Doctor Who

Téma: Ach ty kalorie
Fandom: Doctor Who
„Ne! Nedělej to!“
Doctor se rychle otočil za hlasitým zaječením a spatřil dvě přibližně osmnáctileté dívky. Jedna z nich cosi svírala v štíhlých rukou a šibalsky se usmívala. Druhá, která před chvílí vykřikla, na ni obezřetně hleděla.
„Co za to?“ prohodila usmívající se dívka.
Odpověď její kamarádky Doctor už neslyšel. Konečně totiž rozpoznal, co ona dívka drží a na okamžik se mu malinko zatmělo před očima.
Tohle už začínalo být trochu moc.
A když zaslechl něco jako: „Ne! Neházej na mě svoje ztracené kalorie!“ rozhodl se, že je doopravdy nejvyšší čas, aby sebral Donnu a společně se vrátili do TARDIS.

Fandom: Doctor Who
Poznámka: Není to žádný skvost, spíš jen rozloučení, které jde doufám dostatečně dobře poznat.
Vtrhli do domu, nadělali hrozný nepořádek – hlavně on, ona se povětšinou omlouvala. Stejně to byla milá holka, i když možná malinko drzá.
Prý 'to' hledají. Snažila se jim vysvětlit, že nic takového nemá, že ona je počestná žena, ale nepřesvědčila je. Nakonec – po tom, co rozvrátili polovinu domu – odnesli topinkovač a trs banánů. Ta holka poděkovala a ještě jednou se omluvila než vběhla do telefonní budky na dvoře.
Právě zapadalo slunce. Obzor měl všechny barvy duhy.
„To je takové klišé...“ hlesla než ji úplně pohltila síla okamžiku.
Doktor a Rose nastartovali svůj Druhý Modrý Domov.
Jestli nezemřeli, tak cestují dodnes...
----------------------------------------------------
Tak už to končí. Je mi lehce sentimentálně, takže to raději vezmu zkrátka. Moc jsem si to tady užila, zjistila jsem, že občas dokážu napsat i něco smysluplného, co lidi třeba i osloví a přiměje ke komentáři, a hlavně to dodalo smysl celému mému dubnu. Chtěla bych poděkovat všem, jmenovitě snad Rebelce a ioannině, které mě v průběhu všelijak inspirovaly (nejen ke psaní, já se zase tak snadno inspirovat nedám ;)), všem komentujícím a samozřejmě organizátorkám, kterým se tímto omlouvám za (tuším) dvojí opravování. Mějte se krásně, uvidíme se (možná) na pikniku, jinak každopádně zase příští rok!

Téme: Cena za štěstí
fandom: Dcotor Who
poznámka: psáno coby tichá vzpomínka na Elisabeth Sladen, která nedávno zemřela
poznámka II.: ty dřívější díly neznám, ale na tak malý prostor tady se snad ani žádné případné rozpory nemohly vejít... :)
Cestovali jsme spolu. Ukázal mi celý vesmír a jeho rozmanitost… a pak mě nechal na Zemi a zmizel z mého života.
Bylo těžké zvykat si zpátky na nejobyčejnější život. Být oběma nohama na zemi. Stále jen na Zemi.
Nepřipadalo mi fér, že mi bylo dáno být s Doktorem a sáhnout si na dálku, když jsem pak byla vržena zpět do všednosti.
Postupně jsem pochopila, že mám být ráda, že jsem vůbec mohla, a že „zbytek života v obyčejnosti“ je ještě nepatrná cena.
A když jsme se nečekaně opět setkali, mohla jsem popravdě říct – Nelituji.
Některé věci stojí za zlomené srdce.

Napil se alkoholového drinku a doufal, že se záhy dostaví ono slastné otupění.
Nic se však nestalo. Jeho mysl zůstávala čistá a nepříjemné myšlenky se opět pokusily dostat na povrch.
Poddal se jim a začal vzpomínat. Na chuť horké kávy, rozlévající se po jazyku. Na prsty, jemně hladící jeho šíji.
A tu se zjevil Doctor. Předal Jackovi malý dárek a znovu zmizel.
Alonso. Když ho pozval na čaj, Jack se nebránil, ačkoli se v něm při tom pomyšlení něco bolestně sevřelo.
Nejspíš protože věděl, že jakýkoliv čajový obřad, který podstoupí s Alonsem, se nikdy nevyrovná tomu, co měl s Iantem.

Fandom: Doctor Who
Poznámka: Voda z vodovodu by teda byla inspirativnější. Čaj nepiju a v životě mě nenapadlo, že by mě měl zajímat, takže to holt dopadlo takhle.
Rose je tady! Její holčička se zase jednou ukázala doma! Jak jinak ji přivítat než tradičním šálkem čaje?
Rozzářená Jackie postávala nad konvicí, čekala, až z ní začne stoupat pára, a překotně vykládala poslední novinky. Kamarádka je nemocná, představ si to. Na rohu otevřeli novou pizzerii, můžeme tam třeba někdy zajít. V televizi běží nový seriál. Mickey přijde určitě každou chvíli, nemohl se tě dočkat… Po chvíli zmlkla.
Rose ji jako obvykle vůbec neposlouchala. Zírala na televizi. Hlasatel vážně oznamoval jakousi dramatickou událost.
Jackie postavila hrnky s čajem na stůl. Než doběhla pro cukr, dveře od bytu zaklaply.
Měj se.

Fandom: Doctor Who
Poznámka: Otázka do publika - jak myslíte, že to voní v TARDIS?
Více méně byla šťastná. Takovým tím způsobem, kdy si nemáte na co stěžovat. Dny plynuly jeden za druhým a všechny byly v pořádku. Až na tu vůni. Sem tam ji ucítila. Venku na ulici. V zahradě. Jednou na ni zavanula z ledničky. Nahoře na kopci, když s dědečkem pozorovala hvězdy.
„Cítíš to?“ zeptala se tehdy.
„Co?“
„Tu vůni. Je taková… jako med s deštěm. A bronzová… Jako…“
… jako všechna místa, která nikdy neuvidím. Nedořekla to.
Dědeček k ní pomalu otočil hlavu a Donna měla najednou pocit, že kdyby dokázala zformulovat otázku, kterou cítila na jazyku, znal by na ni odpověď.

Fandom: Doctor Who
Poznámka: je to nejspíš AU, ale vážně si nejsem jistá... a jo, je to BjB.
"Doktore!" křičela Donna a hnala se za ním nahoru na kopec.
Stáli na hoře nad Pompejemi a sledovali soptící Vesuv. Vzduchem se vznášel popel, obloha zrůžověla stmíváním, které obarvilo i stoupající dým ze sopky.
"Proč je nezachráníš? Proč nemůžeš nic udělat?" vzlykala Donna. Doktor ji vzal za ruku a smutně se na ní podíval.
"Protože," povzdychl si těžce, "protože to je věc, kterou nemůžu změnit. Protože některé lidi mohu zachránit a jiné ne, protože by to narušilo rád věcí.
Je to jako... vy lidé máte sedm smrtelných hříchů, kterých byste se neměli dopustit, a my, Páni Času, máme i osmý..."

Téma: Výbuch
fandom: Doctor Who
poznámka: Mám pocit, že jsem se definitivně zbláznila. Ani se neptejte, kdy (kde) mě to napadlo. Navazuje na tohle. A doufám, že mi projde to poněkud volnější pojetí tématu.
---------------------------------------------------------------------
Nakoukla dovnitř. Byla tam tma. Doktor pohotově rozsvítil šroubovák a vešel. Následovala ho. Záře šroubováku nepřirozeně pableskovala po stěnách.
Nikdo tam nebyl, jen plátno.
„To nám ten plán pěkně vybuchl,“ konstatovala. Nepřítomně vzala rozházené plátno a začala ho skládat. Dlouhé pruhy srovnala na jednu stranu, krátké na druhou.
Vtom je vyrušily kroky. Od vchodu na ně vyjeveně koukalo několik žen.
Donna se podívala na Doktora. Zřejmě taky nevěděl co dělat.
„Ehm,“ odkašlala si. „Nebojte se. Hledáte Ježíše Nazaretského. Není tady, byl vzkříšen,“ lovila z paměti. „Běžte to říct jeho učedníkům.“
Když se nehýbaly, dodala ještě: „Tak šup! Na co čekáte?“

Již delší dobu tušila, že jejímu životu něco schází.
Škola, příchod domů, práce… Neměla se špatně, ale přesto chtěla víc. Jakousi jiskru, která by zažehla vše kolem ní a pomohla jí vymanit se z letargie, která se jí postupně zmocňovala.
Odpověď přišla znenadání a v podobě, v jaké by ji nikdy neočekávala.
Vše začalo výbuchem kanceláře, kde si přivydělávala. Utíkala jako o život, za zády cítila spalující plameny a potom spatřila
jeho
. Právě se chystal vejít do jakési modré budky, ale uviděl ji, jak běží, zarazil se a široce se usmál.
Od této chvíle její život již nikdy nebyl stejný.