Čarodějův učeň

Nad opuštěnou planinou se táhnou cáry kouře.
Tam, kde stával mlýn na blatech, ještě dýmá hromada popela. Zvířený prach barví oblohu do kalné šedi, tu a tam rozbije těžké ticho zapraskání.
Ořešák u náhonu oheň ušetřil. V mohutném kmeni a polámaných větvích se skrytě sbírá míza. Na jaře po letech skomírání znova obrazí zelenými listy, teď, když se půda vyčistí a krajina kolem se znovu odváží nadechnout.
Ve větvích sedí havran, který nikdy nebyl chlapcem. Odletí svobodně, až bude chtít.
Mlýnská chasa tvrdě spí na rychtě v Černém Chlumu. Probudí se bez kouzel, bez zlých vzpomínek.
Bylo?
Nebylo?
Kdo ví…

Ortel byl vynesen.
Krabat žil ve vypůjčeném čase, trýzněn mistrem ve snech. Byl vraníkem, ze slabin mu kapala krev; havranem, pronásledovaný jednookým jestřábem; rybkou v pasti studni; vysvobozen milou, proměnil se v prstýnek, ale jednooký šlechtic chtěl prsten sejmout; Krabat se změnil v zrnko ječmene, jednooký kohout hnal se po něm; Krabat se stal lišákem.
A rozerval kohoutu hrdlo.
Procitl s krví mezi zuby, plný odvahy.
Nebyla to však dravčí vůle, která ho zachránila.
Poplašený tlukot chvějícího se srdce, strach o kantorku, její bystrý sluch. Cesta k životu.
S mlýnem za zády, kráčeli bělostným sněhem, jejich dlaně se hřály navzájem.

Jedenáct zobáků pokřivěných a umlčovaných, jedenáctero křídel trápených a zpřelámaných, jedenáctero pařátů mozolnatých a mrzačených, jedenáctero očí prázdných. Očí, které už viděly.

Jeden zobák drzý a ukrákaný, jedna křídla nemotorná a stěží opeřená, jedny pařáty tupé a nepevné, jedny nadšené oči. Oči, které teprv uvidí.

Dvanáctero havranů na bidle.

„Krrrabate!“

I povstane Mistr a odvážlivce nechá seskočit mu na rámě. Oči, které už nikdy neuvidí. Potom vaz zpřeláme mu v pěsti. Pták jako kámen k podlaze padá.

„Abyste viděli,“ káže Mistr k bidlu, „proč žádný z vás neměl by mě tím jménem nikdy už oslovit.“

Kmotříček jezdil častěji než dřív.

Vítr se prohání mlýnem, zakvílí v mlýnici, rozfouká moučný prach, vklouzne klíčovou dírkou do černé světnice, pokusí se obrátit stránky černé knihy připoutané řetězem, ale marně.
Vztekle zacloumá okenicemi, rozševelí suché listí umírajícího ořešáku, trávu na pláni přitiskne k zemi, z řady nízkých rovů smete střapaté květy kohoutku, které tam Krabat položil, aby uctil mrtvé.
Tady leží, Tonda, Michal a ostatní, které neznal. Ti nejlepší z chasníků, kteří svým životem zaplatili za život mistra; pokaždé v temné poslední noci roku.
Kdo bude další? ptá se Krabat.
Vítr utichne.
Kdo v mlýně na blatech zemře, je zapomenut, jako by nikdy nežil.

Nemyslel si, že je hloupý, a Juru nepovažoval za chytrého; v obojím se mýlil. Kdo by řekl, že prosťáček, dobrý k drhnutí podlah a míchání krupice, si čítává si v Koraktoru v černé světnici? Krabat si vzpomněl, jak ho mistr ponoukal, aby Juru zbil bičíkem – hlupáka bez zastání, osamělého, pohrdaného.
Jura byl však moudrý. Dal Krabatovi naději, varoval ho, ukázal cestu, byť nebyla bez nebezpečí. Sám, jak si Jura hořce přiznával, neměl šanci z mlýna uniknout. Na něj žádná dívka nemyslela, ani on na žádnou.
To, co v srdci cítil ke Krabatovi, pomoci nemohlo.
Mlýn na blatech bude jeho hrobem.

Bojoval v nevyhlášené válce. Zlo se jako jedovatý had skrytě plazilo mlýnem; had s jediným nemrkajícím okem. Houstlo ve stínech, vylézalo ze spár mezi prkny v podlaze, vířilo v ledové vodě náhonu. V mistrově chvále, v Liškově předstíraném přátelství, jen lest a past.
Krabat skrýval své myšlenky i sny. Nebál se tolik o sebe, neděsil se hrobu na planině; strachoval se o kantorku. Mistr se nesmí, nesmí dozvědět!
Nejpozornější byl, když seděl v černé škole, v havraním kabátu mezi ostatními, vedle maličkého rozčepýřeného Loboše nebo Vítka s narudlým peřím. Jediné mistrovo slovo, jediné kouzlo mu neuniklo.
Tajné zbraně, věnované nepřítelem.

Mlha na blatech byla šedá jako kouř a studená jako tělo pohřbeného přítele. Krabat se sotva vlekl. V jeho nitru se rozlézalo mrazivé, bezútěšné prázdno, sevřené olověnými obručemi stesku, které nedaly nadechnout ani vydechnout. Dny se táhly jako roky, noci těžkly nevyplakanými slzami.
Kantorčin hlas zněl v mysli stále slaběji.
Bál se zapomenout, měl strach vzpomínat.
Cítil se opuštěný, přesto nalezl útěchu mezi chasníky. Michala ctil, hlupáčkem Jurou trochu pohrdal. Byla to ale Michalova laskavost k novému učedníkovi a Jurova pokorná přičinlivost, skutky dvou čistých srdcí, které ho jako pár silných paží táhly zpátky do života.
Ze zimy k jaru.

Ten sen se mu často vracel.
Chumelenice, ze které hledal cestu, až nakonec doběhl k řece, za kterou se hustý sníh měnil v okvětní plátky jabloní...
"Nechoď za mnou," řekla vážně. Odvrátila se. Odcházela jabloňovým sadem. Toužil jít za ní, ale nemohl. Řeka oddělovala svět živých a mrtvých.
"Neodcházej." zaprosil.
Potom uslyšel její hlas za svými zády: "Nemůžu odejít. Víš, že nemůžu."
Nesměl se ohlédnout. Chtěl věřit, že to není sen a ona je zase u něj. Cítil ve sněhu jabloňové květy.
"Sebevrazi nemají klidný spánek..."
Probudil se. Už půl roku týž sen. S každou noci mu zešedivěl další vlas.

Třetí rok Krabat na Černém mlýně objevil knihu. Polil ho studený pot, když si přečetl její titul: Krabat. Třesoucíma rukama si ji schoval pod kabát, za kopcem kolem sebe nakreslil ochrannou muří nohu a v neviditelném kruhu četl.
Zlomit kouzlo Černého mlýna mohla jen pravá láska. Buď láska matky, která ale již zemřela, nebo krásné dívky z vesnice. Nikde se nepsalo o lásce věrné a pravé a vášnivé, která mohla vzplanout uvnitř mlýna. Kolik pevných pout už bylo mezi tovaryši zpřetrháno, kolik tajných slz prolito. Nikdy nezlomí Mistrovo prokletí. Musel by oklamat neznámou dívku. A musel by zradit sám sebe.