Temeraire

Pantomima mezi devítimetrovým drakem a ani ne dvoumetrovým mužem zní jako kopa legrace, ale Hopewell se nebavil. Na jednu stranu to bylo lepší než okamžité sežrání - na druhou stranu byly momenty, kdy muruk zlostně prskl či zatnul drápy do země, když jeho vzkaz nebyl pochopen a tehdy se kapitán nestyděl připustit strach.
A pak tu byl ten potměšilý výraz v drakových očích, který naháněl víc hrůzy, než jeho zuby a drápy.
Konečně Hopewell pochopil. Překvapeně zvedl pohled.
Přikývl.
Nenapadlo ho nesouhlasit. Nepřišlo mu na mysl odmítnout příslib svobody a bezpečí svých mužů.
Nezaváhal, ani když ho kolem pasu sevřely pařáty.

Myslel si, že tu bestii dokáže porazit.
Bylo to samozřejmě absurdní. Ten drak zabil jeho muže. Pro domorodce byl démonem i modlou. Tak co přimělo Hopewella vydat se do lesa? Pomsta, doufání? Prostý fakt, že neměl na výběr?
Pomalu sklonil pušku.
Všechna naděje byla jen vzdušným zámkem, falešným ve své bláhové kráse. Teď, když hleděl do tváře z kovově modrých šupin, když čelil úsměvu z ostrých zubů a byl posměšně vyzýván ohnivě oranžovýma očima, to všechno pochopil. Vítězství nikdy nebylo jednou z možností. Klidně opětoval drakův pohled.
Myslel si...
Vzdušné zámky. Naděje a sny.
Hopewell upustil zbraň a natáhl ruku.

S hlavou spíše v oblacích než na zemi spěchala Aglem Ter Kone zpátky do vesnice. Hbitě překračovala kořeny a vyhýbala se hadovitým liánám - a přesto se nějak stalo, že do něj skoro narazila.
Zalapala po dechu a uskočila. Utíkala by - bohové, jak moc by utíkala! - ale sevřel ji šupinatý pařát.
Obrovské oranžové oči byly najednou strašlivě blízko a horký dech ještě blíž. Žena strnula jako králík ve světle reflektorů a chtě nechtě musela vyslechnout, co měl netvor na srdci.
A pak byla najednou volná a běžela jako ještě nikdy v životě.
Nesla těm bledým cizincům vzkaz. Muruk se vrátil domů.

Toho dne sešla Aglem Ter Kone k řece, aby nabrala vodu - stejně jako včera, jako zítra, jako každý den.
Kdyby věděla, co ji u řeky čeká, asi by si pospíšila.
A teď tu byla a čelila bílému duchovi, který se rozhodl zchladit ve vodě. Cudně sklopila zrak a jen černá kůže ji dělila od toho, aby zrudla by jako pivoňka. Neodolala, aby po očku nezašilhala po mléčně bledém muži. Och, ten tedy vážně ušel. Neměla tušení, že duchové mohou být i takto..., esteticky prostorově řešení.
Navzdory rozpačitosti situace se Aglem Ter Kone musela usmát. Tohle tedy bylo vážně utěšené setkání.

Pelyněk roční (Artemisia annua) je bylina z čeledi hvězdnicovitých, náležící k podčeledi Asteroideae. Přírodní extrakt z pelyňku, artemisinin, patří mezi seskviterpenické laktony a používá se jako lék proti malárii. Prokazatelně účinný je zejména v boji s prvokem Plasmodium falciparum, ale i s dalšími druhy plasmodií.
O ničem z toho posádka Iásóna neměla nejmenší tušení. Jak by mohla? A to, co zachvátilo nicnetušící námořníky, vypadalo koneckonců jako obyčejná horečka. Vracející se v podivných několikadenních intervalech, vysilující a prudká, ale jen horečka.
Skoro jako by se duchové lesa nevzdávali bez boje.
A smrt druhů, sledovaná kapitánovýma bezmocnýma očima, byla hořká jako pelyněk.

"Kapitáne, je nějaká šance, že nás tu najde kurýrní drak? Napsal jsem dopis svojí dívce a rád bych..."
"Kapitáne, co myslíte, že se stane, když zkusím vyšplhat po té liáně?"
"Kapitáne, je tohle ovoce k jídlu?"
"Kapitáne, ta mrcha, co oddělala Kingsleyho, se už dlouho neukázala; myslíte, že jsme ji zaplašili?"
"Kapitáne, jedna ta černoška po mně pomrkávala, mohl bych...?"
"Kapitáne, kdybychom se chtěli vzít, oddal byste nás?"
"Kapitáne, řekl byste, že by naše děti byly hezké, nebo spíš ne?"
S vyčerpaným zaúpěním zabořil Hopewell hlavu do polštáře. Bohové vědí, že rozhovory na určitá témata by měly být dopředu zakázané.

V panujícím vedru, těžkém, lepivém a neutuchajícím, slibovala řeka chladivou úlevu. Ačkoli, řeka - spíše hnědá stružka s několika hlubšími tůněmi, kroutící se mezi kameny.
Hopewell složil šatstvo na úhlednou hromádku a vklouzl do náruče líně tekoucí vody. Byla nečekaně teplá, ale na holé kůži to byl přesto učiněný zázrak. Kapitán se chvíli jen tak nechal laskat vlnkami, než ze sebe začal smývat špínu a pot.
"Yu no ken i stap hia."
Hopewell sebou poplašeně škubl a ponořil se hlouběji do kalné vody, aby skryl svou nahotu. Cítil, jak mu rudnou tváře.
Domorodka dál stála na břehu a nepřestávala se culit.

Buď pozdraven, ó nenalezený světě,
písni dávných věků, tak pravím, perlo moří,
tvým krásám se mí muži v mysli dvoří,
tvé tajemství jejich představivost hněte.

Než všechny nás do zapomnění smeteš.

Buď pozdraven a zde je má obětina,
za každý z tajů tvých život námořníka,
tak skvělé, vzácné koupě nechce se mi zříkat,
byť dal bych přednost spíše číši vína.

Vždyť tahle cesta je jen moje vina.

Buď pozdravena, ó země v moři azurovém,
vzdávám čest tvým kopcům, řekám, lesům,
než všichni zhynem v tobě skrytém děsu
až prohrajem v tom boji osudovém.

Pak ty nám navždy budeš tichým rovem.

Muž zavrtěl kokosovým ořechem.
"Kulau," opakoval důrazně. Kapitán poněkud nejistě přijal dar a napil se. Domorodec se spokojeně usmál.
Sedělo jich kolem šesttnáct; všichni s tmavou kůží a očima rozšířenýma úžasem. Před skupinkou námořníků byly navršeny škeble a rajčí pera, na nedalekém ohni se pomalu opékaly ryby a sladké brambory. Jídlo vonělo jako pradávná obětina.
"Pane," ozval se Hozer, "myslím, že nás mají za nějaké duchy nebo bůžky."
Hopewell přikývl. Vysvětlovalo by to úctu a bázeň domorodých mužů. Kapitán zabloudil pohledem k oštěpům opřeným o nedaleký strom.
"V tom případě by asi neměli zjistit, že jsme jenom Britové," opáčil tiše.

Ngalen Kema hleděl na kusy toho, co bývalo bílým stínem, a opovržlivě ohrnul ret. Ty bledé bytosti z moře připluly sotva před pár dny a dnes jeden z nich vyzval lesního ducha. A duch vyhrál.
Teď duch obchází kolem a vezme si všechny. Nebude dělat rozdíly mezi vyzyvatelem a jeho druhy. Ngalen se ošil při myšlence na oranžové oči, obrovské a dravé, jak nehybně hledí z houští. Duch nezná lítost. Těm vetřelcům bude soudcem i popravčím.
"Litimapim nem muruk," zašeptal s bázní v hlase.
Ne že by modlitby byly platné. Když došlo na hlad, princip kolektivní viny duchovi perfektně vyhovoval.