Třicetiletá

Dorotka si přesně nevzpomínala, kolik jí bylo let, když poprvé vyrazila s otcem na raky. Tehdy nechápala, že chytání je zakázané. Taky nevěděla, že otec riskoval život, aby doma bylo co jíst. Ji lákalo plížení uprostřed noci tajnou pěšinou až k vrbině daleko za vsí. Sledovala tatínka, jak klade stahovací oka do proudu a jak sám hmatá pod břehem. Když klepetáče chytil, silným stiskem ho uškrtil. Za pár let už Dorka sama zvládala raky zardousit, i když měli tvrdý krunýř.
Když byla dospělá, zachránila jí tato schopnost několikrát život. Málokdo očekával u ženy tak silný stisk. Málokdo, včetně jejího manžela.

Kašpar se ráno probudil s příšernou kocovinou. Byl sám, místo vedle něj bylo prázdné a studené. Krom toho chyběly ještě jeho boty. Potácivě vstal, celé tělo bolelo. Celé. Tváře měl ulepené od slz, ruce odřené.
Venku ho uvítala pustá ulička. Vítr foukal trochu studeně, ale docela ho uvítal, protože mu chladil bolavou hlavu. Blátivými uličkami se motal po paměti, na několika rozích dávivě zvracel. Na Rynečku zakopl a málem si rozbil hlavu o kamennou obrubu studny. Chvíli poté spadl na dveře komůrky. Věrný druh Miešek ho dotáhl dovnitř, umyl a převlékl. Nikdy se nezeptal, kde přišel ke kousanci na zádech.

„Nesmějí na tobě nikdy poznat, že jsi babitel. Nikdy jim nedovol, aby vycítili tvou slabost. Slabost a strach, to jsou opravdoví nepřátelé. I když tvé srdce bude jim podléhat, musíš vyvolat iluzi statečnosti.
Jednomu pankhartovi jsem duši z těla vytloukl, nikdo další už mě samcoložníkem nenazval.“
Lekce z chování skončila rychle a bez varování, když na špinavé podestýlce dali průchod svým tužbám.
V pevném objetí si nikdy nepřipadal jako babitel.
Ale odcházel s těžkým srdcem frejíře.
Nikdy nebylo těžké ubránit se nepřátelům, proti celému světu by se postavil. Proti všem, jenom ne proti jednomu. Jak vysvětlit Havlovi, co srdce svírá?

Každý den vstávat před východem slunce, nezáleželo na tom, jestli následovaly modlitby, studium nebo polní práce. Slova „Pane, otevři mé rty a má ústa tě budou chválit“ pronášel v tichosti, aby neprobudil Dorotku, ale nevyslovit je nedokázal. Zaryly se příliš hluboko...
Štěpánka si prozpěvovala a pilně pletla košíky z vrbového proutí. Kaška se zakousl do lněné placky a kousku kozího sýra. Šestá hodina sice neodbila, ale polední modlitba ho svrběla na jazyku. „Bože, pospěš mi na pomoc.“ Bože, dopřej mi vyrovnanost.
Některé věci se zaryly hluboko pod kůži. Nejenom pravidelný řád. Existovaly i šrámy, které se mu dostaly ještě hlouběji.

Když se tehdy ve dvacátém roce vrátil bratr z Prahy, měl Havel jako jediný dostatek rozumu, aby se neptal po důvodu jeho časného návratu. Klevetivé vrzání pomlouvačných bab přezíravě neslyšel. Bylo mu jedno, jestli se bratr vrátil s ostudou kvůli zlomenému srdci od vdané cizinky, nebo kvůli sílícímu nebezpečí války.
Ve dvacátém roce ještě Havlův statek disponoval prostředky, ze kterých mohl bratrovi zařídit chalupu. A k chalupě krásnou, šikovnou košíkářku.
Když pominula přímá hrozba vojny, pozdě si Havel uvědomil, že ne všichni dokážou přecházet slova krákavých stařen. Zbývalo než čekat, kdy si bratr uvědomí, kdo sdílí lože s jeho ženou.

Nikdy si nemyslela, že jí byl osud příznivě nakloněn. Možná proto, že byla příliš sobecká. Mohla by děkovat už jenom za fakt, že se, coby jedna ze sedmi sester, provdala i s maličkým věnem. Ale vadilo jí, že skončila v chalupě. Mohla být vděčná za to, že jí tělo oslabil pouze jediný porod, přesto nesnášela muže za to, že mají jedno dítě. Přežila válku, ale ztrácela svůj život zbytečným krášlením.
Štěpána nebyla šťastná. Chtěla být milovaná. Manžel k ní vřelý cit nechoval, tak si lásku našla sama. Neshledávala nic špatného na tom, že se utopila v modrých očích svého švagra.

Učitel, který podle všeho pamatoval ještě krále Jindřicha VIII., rozčileně křičel, ale nikdo ho neposlouchal. Chlapci stojí v nepropustním hloučku, stařičký učitel je od sebe musí rozhánět silou. Uprostřed kruhu Edon a Geoffrey, kopou, bijí pěstmi, krev teče.
„Proč?“ ptá se doma rozzlobený otec a ještě Edonovi naloží.
Edon váhá. Protože jsem ho políbil, otče. „Protože mě urazil, otče,“ vysouká ze sebe nakonec. Otec spokojeně kývne.
Toho dne se Edon naučil, že se lží se mu v životě povede lépe.
Prudké vykopnutí. Edon tlumeně vykřikne v polospánku.
„Zlé sny?“ zamumlá pokopaný nocležník.
„Nikoliv,“ zašeptá Edon a přitiskne se k milenci.

S veškerou nadějí se celá ves pustila do setby. I bohatí sedláci se tentokrát zapojili do práce, každé ruce byly potřeba. Selo se poslední zrno. Od úsvitu do klekání, dívky se po třech letech poprvé pokusily zpívat pracovní písně.
Kaška se vrátil z pole až za tmy, po seknici se pohyboval po paměti, svlékal propocenou halenu. Chtěl si jen lehnout a spát, celé jeho tělo křičelo po odpočinku, když si uvědomil, že ticho narušuje Štěpánčino téměř neslyšné štkaní.
Polkl. Přešlápl. Pak přilehl ke své plačící ženě a pevně ji objal.
„Odpusť,“ zašeptal jí do vlasů.
„Ty odpusť.“ Sevřela jeho dlaň.

Zvon vyzváněl, zvuk se nesl přes poničená pole i spálené lesy. Byl svatý Jiří. Zima i vojsko, zdálo se, odtáhli, ale pořád byl hlad. Po cestě spěchali Kaška se Štěpánou. Poutě a modlitby byly řešením, i když oba měli pocit, že ty jejich nebyly vyslyšeny.
Štěpána zakřičela. Polekaně ukazovala na dvoubarevného hada, který ležel přes cestu.
„Pomoz, muži!“ pištěla.
Kaška uchopil hůl. Zaváhal.
„V Irsku nejsou žádní hadi, u nás máme zmije jako vy tady. Zmiji nejlíp zabiješ holí, pevně ji sevřeš a...“ Tělem mu projelo známé příjemné mrazení.
Pak jím zacloumal vztek a jednou ranou přerazil zmiji v půli.

I když byla všude kolem nich, neznamenalo to, že vůči ní dokázali být lhostejní. Brali ji jako nevyhnutelnou, ale bolela pokaždé. Štěpána plakala nejprve pro jednu sestru, která nepřežila porod prvního roběte, téměř vzápětí pohřbili i druhou sestru, Štěpánčinu nejmilejší Blahušku, kterou Švéd ubil k smrti. Pohřební rituál byl rychlý a nezbytný, náhrobek beze jmen.
„Snad, aby si raději i pro nás kmotřička s kosou přišla,“ prohlásila Štěpána a rychle se pokřižovala.
Kaška neříkal nic. Hlavou mu bleskla vzpomínka. „U vás je smrt žena? To u nás skončíš v objetí muže.“
Kaška se oklepal. Pořád nedokázal zapomenout na jeho hlas.