Temeraire

Obloha nad chovnou základnou byla už od rána jednolitě ocelově šedá; těsně po poledni se k zemi začaly snášet těžké bílé vločky, první předzvěst přicházející zimy.
Jonathan si při pohledu na počasí povzdechl a přivlekl poraženou ovci před jeskyni, v níž se až docela vzadu krčil schoulený žlutozelený stín.
"Máš tady večeři, fešáku," oznámil krmič. Odpovědi se nedočkal.
"Víš, už bys měl vážně vylézt; je to už celý rok. Co jsi tu, ani jsi nepromluvil."
Ticho.
Jonathan si povzdechl a vydal se na zpáteční cestu. S některými draky nebylo lehké pořízení, ale on to zítra zkusí zas. Jako každý den.

Ascobolus byl zticha.
To Caldera znervóznilo. Byl to stejný druh ticha, jako u malých dětí. Podezřelé ticho. Nebezpečné ticho.
Calder si zapálil dýmku, zamyšleně z ní potáhl a pak se začal ochomýtat kolem draka. Bylo to ochomýtání promyšlené a pečlivé, nikoli náhodné. Když se tato záškodnická akce nesetkala s úspěchem, zvolil ranhojič přímější přístup.
"Co to tam máš?"
"Středověký bestiář."
Calder povytáhl obočí. "Cože?"
"Slyšel jsi."
"Ty mě nepřestáváš překvapovat. Kde jsi vzal bestiář?"
"Neřeknu."
Calder se přichomýtl blíž. Teď už ani nezkoušel skrývat zvědavost. Jediný pohled přes dračí pařát stačil.
"Ty příšero škaredá! Kde jsi sebral podobiznu mojí maminky?!"

Byla to jejich první společná mise. I když misí by to asi nikdo rozumný nenazval; prostě bylo třeba doručit poštu z bodu A do bodu B, tečka. O to byl Calder vzteklejší, když nabyl jistoty, že se ztratili.
"Bylo by to o dost jednodušší, kdybys mi nevyrazil ten kompas z ruky," nadával. "Takhle je kompas v moři a my jsme v pytli."
"Ale kušuj. Vím naprosto přesně, kam letíme," opáčil bohorovně Ascobolus.
"To bych si taky přál vědět." Odmlka. "Podívej! Tamhletu vlnu už jsem viděl! Říkám ti, že lítáme v kruhu." Další odmlka, rychlé využití dalekohledu. "Ehm..., nejsou tamhleto Francouzi?"

"Chisholme, pojď mi číst."
"Ztrať se, potvoro."
"Chisholmééééé..."
"Ne. Nehodlám tu s tebou ztrácet mládí."
Drak si odfrkl a upřel na kapitána obzvlášť vyčítavý pohled.
"Jdeš zase za kapitánkou Bradshawovou, že jo?"
"Do toho je ti, milý zlatý, velké kulové."
Ascobolus se zatvářil, jako by měl v příštím okamžiku umřít na nedostatek pozornosti. S Calderem to moc nehnulo; snad jen si na okamžik připustil trochu naděje, že by to s drakem vážně mohlo seknout.
"Nemůžeš to odložit?" zamrmlal drak. "Ženské můžeš uhánět, až budeš starý."
Calder se upřímně rozesmál. "Jako bych měl s tebou na krku šanci se stáří dožít."

"Pane, ehm..., jste si jistý, že obsazení Británie je tou správnou cestou?"
"Co tím chcete říct?"
Admirál se ošil. "No, totiž..., většina mužů by pozvání na večeři považovala za dostačující..."
"Já nejsem většina mužů!" Napoleon se zamračil. "Položím jí ten hloupý ostrov k nohám! Věnuji jí tu nejlepší péči, jakou si zaslouží."
Admirál moudře spolkl další komentáře.
"Ach, Bony; ty jsi prostě úžasný," zašvitořila císařova vyvolená, zatímco se oddávala masáži zad. "Jen by ses ještě mohl zbavit té příšerné bílé dračice. A mimochodem, už jsi někdy přemýšlel o dobytí Nového Zélandu? V tuhle roční dobu je tam prý moc hezky."

"Co myslíš, jak vypadám?"
"Úchvatně, jako vždy," zavrněla Veloxia. "Jen by ses mohla trochu přiobléct, venku už je chladno."
"Nebuď taková kvočna, nejsem už dítě," zasmála se kapitánka Bradshawová a plácla dračici po čenichu. "Ale dobře, vezmu si aspoň šátek, jestli tě to upokojí. Co myslíš, bude líp vypadat ten vínový nebo kaštanový?"
Na druhé straně základny měl Calder docela jiné starosti.
"Celý od bahna! Celý pitomý oblek od bahna! Mrcho šeredná, měsíc nedostaneš nažrat! Kéž bys pošel na kurděje, ty dračí dobytku!"
Kolemjdoucí kadeti se snažili nevyprsknout smíchy, zatímco Ascobolus jen seděl a culil se jako měsíček na hnoji.

"Ascobole, udělej ještě jedno kolo nad údolím a míň máchej křídly! Musíš zvládnout obletět kruh na polovinu máchnutí, jinak nedoletíš ani z Londýna do Ipswiche, u všech svatých!"
Calderovi poklesla hlava. Létali už několik hodin bez přestávky a on byl dokonale vyčerpaný, a to ani nemluvě o nepopsatelně bolavém zadku.
"Chisholme! Zdá se mi to, nebo tam spíte?"
"Bdím, veliteli," zamumlal Calder v odpověď. Nedokázal pochopit, jak je možné, že Ascobolus stále ještě svižně obletuje údolí a neztratil nic ze své energie.
"Hlavu vzhůru! Těžko na cvičišti, lehko na bojišti!" zadeklamoval drak. Calder se probral.
"Na bojišti! Ještě toho trochu!"

Na Ascobola byl žalostný pohled. Plivoun se dobrovolně držel stranou ostatních draků, citelně pohubl a šupiny mu zmatněly. Kromě toho se mu s věčně ucpanými nozdrami jen málokdy podařilo usnout.
Calder se nikdy necítil tak bezmocně.
"Ti šašci co nevidět najdou lék, uvidíš. Zrovna experimentují s nějakými ultimátně odpornými houbami, třeba to konečně vyjde."
"Nechci houby."
"Budeš jíst houby, jestli ti to pomůže. I kdybych ti je měl vlastníma rukama nacpat do krku."
Ascobolus se slabě uchechtl. "To určitě. A kdyby nepomohly houby, tak banány to jistí, co?"
Vzápětí se drak ošklivě rozkašlal a všechny odpovědi zamrzly Calderovi v krku.

Ascobolova malířská kariéra začala velmi nenápadně. Calder nikdy nezjistil, komu drak zcizil kbelík s vápnem, ale než si té ztráty on nebo kdokoli jiný povšimli, byla pomalovaná půlka nádvoří.
"A co že to má být?" zeptal se Calder, zatímco pokuřoval z dýmky.
"Letící drak, to nepoznáš?"
"Ne."
Calder se zamyšleně zahleděl na veledílo.
"Mně to spíš připadá jako pěkná mazanice."
Ascobolus zasyčel.
"Mazanice! Mazanice!" vztekal se. "Jak to může být mazanice, když to není dračice? Neměl by to být spíš, já nevím..., mazanic? Mazanec?"
"Ty jsi taky mazanec." Smějící se Calder raději odešel, doprovázen Ascobolovým zpola nechápavým, zpola vyčítavým pohledem.

"Pamatujete si přesně pořadí kroků?"
Veloxia i Viridius přikývli. Ascobolovi zazářily oči uspokojením.
"Výborně. Tak na výchozí pozice."
Viridius se plížením vpřed přesunul k pastevcově chalupě a posadil se na stráž. Zatímco se Ascobolus potýkal s petlicí u chléva - byl nejmenší a šlo mu to nejlíp - Veloxia stála nastartovaná, aby se vplížila dovnitř a sebrala co nejvíc ovcí.
Jenže ovce, jak známo, jsou mrchy. Snad že ucítily pach draků, začaly najednou bečet, až se hory zelenaly. V chalupě se rozsvítilo a ozvaly se hlasy.
"Co teď?" panikařil Viridius. Ascobolus zachoval chladnou hlavu.
"Plán B. Každý vezme ovci a honem pryč!"