete postavit jen tu vnitřní část, tvořenou síťovinou. Vidíte oblohu a komáři či muchničky vás vidí taky, ale skrzevá síť na vás nemůžou, hahaha!
V Bradavicích ale z nějakého důvodu auta nefungují (asi elektronika) a spát v noci pod pouhou sítí bych vám ve Skotsku vysloveně doporučila, já se ráda směju cizímu neštěstí.
Nicméně.
Bradavice disponují, jak jistě víte, Velkou síní.
Ležíme v suchu v polštářovém hnízdě a zíráme do krápajícího stropu. Obloha je neskutečně hluboká.
Bude taková navždy. Vznášející se. Křehká.
Naše.
Jsme doma.