Iron Man

“Ty vlastně můžeš být rád, že si těch šedesát let prospal. Jako puberťáka by si mě nepřežil.”
Steve jen tázavě zvedl obočí.
“Teď už jsem vyměkl,” pokračoval Tony: “ale já byl ten největší buřič. Anarchista. Punker!”
“Vážně?”
“Jasně. Sex, drogy…”
“Kolikrát ses popral s policií? A nemyslím na záchytce.”
Tony zmlknul v půlce slova. Tušil, že je zle.
“Kolika fašistům si zlomil nos? Čím ses tak strašně stavěl proti systému?”
Tony vypadal, že by se nejradši zavrtal do podlahy.
“Zkus vyhledat moje policejní záznamy, a pak až si přijď promluvit,” Steve se usmál: “Punker? Ty si byl maximálně rozmazlená celebrita.”

"Vychovala si z něj citlivku," bručel pokaždé Howard. "V reálném světě ho sežerou."
A tak ho vychovával po svém, fackami a spánkem o hladu a panáky whiskey, po kterých pokaždé tajně zvracel. Maria už ani nic neříkala, jen mlčky přikyvovala, aby se vztek neobrátil na ni.
Utíkal k Jarvisovi, a když už nemohl, k Obiemu. Vděk za dobré slovo mu zakryl oči, a tak přehlédl, co mělo být jasné.
Trvalo spoustu let, než aspoň trochu setřásl trauma, kterému jeho otec říkal výchova. Než dokázal brečet.
A když mu znovu stanul tváři v tvář, našel alespoň sílu mu to všechno nevrátit.

Vlastně se nebral jako jeden z nich. Zářivě se usmíval a podepisoval fotky, ale vždycky si připadal jenom jako člověk... s nějakým tím obvodem a hračičkama navíc.

Copak mohl?

A jak mu celý svět, Rogers zejména, nikdy neopomněl připomenout, byl přece egocentrický, arogantní blbec.

Mohl riskovat, že ztratí ještě víc... možná úplně všechno? On?

„Ale můžeš to nezkusit?“ zeptala se jemně.
Pomalu k ní zvedl svůj pohled. Oči se mu leskly.
„Konečně jsem... si zapamatoval, že jsi na maliny alergická,“ pokřiveně se usmál.
„Na jahody,“ sevřela jeho ruku.

Tony Stark vsadil všechno na jedinou kartu, která zbyla. Nemohl to neudělat.

Kol mě je kov. Víc a víc. Strach je pryč.
Však stal se zlý čin. Tam krev. Má ne, leč měl jsem vztek. A zas strach.
Ne, o mě ne.
Pěst.
Prásk. Dům byl pryč a zbyl jen prach.
A já frnk´. Dál a dál.
Let. Pád. Kov cink´. Hlas zmlk´.
Kol mě jen tu a tam strom. Dub či smrk.
Noc. Chlad.
Šel jsem vpřed. Stál tam srub a v něm kov, co jsem chtěl.
A byl tu kluk. Měl strach?
Ne, ze mě ne.
Jen mrk´ a dal mi dar. Tik tak.
Zas jsem byl muž a kov.

Kapitánka Jane Kirk, slečna Spock a doktorka Lenna McCoy se spolu hrdinně vydávají tam, kam se dosud nikdo nevydal.

Tony Stark nadává ve španělštině – jak ho to naučila jeho matka – a v jidiš – jak to odposlech od svého otce.

Alex Hamilton bere každé ráno, než odejde do školy, čtyři různé tablety.

Finn se rozhoduje mezi Rey a Poem, než mu dojde, že je zbytečné zlomit jednomu z nich srdce.

Sonny de la Vega přerazí nos každému, kdo by mu připomínal, že se kdysi jmenoval jinak.

Doktor vnímá svět odlišně než předchozí regenerace.

Všechno je jinak. To ale neznamená, že hůř.

“Proč jsi naštvaná?” dotírá Tony.
Obrátíš oči v sloup. “Vážně se musíš ptát? Zase jednou jsem za tebe žehlila průšvih.”
“To nic nebylo,” odvětí Tony bezstarostně.
Pocítíš silné nutkání ho praštit. “Tony, mlč konečně,” varuješ ho. “Už ani slovo.”
“A co uděláš, když budu mluvit dál?” popíchne tě.
Umlčíš ho polibkem.
Sama nevíš, jak se to stane. Tony zpočátku ztuhne, ale brzy tě přitáhne k sobě, jeho ruce najdou cestu na tvé boky, tvoje se zamotají do jeho vlasů…
Když se od sebe odtrhnete, zatváří se zmateně. “Myslel jsem, že ti jen přidělávám starosti.”
“To jo. Ale přesto to miluju.”

Tony se párkrát zhluboka nadechl, aby potlačil nutkání zvracet. Nejspíš by se ani nedokázal otočit na bok, aby se neudusil. Steve k němu natáhl ruku.
"Zas tak hrozné to snad nebylo."
Tony jenom zaskučel. Na delší komentáře neměl dost kyslíku. Nejspíš mu taky prasklo pár žeber.
"Jednou se ti to bude hodit."
Tony se pokusil zasmát: "Díky. Až na mě příště zaútočí supervoják, aspoň vím, co dělat." Opatrně se vyškrábal na nohy: "Modlit se za rychlou smrt."
Po dvou dne dnech na Sibiři mu bylo jasné, že nikdo nepříjde. V ochromeném brnění se nemohl pohnout.
Byl čas začít se modlit.

“Ok, musíme si ustanovit pár základních pravidel.”
Zbytek členů Avengers se svorně ušklíbl. Tony to ignoroval.
“Na moje soukromé zásoby kávy mi nesahejte, jasný?” Namířil obviňující prst na Natashu.
“A pravidlo číslo dva… Cape, kam si sakra myslíš, že jdeš?”
“Promiň, Tony. Myslel jsem, že už jsi skončil.”
“Ani omylem. Jednou jsme tým, tak bychom se tak měli chovat, zatraceně!”
“Výborně,” Steve se znovu zvedl. “Takže když jsme tým, určitě nebudeš nic namítat proti týmovému tréninku v tělocvičně. Uvidíme se za deset minut.”
Když odešel, Tony se zaúpěním zabořil hlavu do dlaní: “A to jsem dneska ještě ani neměl kafe!”