Doctor Who

Doctor po dlouhá léta putoval časem a po vesmíru sám. Když ho Amy nakonec opustila, aby se usadila s Rorym, nemohl najít tu pravou společnici.
Žádná mu takzvaně nepřeběhla pod nosem, žádná nebyla dost odhodlaná a statečná, aby mohla vidět to samé, co on. Nebo to, co Rose, Martha, Donna či Amy. Možná špatně hledal, možná už Zemi došly zásoby skvělých a spolehlivých společnic, vhodných pro muže se dvěma srdci.
Možná v tom byla potíž… nikdy žádné nemohl zaručit, že jí věnuje celé své srdce - vždycky měl ještě jedno, které by mohl věnovat někomu dalšímu.
Ocitl se v pasti osamocení.

Fandom: crossover HP x Doctor Who
Doktor utíkal tmavou podzemní chodbou. S tlupou skřetů od Gringottových a několika kouzelníky v patách se necítil vůbec dobře. Jeho sonický šroubovák sice většinu kouzel odrážel, ale stejně mu jedna kletba urazila kus ramene, který jen pozvolna regeneroval.
Jeho milovaná Tardis byla v některém z nejpodzemnějších trezorů, ke kterým už se blížil. Jenže který z nich to ksakru byl?
Nakonec do jednoho nazdařbůh skočil. Dveře ho vcucly dovnitř, až si narazil hlavu o protější zeď. Tardis nikde.
No co, aspoň jim utekl. Tady ho hledat nebudou. A skřeti trezory jednou za deset let kontrolují. Přes tu dobu se nějak zabaví....

Na první výlet vzal Doctor svou novou společnici do města z 52. století, kterému se přezdívalo „stověžatý tatíček.“
Už v okamžiku, kdy dorazili, Doctor věděl, že je něco špatně. Stačilo mu vidět jednoho Jacka Harknesse, aby se měl na pozoru… ale zde jen během prvních tří hodin stačili potkat patnáct Jackových dvojníků.
Doctor to nakonec vzdal a zašel do lokálu, kde mu štamgastka prozradila, jak vlastně město získalo svou přezdívku.
“No, a na jeho počest jsme tu postavili tolik věží. On měl totiž přes sto dětí…“
Doctor by si to sice nikdy nepřiznal, ale byl opravdu rád, když odtamtud odletěli.

Fandom: Doctor Who
Poznámka: VELMI stupidní vtip, zcela odpovídající dnešní únavě lemuřího materiálu. BJB. Pardon... ;)
Rose se škrábala na nohy. Přistání nebylo nejměkčí, ale začínala si zvykat. Doctor měl výraz šťastného maniaka - jeho koutky se prakticky dotýkaly ušních lalůčků.
"Praha," oznámil jí vesele, "2168."
"Výborně, tam jsem ještě nebyla."
"Krásné město. V tomhle století jedno z nejbezpečnějších. Bude se ti líbit, i když se dost změnilo... Oh! Víš, že už mu neříkají Matička stověžatá?"
"Proč ne?"
Doctorův úsměv se ještě rozšířil.
"Od té doby, co postavili tu NOVOU věž..."
Otevřel dveře TARDIS.
Od kapličky nad vinicí Svaté Kláry měli vynikající výhled.
Věž se tyčila nad řekou. Její tvar byl tak přesný, až se Rose začervenala.

Fandom: Doctor Who
Poznámka: Kdo netuší, že Jack pracuje pro hradní stráž, taky pochopí. Fanouškové doktora, nebijte mě, ještě nejsem znalec. A ano BJB! :D
Jack se zasmál. Těžko říct, jestli se cítil vesele, nebo to byl obranný mechanismus proti čirému zoufalství. Čas a prostor jsou občas dost nesnesitelní hajzlíkové a odešlou vás... někam. Znal jeden moc trefný výraz, kterým by mohl tuhle zemi počastovat. Tedy, zemi. Hlavně tu řeč. Co je to za snůšku pazvuků? Obletěl půl vesmíru a něco tak strašného nikdy neslyšel. S blaženým výrazem zavzpomínal na TARDIS. A najednou...
„...a tamhleto je taky fešák...“ prohlásila holka s foťákem.
Doktor se zašklebil a vytáhl Jacka z... něčeho.
„Bylo načase. I když ani s překladačem TARDIS nechápu, co znamená ten jejich Stověžatý tatíček.“

Jack seděl na baru a popíjel whiskey s ledem. Docela se nudil, protože podnik byl poloprázdný a ten zbytek pro něj nebyl dost zajímavý.
Najednou si vedle něj někdo přisedl. Jack se na svého nového souseda podíval a hned měl lepší náladu. Byl to muž, či spíše mladík, s krátkými hnědými vlasy a velmi vyplašeným pohledem.
"Ahoj, já jsem kapitán Jack Harkness," vyslal k němu zářivý úsměv a podal mu pravou ruku.
"Alonso," odpověděl mladík a nervózně se usmál.
"Hm... Zajímavé jméno."
Jack tušil, odkud vítr jménem Alonso vane.
"Číšníku, nalijte tady Alonsovi na můj účet co si bude přát."

Hudba se linula ze všech koutů a zabraňovala mu utápět se v myšlenkách. Zčásti.
Jack byl za to vděčný. Poslední věc, po níž nyní toužil, bylo přemýšlet. Přemýšlet znamenalo vzpomínat. Vzpomínat znamenalo vybavit si Ianta…
Alkohol mu náhle podezřele zhořkl v hrdle a nebylo to jen kvůli jeho složení.
Barman před něj položil další skleničku. „Od pána tamhle,“ pokývnul a odešel.
Jack pohlédl na vysokého tmavovlasého muže. Bílé zuby se zablýskly v úsměvu. Jackovi připadal povědomý, ale nebyl schopen si vybavit, odkud ho zná.
Pokrčil rameny, zvedl nápoj a naznačil přípitek.
Poslední, co ucítil, než zemřel, byla vůně hořkých mandlí.

„Vítejte.“ Postarší muž se zlehka uklonil.
“Jmenuji se Ambrosius. Přátelé mě však oslovují Ambrósie. Přejete si něco k pití?“
Němé přikývnutí. Doctor netušil, proč ho TARDIS zavedla zrovna sem. Vadilo mu to. Nebyl rád, když něco nevěděl.
Z myšlenek ho vytrhlo cinknutí poháru umístěného na stůl. Napil se a prudce se rozkašlal.
“Co to je?“ zeptal se, jakmile byl schopen promluvit.
“Tomuto nápoji se říká nektar. Pravda, je poněkud hořký.“
V Doctorově hlavě v tu chvíli zablikala pomyslná žárovička. Už věděl, proč ho TARDIS zavedla zrovna sem.
Zhluboka se nadechl.
“No, a nechtěl byste do toho zkusit přidat trochu cukru?“

Když ho uviděla poprvé, ucítila kdesi uvnitř něco hřejivého a naléhavého. Kmitalo to v jejím tělíčku jako kolibřík.
Potom za ní přišel. Vesmír se zatřepal a už nikdy nebyl stejný.
„Míp íp?“
Stydlivě se ho dotkla. Byl tak akorát měkký, tak akorát slizký a tak akorát pružný.
„Ííííp!!!“ odpověděla.
Sklopil oči a zrůžověl po celém svém povrchu.
Potom už to šlo rychle.
Rozrazili dveře jeho bytečku, odsunuli postel a hrnuli se ke stolu.
Nejdřív krmil on ji, potom ona jeho. Čím dál rychleji. Špek, vajíčka, sádlo, houby. Tělíčka se orosila potem.
Do rána se tyto dva oživlé tuky rozmnožily jedenáctkrát.
______________________________________
Pro ty, kteří pořád tápou: http://granades.com/wordpress/wp-content/uploads/2010/05/doctor-who-adip...

Fandom: Dr.Who, konec 4.série (tak trochu BJB; omluva těm, jejichž preference v companionkách se neshoduje s mojí)
Dveře TARDIS se za ním zavřely a on se unaveně opřel o zábradlí.
Byl zase sám, a navíc na začátku procesu regenerace.
Před chvílí viděl, jak Donna kráčí k oltáři. Donna, jeho věčně hladová společnice. Hlad, ne po jídle, ale po poznání a po dobrodružství. To byl důvod, proč byla s ním. Nakonec ji ten hlad po výjimečnosti málem zabil. Ale teď byla šťastná, protože našla lásku.
Láska…ta byla tím, co hnalo Marthu. Zamilovala se do něj, a tak bylo jedno kam jdou, dokud byli spolu. Netoužila po dobrodružství, a když pochopila, že zranila své blízké kvůli muži, který její lásku neopětuje, odešla.
Opětovat lásku? Zvláštní myšlenka. Vzpomínka, která bolela nejvíc. Rose. Ta viděl, sobě spojovala Donnin hlad po dobrodružství a Marthinu lásku. Právě tahle kombinace ho dokázala vytáhnout z osamělosti. Dokázala mu dát naději, že by znovu mohl milovat. Proto tolik bolelo, ji ztratit.
Hlad a láska. To bylo to, co ho na lidech odjakživa fascinovalo. Jejich dvě hnací síly, které ho nutily se vracet a způsobovaly, že Země tolikrát potřebovala záchranu.
Hlad a láska. Najde je. Znovu.
S tímhle předsevzetím zvedl hlavu, zapomněl na regeneraci, vyskočil na plošinu k řídícímu panelu, zadal souřadnice a stiskl tlačítko startu.