Temeraire

Pozn.: Nahrazeno drabble Červený karafiát, fandom Temeraire. Pozor, naznačena sexuální scéna.
„Clarisse…“
O uvolněnosti letců a jejich nenuceném vystupování bez většího ohlížení po etiketě věděl za léta své služby už kapitán Moreau svoje. Když mu ale kapitánka Girardová stoupala rukou po stehně a z jejího pohledu plného tančících jisker bylo zřejmé, že nehodlá setrvat v oblasti nohy, Aaron svůj názor urychleně přehodnotil.
Samozřejmě nemohl kapitánce Girardové křivdit, do značné míry si za to mohl sám. Třeba tak, že se ani trochu nebránil.
„Clarisse.“
Umlčela ho polibkem; nevzdoroval.
Na stolku vedle postele, na níž byl kapitán mladé Étoile právě uvězděn, ležel červený karafiát; dárek, který Aaron přinesl Clarisse s docela nevinnými úmysly.

„Práce, práce, nic než práce,“ nadával modrobílý pecheur-couronne, zatímco vláčel v pařátech síť plnou dlažebních kostek. Napoleonovy plány na přestavbu hlavního města Paříže byly velkolepé, ulice dost široké, aby jimi prošel drak, se zdály být výborným nápadem – ale k čemu, když dost možná jediným drakem kráčejícím v Paříži byla ta císařova bílá nebešťanka?
Étoile zavrtěla nad tím plýtváním silami hlavou. Ona sama jen přihlížela, byli s Aaronem vysláni do Paříže jako poslové, ale nevrlého pracujícího draka chápala. Široká ulice přece lidí strachu z draků nezbaví a ona s chutí poslouchala Aarona, když měli společně bojovat – takhle si ovšem válku nepředstavovala…

„Děkuji vám za hlášení, pane Lefebvre, můžete jít,“ propustil kapitán Moreau poddůstojníka a sám se otočil zpátky k talíři s nedojedenou snídaní, který si položil vedle spící dračice; ta se vylíhla sotva před týdnem, ale rostla jako z vody a většinu času pořád prospala. Aarona ale i tak těšilo být jí nablízku.
Teď se ale mnohem víc soustředil na talíř, dokonale prázdný.
„Étoile.“
Zamžourala, jako by se právě probudila, a navrch ještě dramaticky zazívala.
„Copak?“
„Kam se poděla moje snídaně? A žádné vytáčky, zpívej!“
Dračice loupla po Aaronovi provokativním pohledem a hlubokým dračím hlasem začala zpívat jednu z leteckých odrhovaček…

„Hlavně ať se ti nic nestane,“ zamračil se kapitán Moreau ustaraně.
Dračice se nad jeho starostí jen zlehka ušklíbla a o dalších pár kroků se vzdálila od břehu. Nebyla si zdaleka tak jistá, jak vypadala; tlapy jí na ledu nepříjemně podkluzovaly, i když se snažila zasekávat drápy, a nejistě rozevírala křídla jako když provazochodec svírá tyč, aby udržel rovnováhu.
„Aarone, co je tady ta tmavá skvrna?“
„Tam nestoupej, to je tenký –„
Pozdě; led už se pod dračicí lámal na velké kry a pod ním byla studená voda; dračice pištěla hrůzou a máchala kolem sebe křídly v marné snaze couvnout.
„Étoile!“

Maličká dračice se ze všech sil snažila nepohnout, přestože jí slzely oči a křídla se jí chvěla zadržovaným smíchem. Ocasem švihala do země a vířila oblaka prachu.
„Co to tady provádíte?“ zamračil se na kadety už z dálky kapitán Moreau, který cítil neplechu.
„Pane, pane, podívejte, tohle je přece úžasné!“ vyhrkl jeden z kadetů, vytáhlý zrzek. Étoile přidušeně zachrochtala a zaryla drápy do země.
„Co je úžasné?“ zadíval se Aaron skepticky na skupinku kolem dračice.
„Tomu nebudete věřit, tahle je už šedesátá!“ vyhrkl nadšeně zrzek a nacpal dračici do dokořán otevřené tlamy napěchované mletým masem další z mnoha masových kuliček.
Pozn: Pardon, ale nemohla jsem si pomoct, když jsem si představila Étoile zamlada s tlamou napěchovanou masovými kuličkami ve staré dobré hře, kolik kuliček (potažmo jiných jedlých předmětů) se ti naráz vejde do pusy :D

Z pukliny skořápky se prodrala neforemná hlava na směšně tenkém krku a hned za ní neohrabané tělíčko. Dráče se oklepalo, zaprskalo a spustilo:
„Mám hlad. Chci jméno a jídlo; třeba ty tam, pojmenuj mě,“ zafunělo směrem k Aaronovi. Podle hlasu to byla dračice.
Mladý nadporučík se zarazil. „Třeba… Étoile?“ vypadlo z něj. Žádná sláva.
Dračice přikývla. „Tak tedy Étoile. Ale už mi dejte najíst, mám hrozný hlad. A chci se proletět. Kde to vlastně jsem? Je tu toho víc? Chci to všechno vidět, honem.“
Kapitán Fournier poplácal stále ještě šokovaného Aarona po zádech. „To vypadá na kvalitní materiál,“ zasmál se.

Jihofrancouzské léto přineslo na leteckou základnu plnou náruč slunečného počasí a z něho vzešlé lenosti. Horko způsobovalo, že se nikomu nechtělo nic dělat, draci většinu času jen polehávali s poloroztaženými křídly na svých paloucích a jejich kapitáni podřimovaly vedle jejich šupinatých boků.
Dnes tomu bylo nejinak; Moreau byl ospalý jako snad nikdy a dokonce i jindy nadmíru aktivní Étoile neúprosným vedrem zkrotla a zmalátněla. Napůl seděli, napůl leželi vedle sebe jako dva ospalé žoky a tiše doufali, že se po nich dlouho nebude nic chtít.
Základnou se rozřinčel zvon s jasným signálem – nástup posádek k drakům.
Mlčenlivá doufání zůstala nevyslyšena.
Pozn.: Nahrazeno téma Nástup, fandom Temeraire :)

Kapitán Moreau často po večerech sedával u Étoile a buď jí předčítal, nebo spolu diskutovali na různá témata. Včera Aaron zmínil během řeči vesměs náhodou perpetuum mobile; myšlenka prakticky nekonečně fungujícího stroje dračici nesmírně zaujala, ovšem docela jiným směrem, než Aaron předpokládal.
„Proč se vlastně lidi snaží vyrobit věčný stroj?“ zeptala se.
„Nejspíš kvůli té věčnosti,“ pokrčil rameny kapitán Moreau.
Dračice zafuněla. „To je zvláštní, mluvit o věčnosti jen tak. Ty jednou umřeš a já taky, stejně jako kdokoli jiný. K čemu by byl komukoli věčný stroj? Nikdo by si tu jeho věčnost nemohl užít.“
Na tohle Aaron nenašel odpověď.

Kapitán Fournier nebyl jediný, kdo navštěvoval hrob Aarona Moreaua, pochovaného se svou Étoile.
Když stála kapitánka Girardová u Aaronova hrobu poprvé, neubránila se slzám. Joanna, která viděla slzy poprvé, se o svou kapitánku strachovala.
„To je něco jako krev?“ ptala se s obavami v hlase.
„Ano,“ zašeptala kapitánka Girardová. „Je to něco jako krev.“
„Ale vždyť nejsi nikde raněná,“ chmuřila se Joanna a ustaraně si svou kapitánku prohlížela, zda jí někde přece jen něco neschází. Kapitánka Girardová neodpověděla. Ne hned.
Až později Joanně vysvětlila, že slzy, na rozdíl od krve, tečou, když je člověk rozerván v srdci – nikoli na těle.

Kapitánka Girardová se zhlížela ve vodní hladině jako v zrcadle – samozřejmě až poté, co se ujistila, že nablízku není nikdo z její posádky ani nikdo jiný, s výjmkou Joanny. Nerada by, aby ji někdo měl za marnivou.
Povzdechla si. Jak to ostatní dívky jenom dělaly? Jeden by řekl, že vojenská služba vynese ženě pěknou postavu, pevné boky, nikde nic navíc a nikde nic, co by chybělo. Realita bohužel byla jiná než očekávání.
Znovu si povzdechla.
Joanna, dosud si čistící křídla, zvedla hlavu a zafuněla.
„Podle mě to moc řešíš. Nejdůležitější přece je, jak hlasitě dokážeš zařvat a jestli nemáš blechy.“