Temeraire

„Tak kdepak je ta tvoje dračice?“
Kapitán Moreau se usmál a vedl svého bratra dál mezi dračími palouky. Ta nečekaná návštěva ho potěšila, přestože Thomase muselo stát mnoho sil, aby se na základnu vůbec dostal.
„Už tam budeme, hned ji uvidíš. Nejde přehlédnout, je celá krásně červená a-„
Moreau se zarazil.
Uviděl Étoile. Dračice, kterou popisoval už od bratrova příchodu jako skvostný diadém, seděla kajícně na okraji svého palouku, černá jako bubák od hustého bahna, které kdovíkde našla a vyválela se v něm. Moreau si útrpně povzdechl.
„Víš co?“ obrátil se na bratra. „Možná bychom si nejdřív mohli dát čaj.“

Pozn: Drabble patří, jak už název napovídá, k tématu Gloria.
Už dva dny sdílela Étoile svůj nevelký palouk s nedorostlou samicí plemene defendeur-brave, která se měla příští týden přesunout na základnu v La Rochelle.
„Víš, co znamená Gloria?“ vykládala pyšně dračice onoho jména. „To je sláva – jakože sláva Bohu, tomu, co ho lidi oslavují. Určitě budu mít štěstí v boji, když se takhle jmenuju.“
Étoile to přešla zafuněním; v otázce náboženství měla jasno. Ne že by v Boha nevěřila, spíš nevěřila jemu. Netušila, proč by jí měl pomáhat někdo, komu ona a další draci kradou oblohu.
Její tušení se potvrdilo o měsíc později, kdy byla dračice Gloria zabita v boji.

S hlavou ztěžklou přemírou červeného vína kráčel kapitán Moreau lehce vrávoravým krokem na palouk, kde přespávala Étoile; chtěl dračici před spaním aspoň na chvíli vidět. Hustá mlha mu ale silně ztěžovala cestu.
Konečně! Přímo před sebou uviděl nařervenalou siluetu dračího zadku a stočeného ocasu. S úsměvem přišel blíž a položil dlaň na mléčně červenou dračí kůži.
„Étoile…,“ zašeptal.
„Přejete si něco?“
Zpoza dračího těla se ozval ženský, ovšem ryze lidský hlas. Zároveň s ním se zvedla i dračí hlava a na Moreaua upřely svůj pohled dvě žlutooranžové oči.
Moreau se zarazil. Tohle nebyla Étoile – díval se na úplně cizího draka.

„Kdy už mě vezmeš do toho divadla?“
Kapitán Moreau si povzdechl. Vysvětlovat dračici, že do divadla zkrátka nemůže, i když je dost malá na to, aby se do něj vešla, a lidem by taky neublížila, bylo víc než zbytečné.
Přitom to byl celé nápad kapitána Fourniera, který u příležitosti Moreauových narozenin věnoval Aaronovi neuváženě v přítomnosti Étoile dva lístky. Dračice pak celý týden ryla do Moreaua, aby ji do toho divadla vzal taky. Stačilo pouhých pár dní a Aaron ty dva kousky papíru proklínal celou svou duší.
Přestože se mu představení líbilo, tento dar se ukázal být vpravdě darem danajským.

„Já tam nevlezu.“
Dračice si tlapu, kterou před několika vteřinami opatrně namočila do vody jezera, téměř uraženě přitiskla k hrudi, čímž se ještě víc zamazala zbytky své dnešní krvavé snídaně. Kadetům shromážděným napjatě kolem unikl krátký povzdech; zdálo se, že dnes je čištění přece jen nemine.
„Étoile, prosím. Moc nám tím všem pomůžeš.“
Étoile zafuněla a znovu prohrábla drápy hladinu. Sotva před několika dny se po dlouhých mrazech trochu oteplilo a jezero bylo ledové až běda. Mladou dračici bylo víc než zbytečné přemlouvat, že drakům studená voda neuškodí.
„Nechci. Doteď jste mě myli a nikomu to nevadilo.“
„To ano, ale doteď jsi byla o dost menší.“
„Chmch…“
Étoile unikl nešťastný povzdech. Ještě okamžik váhala, jako by se přemlouvala, načež se docela bezhlavě vrhla do vody. Její útok na jezero se neobešel bez kvílení tak hlasitého, až by si jeden pomyslel, že ji vraždí, a zuřivého máchání křídly. Ještě párkrát dračice plácla tlapami do vody, jako by ji chtěla rozdrásat, a několika skoky se dostala zpátky na břeh, kde se mohutně oklepala.
„Spokojen?“ zasyčela.
Kapitán Moreau se nezmohl na odpověď. Stál na břehu, s ručníky připravenými k otření dračice, a z něho i ze všech kadetů crčela na zem ledová voda.

Vzduchem zavířila důvěrně známá mléčně červená křídla a na nádvoří přistála dospělá, plně vzrostlá samice roi-de-vitesse. Kapitán Moreau ji pozdravil úklonou, stejně jako kapitánku Girardovou, která na dračici přiletěla.
To Étoile zůstala opodál a nervózně přešlapávala, jako by se strachovala přijít blíž.
Starší dračice zafuněla.
„Já teda takhle ustrašená nikdy nebyla. Doufám, že její kapitán není stejný zbabělec,“ prohlásila stranou dráčete, které se před pár dny vylíhlo z jejího vejce.
„Já nejsem ustrašená!“ odfrkla si Étoile. Kapitánka Girardová se zasmála.
„Zdá se mi to, nebo jsou obě úplně stejné?“
„Nezdá,“ zavrtěl hlavou Moreau s úsměvem, „ta rodinná podoba je neuvěřitelná.“

Vytáhli ho z postele uprostřed noci a ještě ospalého, s očima zalepenýma, ho přitáhli do líhně. Moreau si živě pamatoval, jak hlasitě v tu nekřesťanskou hodinu nadával, i když se v duchu tetelil štěstím.
Trochu ukvapeně.
Dráče, které se z přiděleného béžového, červeně kropenatého vejce vylíhlo, Moreaua za kapitána nepřijalo. Ve chvíli, kdy se nechalo pojmenovat od docela náhodou se přichomýtlého křídlaře, se Moreau loučil s nadějemi na povýšení.
A pak prasklo mléčně červené vejce roi-de-vitesse.
Ta nezvedená dráčata si vážně dělají, co chtějí, pomyslel si Moreau s úsměvem, když mu dračice, původně přidělená někomu docela jinému, dovolila ji pojmenovat.

Obrovské dračí hejno mířilo k britskému pobřeží. Draci střední váhy nesli ve čtveřicích obrovské dřevěné konstrukce s vojáky, zbytek letěl porůznu mezi nimi bez nutnosti tvořit formace. Početní přesila byla tak zdrcující, že to nebylo třeba.
Přesun Excidiovy formace, jehož svědkem byli nedávno kapitán Moreau i Étoile, byl neoficiálním potvrzením k invazi.
Kapitán položil ruku na Étoilinu šíji; měl zlé tušení.
„Neměj strach,“ promluvila dračice pevným hlasem. „S tebou bych letěla až na konec světa. Nikdy tě neopustím.“
Moreau si povzdechl. Taky by s Étoile doletěl až na konec světa a ještě dál. Britské pobřeží bylo naneštěstí o mnoho blíž…

Byl to běžný hlídkový let – co se počasí týče, rozhodně lepší než ten poslední, kdy kapitán Moreau málem skončil v moři. Od té doby ho Étoile ostatně nutila, aby si před každým letem desetkrát zkontroloval úvazky.
Dnes bylo ovšem krásně, moře se třpytilo a kapitán Moreau si dovolil zavřít oči a nastavit tvář slunci.
„Pane Merciere, jak vypadá situace?“
„Vpravo všechno v pořádku,“ hlásil hlídkař, „vlevo…“ Najednou se zarazil.
Moreau otevřel oči a spatřil pět dračích siluet vedených nezaměnitelným obrysem dlouhokřídlatce.
„Zpátky k pobřeží“ zařval. Dračici nebylo třeba pobízet; s máchnutím křídel se otočila a jako blesk zamířila do bezpečí.

Zvláštní, jak rychle se někdy počasí může změnit – obzvlášť ve chvíli, kdy to potřebujete úplně nejmíň.
Étoile vylétala na běžný hlídkový let za pošmourného počasí. Nikdo z posádky nebyl nadšený, že musí letět v dešti; nechuť se ale změnila v hrůzu, když déšť přešel nad mořem v běsnící bouři.
Náhlý poryv větru smýkl dračicí do strany tak, že kapitán Moreau sklouzl ke straně. Úvazky, promáčené a zkřehlé chladem neudržely jeho váhu a pod ním se náhle otevřelo prázdno.
Jen na chvíli.
V příštím okamžiku ho jemně sevřely dračí pařáty. Étoile vrhla po svém kapitánovi ustaraný pohled.
Ona ho nepustí.
Nikdy.