Stopařův průvodce po galaxii

Pozemšťané!

Doslechli jsme se, že se na Zemi za tři měsíce snesla řada negativních situací.

V lednu vám hrozil válečný konflikt celého světa! V únoru vaši planetu zachvátil požár, který vás málem připravil o zdroj kyslíku, který potřebujete k životu! V březnu došlo k rozšíření nebezpečného viru, který vás do teď drží doma!

My vogoni ale říkáme třikrát a dost! Katastrofy tímto měsícem končí a my vám slibujeme, že pozemšťané budou moci opět ze svých domovů a volně cestovat. Za tímto účelem budujeme intergalaktickou dálnici, která tento měsíc udělá zastávku i u vás. Věříme, že možnost navštívit jiné planety oceníte!

Je známo, že napodobování je nejvyšší forma obdivu a že všechny vesmírné bytosti prahnou po hmotných statcích, neboli zisku. Proto nepřekvapí, že naše úspěšná encyklopedie má několik napodobovatelů.
Za zmínku snad stojí pouze publikace 1000+1 rad pro vesmírné cestovatele a další informace. Jakkoliv se jejím tvůrcům nemůže upřít snaha a pracovitost, nemůžeme s klidným svědomím její používání stopařům po galaxii doporučit, pokud mají jinou možnost.
Snad aby se vyhranili od své mnohem známější konkurence, zvolili tvůrci 1000+1 rad jako heslo "zachovejte paniku". Podle jejich teorie je stav mírné paniky pro cestovatele přirozený a poskytuje jim hlubší prožitek ze svého dobrodružství.

"Forde, nedostal jsem ránu do hlavy?"
"Dneska asi ne. Proč?"
Artur zamrkal. Bílé myšky zmizely. Snad se mu to zdálo.
"To je jedno. Poslyš, pamatuješ jak jsme potkali toho staříka se strašně dlouhým jménem? A jak mi vyprávěl o těch lidech, co miliony let čekali na odpověď, co vůbec nedávala smysl? Nějak si nemůžu vzpomenout..."
"Jasně. Myslíš ty blázny, co sestrojili superpočítač a chtěli po něm odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec. A pak zjistili, že nevědí, jak přesně zní ta otázka. Dobrej úlet."
"Stejně to nechápu."
"Nech to plavat kámo. Nejdůležitější je vědět, kde máš svůj ručník."

Čtyřicet dva. Číslo nešlo Arthurovi z hlavy od chvíle, kdy zjistil kontext. Univerzální odpověď na otázku života, vesmíru a vůbec. Ale co má symbolizovat?

Zeptal se Trillian. Nepotěšila ho. „Čtyřicet dva? To je kritický věk muže, Arthure. Takový stav já neznám.“

„Myslel jsem, že ženy mají krizi středního věku.“

„Mají. Je to období, kdy kupují nejvíc kosmetiky.“

Zamračil se. Nebyl rád, když si z něho utahovala.

Ani Marvin neměl uspokojivou odpověď. „K čemu je mi nějaký molybden z katalyzátorů? Nemáš lepší odpověď?“

„Když ti tahle nestačí…“ Robot se ponořil do melancholie.

Arthur zkrátka nebyl hoden osvětlit tuhle nesmírně vesmírnou záhadu.

V hmoždíři se všechno "hmoždí"
- odér pomazánky z droždí,
od školky jen čára tenká
k vůni desek na písmenka.
Vmíchej "cukrů" od hrdličky,
máš prázdniny u babičky.
Chutě, vůně a též zvuky přírody všech ročních dob,
svou soukromou sbírku vjemů promítám na bílý strop.
Mýdlové bublinky na dětské kůži,
vůně, co chřípí vždy v slastném "ach" zúží.
Jeden recept na všechny ty vjemy v tresti života,
obsah kotle kdosi míchá, výjev halí temnota.
Do křivule přidá ještě pár krůpějí deště,
jakých chutí, kdo a kolik připraví ti ještě?
K odpovědi 42 dobereše se pouze,
protřepat a po kapičkách vychutnávat dlouze.

Prostetnik Vogon Jelc si povzechl tak zhluboka, až se mu ze stolu skutálelo těžítko. A to to vypadalo na skvělý týden. Vyhláška o implementaci hlášení o podání hlášení o implementaci se nádherně rozjížděla, tiskárny chrlily formuláře o sto šest, svorky na papír se leskly a nová razítka se ježila jako armáda. Fronty se prodloužily o celých dvacet procent a záchranné sítě pod okny se plnily zoufalci.

Nebýt těch slabochů z personálního, všechno by fungovalo.

Znechuceně kopl do hromady hlášení. Ruka, která z pod ní vyčnívala, se pořád ještě křečovitě svírala.

Ta dnešní mládež. Jeden sesuv hlášení a je po nich.

Ze začátku si myslel, že přistál na celkem fajn planetě. Trošku zapadákov, to jistě, ale pořád fajn. Nikdo sice nesměl vědět, co tady doopravdy dělá, ale to mu nebránilo si alespoň užít trochu zábavy.
Až tak po týdnu si uvědomil hlavní problém všech zapadákovů.
Totiž, že nikdo jen tak obyčejně neproletí kolem.
Po roce se mohl ukousat nudou. Přesto odolal, neukousal se, a postupně zapadl do zdejší pravěké, nešťastné a velmi, velmi líné společnosti. Stále však s nadějí vzhlížel k nebesům.
Avšak den, kdy se na nebi objevily lodě, které se ale vůbec nepodobaly cihlám, mu přinesl jen další problémy.

Až do zkázy Země, která musela udělat místo nové galaktické dálnici, byli za nejhloupější vesmírný druh považováni Galaganťané.
Když jejich planetu přiletěl vogonský soudní vykonavatel zničit jako trest za to, že před milionem let vyslali do galaxie flotilu vražedných robotů, překvapeně namítali, že oni tak dlouho neexistují a flotilu vyslal jiný druh, který se před milionem let vyhladil sám.
Vogon uznal relevantní argument, ale upozornil je, že měli na odvolání celé milénium, a potrestat by si vlastně zasloužili už za to, že tu lhůtu prošvihli.
Pak jim zarecitoval báseň a planetu zničil.
Těžko říct, z čeho byli Galaganťané šokovaní víc.