Pohádky

Byl jednou jeden hostinec, kam nechodili lidi. Znáte to, hospoda uprostřed lesa…
Jednou v zimě pálili hospodský s hospodskou nábytek, aby se zahřáli.
Hospodský chtěl přiložit i starou židli.
Ale hospodská měla za ušima. Druhý den na trhu koho potkala, tomu svěřila tajemství:
“Máme strašidelnou židli. Samotný král Bimbác na ní rozjímal před svou popravou! Nikdo se na takovou židli neodváží posadit!”
Od té doby se v hospodě dveře netrhly. Každý chtěl dokázat, že se židle nebojí. A u takového odvážného sezení se něco vypije!
Hospodský se zaradoval. Jen nevěděl, jestli je větší poklad stará židle, nebo jeho vychytralá manželka.

Den otevřených dveří v pekle se vydařil výborně. Marketingoví poradci si dali záležet, však jich peklo mělo k dispozici nepočítaně.
Nejdřív adrenalinový zážitek, sešup po skluzavkách a důlních vozíčcích. Dole potom zábavné exkurze pořádané zasloužilými pekelníky. K tomu bohaté doprovodné programy. Soutěže o klenoty z pekelných pokladů (švindlování povoleno). Setkávání se slavnými hříšníky s možností autogramů. U ohňů jela divoká diskotéka. Alkohol všeho druhu tekl proudem, k tomu různé ďábelské tousty, guláše, omeletky a bifteky, propečené i krvavé. A pro osvěžení teplá koupel v kotlích.
Návštěvníci čerty poznali zblízka, už nedali na nějaké pomluvy a provždy odmítali nějaký laciný antisatanismus.

„Drazí účastníci, často se může zdát, že se ocitnete v situaci, kdy je třeba někoho převézt, nejen metaforicky, ale také fyzicky. Takovéto situace se vyznačují ošemetností, proto dbejte zvýšené opatrnosti.
Odhadujte správně hmotnost jezdce. Pokud máte posloužit jako prostředek k zmatení pekelníka v souboji o duši místního alkoholika, zvolte jako jezdkyni osobu, která se může pochlubit minulostí lehké ženy. A utečte dřív, než se rozhodne udělat si z vás štulec.
K únosům volte děti. Šetřete páteř a raději je odvezte na ocase.
Při nástupu na loď nepřebírejte od převozníků bidlo.
Tato a další pravidla probereme v našem liščím řidičském kurzu.“

Ač byl celý poškrábaný, nakonec se tím houštím prodral dovnitř. Dědička největšího panství široko daleko za to stála. Ovšem přese všechnu snahu princ Maxmilián I. princeznu probudit nedokázal. Odešel s nepořízenou.
*****
Princi Maxmilánovi II. se nevedlo o moc lépe. Celý poškrábaný nalezl princeznu ve stejném stavu jako kdysi jeho otec. Povídačky o zázračném polibku byly k ničemu.
*****
I Maxmilán III. utržil řadu krvavých šrámů jen aby seznal, že na dědictví princezny Růženky si bude muset nechat zajít chuť.
*****
„Vy jste princ Maxmilián?“ podivila se právě probuzená princezna.
„Ovšem,“ odpověděl Maxmilián IV. „Na tuto chvíli jsem čekal celý život.“ Nejen já.

Byla jedna holčička a ta strašně ráda chodila s hlavou v oblacích. Nejvíc milovala, když oblaka zrůžověla červánky a připomínala nadýchanou cukrovou vatu. Stačilo otevřít pusu a kousíček si uždíbnout.

"Andělko," říkávala jí maminka, "nekoukej, kde co lítá, a drž se nohama pevně na zemi."

Ale kdepak Andělka! Krk by si vykroutila, jen aby mohla lítat v oblacích.

Až se jednou dostala tak vysoko, že měla nad hlavou jen modromodré nebe a pod sebou neporušené moře bílé inverze.

"No nazdar," řekla si, "mám těch oblaků právě tak po krk."

Od té doby, milé děti, se radši držela víc při zemi.

Jednou jeden mraveneček
Co byl líný pracovat
Že se mění v zlatou sochu
Začal tedy předstírat

Připravil se přepečlivě
Z krovek umlel jemný prach
(Zlatohlávek byl už mrtev
Není přece žádný vrah!)

“Onemocněl mraveneček!”
Volá celá obora.
Nevěda, že simuluje
Zavolali doktora

Nehledě na konsekvence
Mraveneček “stůně” dál
Nejen vysokou teplotu
Celkem zdárně fingoval

Doktor klepe na srdíčko
Potom bije na poplach
“Máme tady novou nemoc!”
“Pomoc, pomoc, máme strach!”

Celý les už panikaří
Prý to všechny zabije
Kdo má nohy, ten pryč prchá
Od medvěda po zmije

Mravenci zlatou horečkou
Novou nemoc překřtili
Mravenečka pro jistotu
Již zaživa pohřbili

Sněhurka

Malá Sněhurka pozorně poslouchala na přednášce o rizikovém chování a tak, když se to stalo, věděla, že brát si od podezřelých cizinců jídlo není dobrý nápad. Jablko shnilo.
Teprve když zlou královnu dohnal věk, vyšla Sněhurka beze strachu z chaloupky i z lesa. Podporována sedmi společníky se rozhodla vznést nárok a uplatnit své následnické právo. Návrat na rodný hrad měl být triumfální.
Jenže v té chvíli už byla Sněhurka jen obyčejná žena ve středním věku. Nezapadala do představy, kterou si její poddaní vytvořili o krásné a mladičké zapuzené princezně.
Státní převrat následoval téměř okamžitě po tom, co usedla na trůn.

Jeníček

Jeníček chodil s otcem do lesa odmala. Nosil čerstvou vodu, skládal větve, čistil nářadí. A při tom pozorně poslouchal všechno, co otec řekl o lese. O lišejníku, který roste na půlnoční straně. O potocích, které se vlévají do řek. O cestách lesní zvěře. Když před úsvitem odcházeli a s podvečerem se vraceli domů, vyprávěl mu o hvězdách.
Jeníček byl pozorný posluchač. A tak, když se Mařenka v lese rozplakala, neztratil hlavu. On věděl, jak najít cestu zpátky.
K chalupě došli o půlnoci. Jenže když jim ani ráno rodiče nechtěli otevřít, došlo jim, že od teď si cestu životem řídí sami.

Prasátka

Na přednáškách ze statiky sedávala tři prasátka vždycky vedle sebe hned v první řadě. Pozorně poslouchala a pečlivě si zapisovala poznámky. Nevynechala jedinou přednášku a byla v pohotovosti při každém cvičení. Během studia zjistila jak nejlépe postavit domeček, který odolá silnému dešti i divoké vichřici. Společně odhalila tajemství pevných základů, potřebných výztuh i vzpěr.
Po úspěšně složených závěrečných zkouškách se s chutí pustila do společné práce.
Jejich první projekt se rozvíjel slibně. Plánování, rýsování i počítání jim šlo od kopýtek skoro samo.
Ale bohužel je vlk všechny tři sežral ještě předtím, než jejich projekt zaručeně vlkovzdorného domečku získal stavební povolení.