DMD č. 19 pro 19.4.2010. Téma: Dveře do prázdna

V Paláci lidstva je mnoho dveří.
Jsou tu dveře do kanceláří všech minister a ministrů. Růžovofialové dveře do pokojíku, v němž Skvělá Budoucnost tluče panenkou do stolku, protože CHCE DALŠÍ MRKVOVÝ DORTÍK.
Pak pancéřové dveře do pokojů Diktátory. Je pronásledována děsy z budoucna i minula. Bohužel občas se dostanou i za dveře. Diktátora by je zakázala, ale... vlastně nechce. Je ráda, že ve svých komnatách není sama. I děsi jsou lepší než nic. Vlastně si s nimi Diktátora dobře rozumí. Hra na schovávanou je nikdy neomrzí.
Jsou tu dvířka, která vedou ke kobce Zářné Vzory.
A pak tyhle.
Otevři je...

Do jeho říše žádná cesta nevede. A proto není ani žádná cesta zpátky. Nebo naopak.
Do její říše vede cesta jen jednou. Opačným směrem ji nikdo neprošel.
Do jeho říše vede cesta nevyzpytatelná. Cestu zpátky naleznou téměř všichni, i když málokdo jí projde nezměněn.
Do jeho říše vede cesta snadná. K cestě zpáteční stačí vůle.
Do její/jeho říše vede cesta vábivá. K návratu se málokdo odhodlá. Někteří zpátky zabloudí.
Do její říše vede cesta včas netušená. Cesta zpátky bolí.
Do její říše vede cesta omamující. Cesta zpátky přichází sama. Po cestě znovu málokteří touží a mnozí po ní kráčejí.

„Mám dnes hodně práce,“ řekl mistr Severin. „Jestli se nevrátím do večeře, běž se najíst, umyj se a jdi spát.“
Lisa přikývla. Věděla, že dokud se jí nezacelí magická pečeť, v laboratoři být nemůže.
Tak se ráno trochu cvičila v psaní, odpoledne s Erikem lezli na stromy v Šelestilese, hvízdali na všechny ptáky v okolí a naslouchali šustění jejich křídel. Večeři shltla, ani nevěděla jak.
Až v horké páře lavatoria zjistila, jak moc je unavená.
Přeťapala ke dveřím. Nevšimla si, že to jsou ty, kterými procházívali mistři. Zářil na nich bjørkhallenský strom.
Za nimi nebylo nic, jen nekonečný svistot větru.

Stáli naproti sobě a napětí mezi nimi se dalo krájet. Jedna výjimečně odvážná verze A.J.Rimmera a Eso. Byla jen jedna možnost jak zjistit, který z nich je větší frajer. Vlastně existoval ještě jeden způsob, ale to by nesměla direktiva vesmírného sboru 23659 zakazovat chovat v umyvadle piraně obecné.
„Ještě si to můžeš rozmyslet.“
„Nevím jak ty, Hoblíku, ale Eso Rimmer nikdy nemění svůj názor.“
„Já…“ začal Arnold, ale jeho hlas zanikl v burácení pomalu se otevírajících vrat.
„Co říkáš? Neslyším tě!“
„Říkám, že jsou i lepší způsoby než „Kdo první umře v mezihvězdném prostoru, je větší srab“!“
„Pozdě! Nachystejte uzenáče…“

Fandom: Originální
Poznámka: Když ona se mi ta témata hodí jako názvy... :D Už asi počvrté za sebou. :)
Bílé jsou svatební šaty.
Bílá je magie.
Plavé jsou vlasy vysvobozené princezny.
Světlá je záře naděje.
Čistota, nevinnost, dokonalost halí se do bílé.
Bílý prapor vlaje na usmířenou.
Bílá holubice vzlétá…
Zachvěje se, když pohlédne do těch světlých očí. Hledí na ni, prosí, smějí se, svádí, rmoutí se…
Stojí pevně, zakroutí hlavou.
Jsou jako křišťálová koule zahalená hustou krajkou.
Jsou jako lepkavá pavučina pavouka, jenž na svou oběť nečinně čeká stranou.
Jsou jako sluneční světlo dvakrát odražené, co se jako měsíc na vodní hladině jeví.
Jsou jako mrtvolná tvář.
Jsou jako oslepující záře.
Jsou jako dveře lákající do prázdna.
Lžou.

Fandom: Jindřiška Smetanová, Domovní důvěrnosti
Přistoupila k těm dveřím jako každé ráno a chvíli se na ně dívala, než pomalu sáhla po klice. Kdysi to bývaly docela obyčejné dveře v bytě a vedly z kuchyně do její ložnice. Ale nyní tomu bylo jinak. Opatrně je otevřela. Nebylo za nimi vůbec nic – nebo toho bylo naopak mnoho. Ložnice patřila k části domu, která byla špatně postavená a zřítila se. Zbyla po ní jen stěna vymalovaná růžovým válečkem – a dveře. Obyvatelka bytu dál žila v kuchyňce s dveřmi, které nikam nevedly. Když z nich vyhlédla, otevřelo se před ní nádherné panoráma Prahy a Hradčan ozářené ranním sluncem.

Fandom: Krysa z nerez oceli
Původně jsem plánoval klidný odchod, jenže alarm se ozval, jakmile jsem diamanty přivítal ve své péči. Nejspíš dodatečná vylepšení na poslední chvíli. Svůj kontakt jsem nepodezíral, měl ještě větší zájem na úspěchu akce než já.
Aspoň to nebude taková nuda. Počkal jsem, až uslyším strážné na schodech a teprve pak jsem se rozběhl na konec chodby k masivním bezpečnostním dveřím. Rádoby bezpečnostním.
Stačilo seznámit je s mým šperháčkem a poslušně se rozevřely dokořán. Za nimi byla kompaktní stěna z poctivých vepřovic. Mor na permanentní přestavby domů. Nejsem žádný zenový mnich, ale v tu chvíli bych trochu prázdnoty ocenil podstatně víc.

Bylo to jako vstoupit někam, kde není ani světlo, ani tma, ani hmota, ani vzduch, ani nahoře a ani dole. Toto místo připomínalo zároveň minulost, přítomnost i budoucnost. A přitom tu neexistoval čas. Bylo tu mrtvo a přece tak živo. Nebylo tu ani teplo, ani chlad. Ani spánek, ani bdění. Nebylo tu nic. A přece tu bylo všechno. Ticho i křik, láska i nenávist, naděje i zklamání, víra i zoufalství, odvaha i strach. Bylo tu plno a přece tak prázdno. Jako ve vesmíru, jako v tom nejhlubším nitru lidského srdce. Život a smrt...
Na odboru záhad měli velkou spoustu dveří...

fandom: Budeč
poznámka: Ale co vám mám pořád povídat…
--------------------------------------------
Ráďa vystřelil zděšeně z hodiny doktora Snědldítětikaši. Nedíval se pořádně na cestu a jen uháněl. Prostory školy už docela znal. Jak ale bylo vidět, přesto nebylo těžké se tu ztratit.
Chodba se stále zužovala a končila malými dveřmi. Věděl, že by bylo rozumnější se vrátit. Tady očividně neměl co dělat. Zvědavost ale byla silnější.
Otevřel dveře. Za nimi však nebyla očekávaná místnost ani chodba. Ráďa zatajil dech. Rám jako by vyplňovala jakási stříbřitá tekutina nebo plyn a slabě zářila. Když vztáhl ruku, ucítil chlad a vzápětí nový nával paniky.
Místnost ho vcucla a dveře za ním s hlasitou ránou zapadly.

Je v každé králičí kolonii, objeví se brzy po jejím založení. Málokdo si jí všimne. Vypadá jako zpola zavalený vchod do neužívané nory nebo nikdy nedokončená mělká chodba, kde se neotočí ani králíče. Jen ty nejvnímavější se u ní občas roztržitě zastaví a zbystří slechy. Jen ty nejvnímavější slyší ve snech hrabání obrovských černých běhů.
Hrabání se ozývá hlasitěji, když udeří kruté mrazy a hlad. Když ramlice zemře při porodu a v celé kolonii není nikdo, kdo by dal jejím dětem napít. Když přijde bílá slepota.
Tehdy Černý králík prohrabává cestu a vede El-hréránovy děti do Inlé skrze noru prázdnoty.