Doctor Who

Navyklým pohybem vytáhl zpod postele vajíčko. Rozklepl je na pánev. Dosypal zrní do krmítka. Vyměnil vodu a posadil se k snídani.
Vzpomínal na všechny dívky, co s ním za ta léta cestovaly. Na Rose, Marthu, Donnu, Amy... Žádnou z nich nikdy nezajímalo, kde sehnat něco k jídlu. A navíc ho přiváděly do naprosto šílených situací. Tenkrát ho to bavilo.
Z myšlenek ho vytrhlo jemné oďobávání kotníků. Shýbl se a pohladil ji po hlavě. Spokojeně zakvokala.
Ovšem, slepice je trochu nudné stvoření. Ale na důchod ideální. A záleží jí na něm. Jinak by přece nenacházel každé ráno pod postelí to vajíčko…

První, co Doctor uviděl, když otevřel oči, byly slepičí nohy. Na nich byla, překvapivě, slepice. Pochopil, že leží. Potom ucítil...mokro? Rozhlédl se. Zjistil, že se nachází v mělké vodě. Kolem se pohybovaly kachny. Snažil se rozpomenout, která mimozemská potvora ho sem zatáhla. Podle všeho se praštil do hlavy, jinak si nedokázal vysvětlit tu hroznou bolest. Jedna z kachen mu kvákla přímo u ucha. S leknutím vyskočil na nohy, zavrávoral a spadl zpět do vody, tentokráte na záda. Super. Vzpomínky na minulou noc se mu vrátily stejně rychle, jako mu vlhkost pronikla kabátem. S Edgarem Alanem Poem už fakt nepije.

Doktor běžel. Opravdu rychle. Rozčepýřená slípka, kterou nesl pod paží, vyčítavě kvokala. Konečně dorazil do Tardis, kde přešlapovala Rose.
„Kde jsi byl tak dlouho?!“
Doktor smykem zastavil u konzole, zmáčkl nějaké to tlačítko.
„Víš, jak je těžké najít slepici té správné velikosti a barvy? Natož ji chytit?“
Tardis se odhmotnila.
…
„Jsme tu! Čas?“
„Dvacet vteřin!“ zaječela Rose.
„UAAAAAAAAAAA!“
Uháněli k tikajícímu vejci, které leželo v trávě čtyřicet metrů od Tardis.
„Zaparkoval jsi ji daleko!“
„Promiň, že jsem nechtěl riskovat explozi o síle menší supernovy!!“
Doktor nešetrně plácl slípkou na vejce.
To spokojeně vzdechlo a přestalo tikat.
*úleva*
„Tyhle... mimozemský bomby...“

Pairing: Doctor/Master
Varování: Sprostá slova a divocí Time Lordi.
Stále si to pamatuju. Byli jsme na Gallifrey a jako každý pátek vyrazili na technopárty. U vchodu jsem si koupil éčko, nad čím ses mračil. Mé závislosti jsi nepodporoval. Pařili jsme na parketu jako nikdy a bylo fajn. Po nějaký době jsi zmizel, ale já si toho nevšímal. Když ses vrátil, řekls, že už tě to nebaví a ať jdeme domů, že si užijeme. Ale já tě poslal do prdele. Ani se nedivím, že ses nasral a odešel. Od té doby spolu už devět století válčíme. A já tam neměl zůstávat, protože od té doby slyším ty nikdy nekončící bubny.

"Doktore," zvolal polohlasem Alonso, zatímco se snažil nenápadně zjistit počet nepřátel za rohem, což při rozměru přistávacích ploch jeho uší kapitána Jacka vrtošivě pobavilo.
"Jsou tam dva," dodal.
"Dva zvládnu klidně i najednou," holedbal se Jack a vyrazil kupředu.
Alonso se začervenal a Doktor si upravil brýle. Povzdechl si: "To je konec, jak nás mám zachraňovat, když se Jack snaží všechno sbalit, bez ohledu na rasu, náboženství a množství kybernetických implantátů?"
*puf*
"To je konec!" zvolal Alonso vyděšený k smrti, "zabili kapitána Harknesse!"
Alonso se rozličnými hmaty pokoušel zjistit zdravotní stav zasaženého a z podlahy se začalo ozývat spokojené vrnění.

Donna s Doctorem stáli ve dveřích TARDIS a oba ohromeně hleděli na výhled před sebou.
„Doctore, řekni, proč to vypadá tak divně?“ dostala ze sebe Donna a udiveně zkoumala šedivou hmotu před sebou. Když víc zaostřila zrak, hmota měla póry a různé hrbolky na povrchu.
Doctor se na ni otočil a pobaveně se zeptal: „Proč zrovna tobě připadá obyčejná betonová zeď tak podivná?“
„Víš, nedivila bych se, kdyby byla kdekoliv - ve vesmíru člověk potká spoustu divných věcí, ale konec vesmíru jsem si představovala víc...“ zarazila se, ale pak s povytaženým obočím a ironickým tónem pokračovala: „Prostě ne jako betonovou zeď.“

Donna se nudila. Po poněkud nepovedeném přistání (podle Doktora; ona by to nazvala zřícením) zalezl Doktor pod podlahu a už hodiny něco opravoval. Posledních deset minut se alespoň bavila pokusem, kolik sežmoulaných kuliček z papírového kapesníku se jí podaří nepozorovaně hodit Doktorovi do kštice.
Konečně! Doktor vylezl, zaklapl poklop, nonšalantně si prohrábl vlasy, čímž se jakoby mimochodem kompletně zbavil všech kuliček, a zeptal se Donny, kam si zkušebně zaletí. Dobytí Bastily? Fajn.
Za to, že ji za milion let nevykopali jako součást rašeliny, vděčila jen pohotovému zásahu Doktora. Zkouška nevyšla. Doktor opět zalezl pod podlahu. Donna vylovila další papírový kapesníček.