Muminci

Prala se s ledovými vlnami, které jí nemilosrdně smýkaly. Nebylo to snadné - v jedné tlapce pevně svírala svou kabelku. Byla si jistá, že bez kabelky by byla ztracena, i kdyby se jí nakrásně podařilo dostat na souš. Plavala dobře, ale brzo začala ztrácet síly.
Náhle ucítila pevný stisk. Instinktivně kolem sebe začala kopat, ale stisk nepolevoval, někdo ji chytil pod rameny a vlekl vodou.
Už si byla jistá, že TO JE ONO: právě zažívá Dobrodružství.
Když ji neznámý zachránce vynesl v náručí na pláž, odhadla i v šeru, že je to urostlý muminek, a přemýšlela, jestli pudřenka z kabelky neuplavala.

Jednou se takhle muminek rozhodl, že pozve všechny kamarády na pouť. Zvířátka však byla moc divoká.
Slečna Ferka se omylem omotala cukrovou vatou a zbytek dne jí neřekli jinak, než naše chumlavá obludička.
Ferko se tak dlouho snažil vypočítat, jestli by nešlo zvýšit rychlost horské dráhy, až o ni zakopl a shodil ji.
Čenicha si na střelnici spletli s plyšovým zvířátkem a bambul, který ho vyhrál, udělal scénu.
A Šňupálkovi se nedopatřením podařilo vystřelit fififjonce papírovou růži a utekl.
Z pouti bylo jedno velké pozdvižení.
Všichni se však nakonec shodli, že ať tak či tak, zábava to byla za milion.

Muminek měl, jako každý velký dobrodruh, svá tajemství. V koruně staré třešně v rohu zahrady si vystavěl stromový domeček. Sedávali tam se Šňupálkem, plivali pecky přes zábradlí a spřádali nebezpečné plány.
Ale ani Šňupálkovi muminek nesvěřil, kde má sklenice s klikvovou šťávou a sešity vlastnoručně kreslených obrázkových příběhů.
Dnes byl Šňupálek pryč. Muminek se obezřetně kradl zahradou. Pružně se vyšplhal na třešeň.
Kobereček ležel shrnutý na straně, a mezi prkny přilézala vůně tabákového kouře.
Muminek trhl padacími dvířky.
„Ahoj!"
„Co tu děláš? Nikdy jsi mě neviděl sem jít!"
„Ne," odpověděl Šňupálek klidně, „ale ta dvířka jsem slyšel až u salátu."

Byl krásný jarní den. Muminkova maminka právě prostírala na verandě, když vyběhla Kníkla: „V doměkla jekla strašidlokla!“
„Vrz, škrk, skříp,“ ozývalo se za ní.
„Zda-li pije kávu?“ pomyslela si muminkova maminka, „musím přichystat ještě jeden hrníček. Co když je ale plaché a nebude chtít s námi posvačit?“
„Vrz, škrk, skřípy, skřípy, skříp.“
Vyběhla i malá Mia: „Pomóc! Vraždí moje uši!“
„Skřípy, skřípy, …“
Maminku něco napadlo. Zavolala: „Muminku, přestaň si hrát s těmi dveřmi od salónu a pojď si raději dát obložený chlebíček. Je s vajíčkem, ten máš rád.“
Muminek posmutněle odložil housle. Pochopil, že svojí serenádou slečnu Ferku asi neohromí.

Muminek vyklouzl ze dveří a vydal se pěšinou k moři. Kousek od domu se rozhlédl, jestli ho nesleduje Malá Mia. Neměl strach z jejích řečí, ale říkal si, že tohle je zvláštní chvíle, pár mávnutí sovích křídel po soumraku.
Zabočil doprava a nízkou trávou došel ke skalnatému zálivu. Sotva se jeho tlapky dotkly chladného písku, zastavil se.
Na břehu stála Morana. Chvíli ho sledovala ledovýma očima a pak se začala pomalu potácet ze strany na stranu.
Nakonec zaklonila hlavu a zavyla.
Muminek nejistě přešlápl.
Jednou, dvakrát, až chytil správný rytmus.
Když Morana odešla, zůstaly po ní jen stopy v písku.

Mám tu:
1) Perleťový knoflík - čtyři dírky
2) Kostěný knoflík - dvě dírky
- to je dva knoflíky, šest dírek.
3) Jednu neznámou květinu
4) Jednu Amaryllis Victoria Superba
- to jsou dvě rostliny.
5) Kamínek z jezera, co vylovil muminek
6) Klacík
7) Peříčko od té pošetilé slečny Ferky
- to je tři přírodní záležitosti.
Sedm zbytečných předmětů.
Musím si to zapsat do sešitu.
Támhle jde muminek. Určitě mi zase nese nějakou zbytečnost.
Dám mu ten perleťový knoflík. Ať ho věnuje své slečně. Má ráda lesklé věci.
Alespoň se to vyrovná.
Tak.
Sedm mínus jedna je šest zbytečných předmětů.
Proč je mi dobře?

Teď se hezky učesat. Neměla jsem tolik uklízet, jsem celá rozcuchaná.
Vlasy mi leží jeden přes druhý, takové chumáče chlupů, strašné. Kartáč do nich ne a ne zajet.
Rychle se podívat do zrcátka – fuj! to je ale zaprášené! – a vypadám příšerně! Jsem ošklivá, ošklivá fififjonka.
Umýt! A na čenichu mám škrábanec! Asi si tam přilepím list. Nějaký hezký. Však si toho nevšimne.
Co s těmi vlasy?
A šaty! Ty nejlepší krajkové? Ne, vypadají jako po babičce, smál by se mi. Možná zelené?
Šátek přes ramena, tak. Lepší.
Ještě zrcátko. Hrozné, jako vždycky.
Ale co. Vždyť budeme jen hrát na harmoniku.

Muminek se k nim plížil velice nedůvěřivě. Konec konců, jsou to stroje, může se stát všechno. Ze zahradní besídky k němu doléhal tlumený halas, jak skupinka bambulů dopíjela šťávu muminkovy maminky, a jejich kola zatím stála opřená o zeď dřevníku.
Bambulové milovali cyklovýlety.
Určitě by ho nutili, aby s nimi jezdil dlouhé kilometry, potil se a šlapal do kopců. Pro muminka ale kolo bylo spíš vznešený oř. Opatrně jedno pohladil. Seděl by vzpřímeně, v jedné ruce řidítka a v druhé meč, drakovi by usekal hlavy a zachránil krásnou Ferku...
Rychle se schoval. Bambulové osedlali oře a zmizeli v oblaku prachu.