Živantní směšiště jevota

Principál byl toho dne jako v jiříkově vidění.
Že řadu diváků přivezli na lehátkách, to ještě zvládnul. Koneckonců byli přece v sanatoriu. Jenomže...
Hráli výňatky z klasických děl. Na pódiu diva s gustem casnovala Esmeraldu za drdol, předstírajíc, že je Kateřinou. Bianka ječela nehranou bolestí. A do toho jeden pacient za druhým zvolna se spokojeným výrazem usínal.
Principál se v zákulisí obrátil na ředitele sanatoria: "Co se tu proboha děje? V této části představení mi ještě nikdo nikdy neusnul!"
"Nedivte se jim. Polovina z nich měla matky semetriky, druhá polovina vyrůstala v houfu sester. Oni v klidu prostě nedokážou zabrat!"

„Ale no tak, nech mě to udělat, já to chci taky zkusit, opravdu!“
„Hele, nezlob se, ale to fakt není práce pro tebe.“
„Jenže… mě to baví, víš. To přece není nikde zakázaný, tohleto dělat.“
„No to není, ale víš… nevypadá to nejlíp. No… nehodí se to k tobě. Prostě to není práce pro tebe, tak.“
„Ale to je úzkoprsost! A malost! A není to fér!“
„Tak když myslíš… ale zavřeme dveře, jo? Ať to nikdo nevidí!“
Principálka vykoukla z maringotky, opatrně se rozhlédla a zavřela dveře.
Principál se radostně opásal zástěrou, popadl vařečku a začal vařit.
Konečně se dočkal!

„Oči, oči, očička, nejlíp vidí kočička!
Čelo, čelo, čílko, šup tam, násobilko!
Počkej, počkej chviličku, uhnětu tě, rohlíčku!“
„Proboha, co to meleš, tragéde?“
„Principálek mě pověřínkoval vystoupeníčkem pro dětičky,“ sdělil namol zpitý tragéd.
„Musí to být slušnínkové a vychovávankové. Tak se učínkuju povídánky pro děťulánky… abych raníčko předstoupinkal před ty milunky a miláčíčky a pěkňoučce jim povykládínkal, aby neměly traumíčko,“ mlel tragéd svou.
„Copak principál neví, že tragéd děti nesnáší?“ optal se kulisák.
„Děti,“ odfrkl satirik. „Dyk je to osmá třída! Víš, kam ho s těma básničkama pošlou? V nejlepším případě na kraj světa. V tom horším… do konečníčku světíčka.“

"Muži, týden říkám, že schodek do maringotky je prohnilý."
"Jo pořád, vyměním ho zítra."
"To je jak v pohádce o líném principálovi. Tu znáte, děti?"
"Nejsme na pohádky moc staří?"
"Na tuhle ne. Byl jednou jeden principál a tomu shnil prostřední schůdek do maringotky. A furt ho nechtěl vyměnit. Žena mu to připomínala, on pořád, že zejtra. Jednou večer si šel na schody číst. Našli ho až ráno, zapasovaného ve schodišti jako svatej obrázek, zadek na trávníku. V ruce držel knížku. Jmenovala se O zemi, kde zítra již znamená včera."
Dveře od maringotky třískly a zvenku se ozvaly údery sekyry.

Divadlo se otevíralo, jedno z prvních, kdež elektrifikace zavedena byla. Edisonovými žárovkami, technickým zázrakem!
Sešla se smetánka – snad i Edison, Goethe či Beethoven přítomni byli.
Všichni na mrazu čekali a do tepla se těšili – krom osvětlení i vzduch měl být ohříván. Pokrok nezastavíš!
Čas otevření minul, tma houstla, zima sílila, hosté reptali. V tom sám starosta se omlouvati začal:
„Divadelní osvětlovač neunesl odpovědnost za obsluhování změti drátů, relé a reostatů a na kuráž si popil. Hodně. Nikdo jiný neví, jak složeno vše jest.“
Hosté se rozešli zklamaní. Divadlo slavnostně znovu otevřelo až za devět dní.
Jak dopadl osvětlovač, není známo…

Kouzelník otevřel láhev griotky a nalil kamarádům po štamprdli.
"Dejte si, chlapi, budete to potřebovat. Musím se vám s něčím svěřit. Včera jsem požádal Stellu o ruku."
"Nepadl jsi do propadla hlavou napřed? Stellu??? Takovou herdekbabu tlustou?"
"To mi nevadilo, já ji přece miluju - kilo po kile. Tak jsem koupil na pouti obrovské perníkové srdce, poklekl jsem a vztáhl k ní ruce..."
"A?"
"... ona se na něj vrhla, zakousla se, zhltla ho a poslala mne do cukrárny pro kremrole! Chlapi, kde já nechal rozum, když jsem měl tenhle nápad?"
"My ti mozek zase dodáme!" nalili kamarádi do jeho štamprlete vaječňák.

V měkkém světle lampy tančí stíny, nikdo je však nevnímá.
„Kde zlato vzal bůh lásky, z které žíly,
na ty dva copy kadeřavých vlasů?“
Hlas láskou zvroucnělý, zněžnělý.
Dřevo zpívá jako nikdy předtím.
„Kde v trní růže? Z kterých zeměpásů
ten křehký sníh, v nějž dech a tep se vlily?“
Esmeralda, schoulená, ruce objímají kolena, oči mladíka.
Ten hlas, ty oči… kde ses toulal tak dlouho, chtělo se jí zvolat, každá minuta, kdy jsme nebyli spolu, je promarněná, ztracená… Udělám cokoliv, jen být s tebou… tvrdé kůrky jíst, spát po stájích, jen být s tebou…
Stíny se zatřepotaly, lampa zhasla.

Tragéd rdousil divu tak náruživě, že principál a kouzelník jen okouzleně přihlíželi. Stella se překonávala - chroptěla, rudla, nakonec přesvědčivě zemdlela. Tragéd vyběhl z maringotky.
Na schodech se málem srazil s principálkou, nesoucí velkou mísu koláčů.
"Jak jde zkouška, už jsi Stellu uškrtil?"
"Definitivně," zahučel.
"Tak jdu dovnitř, aby jim to nevystydlo."
Kouzelník se podle scénáře vilně přitočil k divě. "To je tělo, zrovna do toho ta sakra policie. Slečno Fančo," hladil ji po nohách. "Fančo? Stello!!! Ty vrahu! Ona nedýchá!"
"Dá si někdo koláčky?" vstoupila principálka.
Diva vydechla, čiperně vyskočila z kanape, odstrčila kouzelníka a chmátla do mísy.
"Já! Tvarohové!"

Diva zuřila. „Je to obscéní šaškárna! Hra se nadarmo nejmenuje Propast – bude to propadák!“
„Ale…“ začal kouzelník v kostýmu hotelového sluhy.
„Ponižovat se nenechám,“ vřískla Stella. „Hrát sprostou děvku! Já!! A ten text, že jsem měla na podzim o deset kilo víc…“ hodila po bývalém milenci nevraživý pohled.
„Když to Longen tak napsal, tak to tak hrát budeme,“ zasáhl principál. „Zkoušíme!“
Tragéd na jeho pokyn povalil Stellu na kanape a začal ji škrtit. „Desdemona nejsi, ale co jsem tě minul ve skříni, mám chuť to dokončit!“ syčel tiše. „A kouzelník mi určitě rád pomůže, i když to v roli nemá.“

Herec - speciální typ člověka, který je ochoten ze sebe maškaru dělati, ba dokonce osob nevábných líbati.
Jeviště - prostor, ve kterém se řečený herec pohybuje po většinu času, s výjimkou okamžiku, kdy padá do hlediště nebo před diváky se skrývá.
Hlediště - prostor, kde sedí tzv. diváci, kteřížto fascinovaně čumí.
Divák - osoba, kterou jest nutno předváděním hercova umění (v případě některých i neumění) o peníze připraviti.
Maringotka - pojízdný domov hercův, který vybaven je mnohem bohatěji než jeho domov kamenný, až divno, že tolik krámů se dovnitř vecpati dá.
Aplaus - v případě nouze jediná odměna hercova.
Opona padající - záruka úprku před davem rozlíceným.