Nepřízeň osudu, přízeň počasí

"Lásko má, já taju..."
"Stůňu, ty pako," zamumlala dívka ospale. "Máš třicet vteřin na to, abys odešel, než se naštvu."
"Svoji pýchu já jen hrál..."
"Zato tvá blbost je víc než skutečná," zareagovala na slova písně, kterou pod oknem vyřvával její bývalý přítel.
"Kvůli vám se vzdávám trůnu..."
"Škoda, že ses nemohl vzdát toho chlastu, to bych ocenila víc," zašeptala.
"Klenotů i katedrál..."
"Tak a dost!" Vymrštila se z postele, přeběhla pokoj a otevřela okno. Následovalo hlasité začvachtání, korunované velmi překvapeným výkřikem a sprostým nadáváním. Dívka se zeširoka usmála a nikterak si nevšímala toho, že má mokré ruce.
"Zlatá obleva!"