Muminci

Fandom: nakonec z toho vylezli muminci
Koulela se koule,
přiletěla kdoule.
Kdoule přiletěla,
je-li vůbec celá?
Celá je-li vůbec?
Sezobnul ji vrabec.
Vrabec sezobnil ji,
tam v té dračí sluji.
Tam v té sluji dračí,
co se bambul mračí.
Co se mračí bambul,
když ho brambor minul.
Když ho minul brambor,
který hodil tambor.
Který tambor hodil,
když tu kolem chodil.
Když tu chodil kolem,
loukou, lesem, polem,
Polem, loukou, lesem,
muminkovi nesem,
nesem muminkovi,
krabici cukroví.
Cukroví krabici,
lezou v ní krabíci.
Krabíci lezou v ní,
seděla pod třešní.
Pod třešní seděla,
koule se koulela …
Koulela se koule,
uvaříme šoulet.
Šoulet uvaříme,
muminek už dříme …

Fandom: Muminci
Varování: násilí na bambulech
Bambulové jsou spořádaní a věnují se spořádaným zábavám. Bambul se právě snažil určit střed žížaly pro svůj háček, když se po řece přehnala loď s několika muminy.
Jeho další pokus narušil košík se šitím, který se mu odrazil od loďky. Malé hubaté stvoření uvnitř zavolalo: „Z cesty, hadí návnado!“
Bambul zamumlal něco o šílencích a začal hledat žížalu, která mu upadla.
Místo toho našel obřího mořského hada.
Tedy had našel jeho. Zuřivě bambula očichal jazykem, hodil ho do vody a vyrazil směrem za muminy a košíkem.
Bambul zjistil, že překousl žížalu přesně napůl.
Kolem poklidně proplul člun s posádkou hatifnatů.

Fandom: Muminci
Téma: Odkud vítr vane (tuším 14.)
---
„Dnes v noci podnikneme něco neslýchaného…“
Muminek si myslel, že rozumí, a protože na rozdíl od Čenicha dovedl udržet tajemství, kývl na Šňupálkovo pozvání.
Noc byla dosud tmavá. Muminkovi přejel po zádech mráz…
„Drž tu lampu pořádně!“
Muminek pověsil větruvzdornou lucernu na hřebík a pomohl Šňupálkovi vytáhnout zpod přístřešku malou jolu.
Pavilónek se koupal ve světle měsíce…
Rybařili až do kuropění, kdy se zvedl jihozápadní vítr a odnesl pírko ze Šňupálkova klobouku.
Muminek byl jako na trní.
Šňupálek mlčky skousl dýmku. Tušil, co mu chce říct – že tentokrát odejde s ním.
A ráno muminek našel už jen vybělený pruh trávy.

Téma: Vůně hořkých mandlí
Fandom: Muminci / Originál
Muminkova maminka každé sobotní odpoledne pekla. Po celém domě se vznášela vůně skořice, vanilky, hřebíčku a také mandlí. Muminek miloval vůni i chuť mandlí a mandlového pečiva. Tak rád se mamince v kuchyni motal – sem tam uzobl rozinku, kus čokolády nebo syrového těsta.
***
Když mi jako malé moje maminka četla příběhy o mumincích, přenesla se na mě pohoda z muminího domu. Skoro bych cítila mandlovou vůni z kuchyně.
Teď už zbyly jen vzpomínky. To, jak rychle utíká čas, ve mně zanechává pocit jakési hořkosti. Jen když si čtu knížky o mumincích, jako bych se vrátila do hřejivého a voňavého dětství.

Že strom spadl tak urážlivým způsobem a poškodil dům, bylo velice mrzuté. Na druhou stranu byl výtečným zdrojem materiálu. Tatínek se dílem prodral mezi větvemi a dílem prohrabal do zničené kůlny, v níž ovšem nalezl nezničenou pilu, a s vervou se pustil do díla.
Maminka si povzdechla. „To už je počtvrté. Jednou to byla vlna. Pak nám zase střechu provalil sníh. A když se probudila hora chrlící oheň..." otřásla se.
Tatínek cosi zamručel, něco si přiměřil a řezal dál.
„Možná," navrhla maminka nesměle, „bychom měli mít jen obyčejnou střechu."
„Nesmysl. Muminí dům musí mít věžičku, kdybych ji měl stavět stokrát."

Každým dnem se ukazoval větší a větší proužek slunce a vydržel déle. Po nějaké době bylo ale lepší vlézt si pod led a chytat ryby - nahoře hrozně foukal severák a i když muminkovi narostla hustší a teplejší srst, neměl to rád.
Bylo to zvláštní - když bylo jasno a slunečno, byla ještě mnohem větší zima, než když byla obloha zahalená do oblak. Muminek přemýšlel, čím to může být, ale nic ho nenapadlo.
Jednoho rána ucítil v kožíšku zvláštní svědění. Všechno ho přímo zvalo, aby běžel na led vítat slunce.
Vyšlo jako obvykle. A foukal vítr.
Byl vlahý, voněl hlínou a kořínky.

Malý tvoreček spěšně cupital trávou, aby už měl nejnepříjemnější část za sebou, když náhle v křoví uviděl něco, co tam rozhodně být nemělo. Klobouk.
Zaváhal mezi zvědavostí a touhou být už doma, ale zvítězila zvědavost a smysl pro pořádek.
Obešel křoví a zjistil, že ke klobouku patří někdo celý v zeleném. Klobouk měl položený přes obličej a vypadal, že spí.
Tvoreček přešlápnul a nesměle se ozval: „Promiňte… Zdržovat se déle v těchto místech je přísně zakázáno.“
Klobouk se jen nepatrně pohnul a ozvalo se spokojené zamručení. „To doufám. Nikde se nespí tak dobře jako někde, kde je to přísně zakázáno.“

Tohle už přeci někde viděl. Skupinka veselých tvorečků, létající na nadýchaných obláčcích? Tenhle zvláštní, ale podivně známý výjev ho zvedl z houpacího křesla, ve kterém až dosud spokojeně klimbal. Kdyby tady byl Šňupálek! Sice stále zapomíná, kam si dal harmoniku, ale pořád mu paměť slouží lépe, než jemu. Jenže on musel zase vyrazit na toulky. Navzdory tomu, že už chodí jen s hůlčičkou!
Nazítří si Muminek vyšel na zdravotní procházku podél řeky a najednou mu všechno došlo. To když spatřil nezvyklou barvu vody. Malinovka! No jistě! Nemusí se ani rozhlížet, aby věděl, že tady někde bude. Čarodějův klobouk ve křoví.

Fandom: Muminci
Téma: Co je doma, to se počítá (Ale někdy je to peklo.)
„Jedna – dvě, neruš mě!“
„Jů, to se rýmuje!“
„…Pět – šest!“
„Řekni básničku, o nás!“
„…Devět – deset! Vylezte z té skříně! Teď si na schovávanou nehrajeme.“
„A kdy si zahrajeme?“
„Zítra. Teď už bude tma.“
„Ale to se nejlíp schovává.“
„Jedenáct – dvanáct!“
„Sto dvaatřicet ježků!“
„Třináct…“
„…veveřáků a padesát devět kosů!“
„Mio! Počkej, až tě chytím!“
„Jé, ony se honí.“ „My hrajeme s vámi!“
Mimlina dcera by někdy své prvorozenectví někomu ráda přenechala, hlavně malé Mie. Musela ale uznat, že je díky němu nepřekonatelná v počtech a v běhu na všech tratích i přes překážky. Nakonec sestřičky a bratříčky vždycky pochytala.

Fandom: Muminci
Poznámka: Kdo nezná povídku O bambulovi, který měl rád ticho, to asi úplně nepochopí. Byl to jeden z mých nejoblíbenějších muminích příběhů a nějak jsem si na něj dneska vzpomněla...
Byla to obyčejná zarezlá branka, vedoucí do dávno opuštěného parku. Stromy tam shlížely na zahradu a mlčenlivě se nechaly objímat popínavými rostlinami. Potůček se klikatil nedaleko zříceniny starého domu a šuměním dokresloval všeobecné ticho. Pro většinu místních byla tahle zahrada zapomenutá, jako by snad ani neexistovala. Ale bambulovi, který si přál oázu klidu, to splnilo jeho sen. Konečně bude žít po svém.
A před tou brankou, která ho přivedla do tichého ráje, sedávaly děti. Dívaly se, jak bambul krok za krokem svůj sen ničí.
Místo vytouženého domečku pro panenky znovu postavil zábavní park, který byl pro něj svého času utrpením.