DMD č. 23. pro 23. 4. 2017. Téma: Bludný kruh

Bezsrstí morčecí hokejisté požadují změnu rozložení přestávek během zápasu. Navrhují rozdělení zápasu do šesti šestin po deseti minutách.
„Aby nám nebyla na stadionu zima, musíme i během zápasu jíst. Jenže pak často máme problém vydržet do přestávky s návštěvou toalety. Pokud se přemáháme a nejíme, nastydnou nám močové cesty a výsledek je stejný. Je to začarovaný kruh,“ říká nešťastně jeden z hokejistů.
Upozorňuje i na další nepohodlí, která musí hráči vytrpět. Častá zranění způsobená pouhou nepadnoucí výstrojí či studené končetiny jsou jen špičkou ledovce.
„Nejvíce nás trápí urážky od fanoušků soupeře. Nestydatí nudisté či prasečí exhibicionisté jsou těmi lichotivějšími označeními.“

Dokolečka dokola!
Je to trochu vyčerpávající. Ale když ono ho to TAK baví! I když se mu člověci smějí. A mají poznámky na jeho adresu. Pche!
Dokolečka dokola!
No a co. Sami dělají srandovní věci v jednom kuse. Měli byste je vidět poránu! Oči zalepený, rovnováha mizerná. Potácejí se do koupelny a skoro nevnímají svět, dokud se nenapijí té své smradlavé černé vody. A takoví se mu budou smát!
Dokolečka dokola!
Jednou to skončí. Možná pak bude smutnej. Ale co, však on si najde jinou hru. No jeje!
Dokolečka, do-ko-lá!
Jednou se mu to povede. Jednou svůj ocas určitě chytí!

Je spousta času. A nějak se ti nechce. Zkontroluješ zprávy, najdeš novou hru, zkontroluješ zprávy, hledáš něco. Cokoliv. Večer jsi na sebe naštvaná, žes nic neudělala.
Ráno tě zamrzí včerejší flákání. Ale čas pořád je. Řekneš si, že dneska to napracuješ. Jenom zkontroluješ hru. A zkontroluješ zprávy. A dávno nesledovaná fóra. Den uteče sám a vztek se smísí se zklamáním.
Další den to chceš nahnat. Dokud nezkontroluješ cokoliv. Hledáš cokoliv, co tě odvede od práce. Skoro cokoliv. Odpovědět na komentáře, vyplnit dotazník? To si nedovolíš, když práci flákáš. Večer tenhle úhyb umocní zklamání.
Tušíš, že další den tři dny nenapracuješ.

Hleděl zpět na rodnou vesnici. Plakal. Cítil ale obrovské odhodlání. Otočil se a vydal se po blátivé cestě do Města. Za ním už nezůstal nikdo, kdo by se o něj postaral.
Ležel schoulený u zdi, v ruce peněženku a v ní tu spoustu šilinků. Plakal. Bál se, co tomu řekne Otec, až ho vezme do své říše.
Nad Kiberou vycházelo slunce, seděl na střeše jednoho z domů a jedl chleba. Smál se. Snil o krásných vysokých budovách a zelených zahradách, tam, v tom opravdovém Městě.
Strašně se styděl, ale cítil ten strašlivý hlad, když měnil poslední šilinky za lahvičku lepidla.

Kapka vody pomalu stékala po skle lahve a on přemýšlel, jestli se tentokrát zastaví dřív, než splyne s ostatními na desce stolu. Proč by to ale právě tahle dělala, když to neudělala žádná před ní? Kdesi kdysi četl, že opakovat stále stejnou akci a očekávat odlišné reakce je znakem šílenství. S tím se nedalo nesouhlasit a on byl první, kdo by své šílenství vykřičel do světa.
Byl to již měsíc, co se rozhodl pití nechat. A byly to již tři hodiny, co načal první orosenou lahev. Je to tak těžké, nepít! Třeba by to mohlo být po pár lahvích lehčí...

Útulné klubíčko vlastního světa, vlákna utahovaná naším, venku zima a bolest a chlad a strach a v jeskyni je konejšivá tma.
Ostré hlasy, že v klubku našeho je líp.
Pár kroků ústupu, ale nikdy ne tak úplně dost, hranatá nedůvěra a ostnatý drát mezi my a oni.
Ostnaté dráty se snadno zarývají do masa a chytá se na ně svinstvo. (Na přeštípnutí chybí síla.)
Víc ostnatých drátů, oboustranně. Kroky kolem dokola.
Podání ruky – jen v rukavici. Nevěřili. Nevěřte. (Obousměrně.)
Břitvy mají vždycky větší dosah než pohlazení.
Zpátky do klubíček a naježit.
(Někdy je ze všeho nejhorší být si vzájemně lidmi.)

,,Tak můžem jet lesem a tam se napojíme na tu polní cestu. Víš, jakou myslím?" Kamarádka jedoucí přede mnou se otočila v sedle. ,,No... asi nevím. Já jezdím vždycky přes louky... tady jsem zatím pokaždý odbočovala." Nedůvěřivě se podívám na cestu mizící mezi stromy a zastavím koně na okraji lesa. ,,Tak můžem dneska jet tudy. Já vím, kam to vede. Jezdívaly jsem tudy ještě se Zdeňkou..." Linda se usměje a pobídne klisnu. ,,Jak myslíš. V tom případě jeď první..." Zahučím a následuji ji.
------------
,,Nejely jsme tudy už náhodou? Lindo?" ,,Ne, podle mě ne... musíme doleva..."
,,Jsi si jistá?"
,,Noo... nevím..."

Ze tmy před ním se vynořil menhir. Někde musel špatně odbočit a došel ke kamennému kruhu v lese. Bylo to zlé místo, lidé se mu vyhýbali i za dne. Vydal se po stezce zpátky, ale po pár krocích se před ním opět otevřela mýtina. S povzdechem vstoupil do kruhu a schoulil se u paty kamene.
Přemítal, jak dlouho to může být do úsvitu, když vtom zpoza mraků vyšel měsíc. Temné siluety kamenů se proti nebi tyčily jako řada zubů. Uslyšel pleskot křídel a na vrchol kamene přistál stín, jako útržek temnoty ve stříbrném světle měsíce. Z černých drápů kapala krev.

Bez zájmu sledoval počínání svého otce.
Dlouhé hodiny smlouvání vyvrcholily v koupi dvou tuctů lahví.
Pak následovaly další nudné domluvy na druhé straně města.
A znovu.
S každým novým slovem, s každým cinknutím láhve začínal být netrpělivější. K čemu to všechno bylo? Jenom aby mohli vlastnit hromadu služebných a pořádat hostiny pro okolní šlechtu? Opíjet se a prohýřit celou noc, jenom aby další den znovu promarnili dohadováním se o ceně?
Mladý Ganoes nevrle kopl do dlažební kostky.
Tehdy se rozhodl odejít, prožít užitečnější život než jeho otec.
Až o mnoho let později jej napadlo, kolik lidí tímto rozhodnutím zranil.
Změnil.

Všude kolem zuřila nejkrvavější řežba v dějinách Ásgardu a jeho kolegové pálili do nesčetných hord lidožravých monster všechno, co jim ještě zbývalo. I Edvinovi docházely náboje, a možná právě proto se rozhodl pro poněkud kontroverzní krok.
Odhodil prázdného kalašnikova a zkusil s monstry vyjednávat.
„Tak zřete, lstiví tvoři z temných míst!“ oslovil hordu a boj kupodivu na chvíli utichl, „jak chaos všude kolem bují teď a naše vaši zase střídá smrt – snad lepší není pro vás, zrůdy, též té marné snahy zničit bludný kruh?“
Příšery ho chvíli zaraženě sledovaly, pak se od svých černých srdcí zasmály a marnost vesele pokračovala.