Doctor Who

Doctor tušil, že nejen on má slabost pro zrzavé vlasy. Třeba tahle rasa Boblatairů. Jak Donnu uviděli, ustanovili ji svou bohyní. Teď seděla na trůně a cpala se bonbóny. Na rozdíl od něj. Byl přivázaný ke kůlu s pocitem, že dnes bude k večeři timelordí stehýnko.
„Donno, to fakt není vtipný.“
„Ale no tak, Doctore, kam se poděl tvůj smysl pro dobrodružství.“
Rád by jí odpověděl kam přesně, ale v tu chvíli Bolblatairové popadli kůl a nesli ho k ohništi.
„Donno!“
„Nepišti, dám si poslední bonbón a zachráním tě.“
Svému slibu nakonec dostála, ale ne dokud neměl ohořelou část kabátu.

Na letní obloze se lehce zablýsklo. Všimlo si toho jen pár všímavých a ve své podstatě znuděných lidí. Nikdo v té době netušil, že se Země opět pouze o kousek vyhnula zániku.
Byl to jeden z mnoha takových záblesků, některých si lidé všimli více, jiných, jako tohoto, méně. Vždy se jednalo o osud planety a vždy visel na vlásku.
Zachránil je tolikrát a nikdo se o tom ani nedozvěděl. Nikdo mu nepoděkoval, jen všichni lidé měli takový zvláštní pocit, že jsou v bezpečí, že je někdo chrání.
Neuvažoval o sobě jako o hrdinovi, ač jím skutečně byl.
A vždy zmizel…

" Řekl, že je doktor a že se o tebe musíme postarat. Prý nechce abys onemocněla jako ostatní děti v Lowoodu. To je ta škola, odkud tě odvezl."
"A kam se pak poděl ten pán? A jak se jmenoval?"
"To nevíme, zmizel tak rychle, jako se objevil."
"A neříkal tehdy něco o Jane? Tak moc mi chybí."
"Ne, nic."
"A nemohla bych ji navštívit?"
"To asi nepůjde, Helen. A doktor říkal, že by ses tam neměla vracet."
"A teď běž spát."
Když se pak vrátila do svého pokoje, ležel na stole líst papíru.
Stálo na něm: Najdeš ji. Věř mi. Doktor.

Doktor přijížděl na plavém koni k dračí sluji. Všechno bylo správně: mnohohlavá saň a přivázaná, vyděšená princezna, jež dobře ví, že bude vysvobozena.
Klidně se díval příšeře do čtyřiceti šesti očí a pověděl jí cosi v dračí řeči, načež roztáhla křídla a odletěla. Sonickým šroubovákem zbavil princeznu pout a vytáhl ji za sedlo.
Princezna přišla o představy hrdinů v lesknoucí se zbroji na bílých koních, kteří za doprovodu cákání krve vysvobozují spanilé panny.
Trochu nakvašeně, pro nedodržení scénáře, se zeptala: „O ruku mne nepožádáš?“
„Ne, ale společnice by se mi hodila. Máš ráda hvězdy? Jsem Doktor z TARDIS.“ představil se.

Pravidlo číslo jedna: Vždy konejte dobro.
Pravidlo číslo dva: Pokud se vám v konání dobra pokusí kdokoli zabránit, zpacifikujte ho. Mírovými prostředky.
Pravidlo číslo tři: Jestliže vás váha ušlechtilých skutků začne tížit, najděte si pomocníka nebo pomocnici, který vám uleví. Mladou blondýnkou nikdy nic nezkazíte.
Pravidlo číslo čtyři: V případě odchodu aktuálního společníka se poohlédněte po jiném.
Pravidlo číslo pět: Nenavazujte s nimi hlubší tělesný kontakt - něco podobného správný hrdina-dobrodinec nedělá.
Pravidlo číslo šest: Nekomunikujte se zlými stvořeními!
Vládce se znechuceným výrazem zahodil příručku a zašklebil se na neviditelného posluchače: "Sorry, Doktore, myslím, že se raději přidržím starých zvyků."

Doktor si postěžoval: "Nemám rád vojenské základny. Poslední, která vypadala takhle, šéfoval takový megaloman, Henry van Statten. Skončil v Seattlu, San Diegu nebo Sacramentu, někde, kde to začíná na S... Nelíbil by se ti."
Před vchodem do základny bylo několik stanů.
"Stany, proč to vždycky musí být stany?"
"Já to omrknu, jsem expert v nakukování do stanů," nabídl se Jack, "například posledně ve sprchách..."
"To rozhodně nechci vědět!"
Jack vyrazil na obhlídku. Pět minut. Deset minut. Nic. Doktor obešel pár stanů a nevěřil vlastním očím.
"Jacku, můžeš mi vysvětlit, jak dokážeš skupinu nepřátelských vojínů během pěti minut naučit svlékací poker?"

Donna Noble si odfrkla neposedný pramen vlasů z obličeje a založila ruce na prsou. Za půl roku cestování s tím absolutně nemožným mimozemským vyžletem byla už zvyklá na leccos. Dnes se však Doktor skutečně překonal. Hrdina! Zachránce světů! Postrach Daleků a jiné vesmírné havěti. Víte, co jí s tím vesmír může?! Trvalo jí přes půl hodiny ho jen protlačit skrz dveře. Musela se do něj opřít celou svou vahou, než ty jeho kostnatý ruce pustily rám! Chvilku se dokonce bála, že ho bude muset praštit po hlavě a pronést v bezvědomí. Ne, k zubaři už s ním prostě znovu nejde.

„Můžu jít s vámi?“ pípla Mary Sue Chudinka po sdělení, že v londýnském metru řádí kyberlidé. Odpovědí jí byl pohled tří párů útrpných očí a nebohé děvče radši zalezlo pod ovládací konzoli Tardis.
Nakonec se dohodli, že kyberlidi půjde zpacifikovat Doktor a Rory s Amy vyrazí na večeři. Zbývalo vyhodit Mary Sue, aby mohli zamknout. Ale kam se poděla?
Pátrali po ní neúspěšně třičtvrti hodiny. Mary se totiž propadla časoprostorovou trhlinou přímo na Hyperkrutou Přísnomantreu, kde v čele Zelených sosáků vybojovala dvaapadesát vítězných bitev s Modrými pidižvýky, takže se stala legendou. Zato Doktor tentokrát dostal od kyberlidí pěkně na prdel.

*hvízd hvízd*
*skříp*
"Kde to jsme?" ptá se Jack.
"Země, Evropa, dvacáté první století, venkovská farma," Doktor se nadechnul místního odéru a významně pozvedl obočí.
"A co tu děláme?"
"Něco narušuje časoprostorové kontinuum a zmenšuje to velikosti. Musíme zachránit slepice."
"Cestovali jsme přes půl vesmíru a času kvůli slepicím?"
"Každá slepice potřebuje životní prostor."
"Ty máš se slepicemi zkušenosti?"
"Na Gallifrey se měly dobře, klece byly uvnitř větší. V každé bylo několik polí. Klece byly nutné, jinak se v červené trávě ztrácely."
"Tyhlety opeřené, chundelaté... A jak se koketně natřásají!" Jack se zezadu zadíval na nejbližší kropenatku.
"Jacku?"
"Ano?"
"NE!"

Přestože se snažil používat prostředky, které nikomu neublíží, dnes bylo nutné riskovat. Potřeboval to zvládnout, už nemohl čekat! Musel ho ukrást při převozu, nebyl čas vymýšlet jiný plán...
Potichu se s krabicí vydávající podivné zvuky připlížil k místu činu, schoval se a doufal, že si ho nikdo nevšimne. Když z dálky uslyšel zvuk, rychle vyběhl doprostřed cesty, kam vysypal obsah krabice. Zmizel v poslední chvíli.
Vozidlo tak tak stihlo zabrzdit.
„Co to sakra je?!“ vykřikl řidič a vystoupil slepice odehnat. Muže u vozu si nevšiml...
Doctor se usmál. Tady zmáčknout, tamhle zatáhnout... a TARDIS konečně znovu letěl prostorem a časem.