Třicetiletá

Štěpánka si prohlížela svou téměř dospělou dceru a byla spokojená. Jak krásná panna z ní roste. A dáme ji jenom tomu, kdo na ní bude očima viset. Takto přemýšlela, když Dorotce pletla vrkoče.
„Uvidíš, mládenci se kolem tebe budou točit. A chotě pozorného budeš mít,“ povídala jí. „Ne jako já,“ dodala potichu. Dorotka vzdychla a oči protočila.
„No jen nedělej. Celý život jsem pro něj byla ošklivá, s neznámou krasavicí, co ji v Praze potkal, jsem soupeřila. Ty nic takového nezažiješ,“ vychrlila naštvaně.
Měla pravdu. Místo krásné neznámé si Dorotčin muž našel milenku všem na očích. A navíc hrozně ošklivou.

„Těžko o tom mluvit nahlas, ale stejně jsem vždycky věděla, že ať moje matka nebo celá ves říkají cokoliv, nebyl to špatný člověk. Jenom nebyl jako všichni ostatní. Když si ho pak Bůh k sobě zavolal, dostal mě za pastorku strýc. Snažil se ze mě vychovat bezchybnou pannu, učil mě, co se sluší a co jest zakázáno... A co tvoji rodiče?“ změnila náhle téma.
„Nemám nejmenší tušení, kdo jsou,“ pokrčila Zuzana rameny.
„Kdybych se měla řídit rozumem otčíma, vyhodila bych tě na mráz,“ usmála se Dorota.
„Tak děkujme Bohu a tvému otci, že tomu tak není,“ oplatila jí Zuzana úsměv.

Když se po pěti dcerách konečně narodil vytoužený chlapec, stal se nejmilovanějším děckem celé rodiny. Když za pár let Bůh nadělil ještě jednoho, vyrůstal s vědomím, že rodina se z celé lásky už vydala a na něj nezbylo.
O to větším byl obdařen nadáním a své místo na slunci si získal, nakonec se celá farnost složila na jeho studia v naději, že v něm mají příštího kazatele.
Vrátil se s neúspěchem v kapsách a s pomluvou za patami.
Snad proto, když verbíř přišel a jednoho muže z rodiny si žádal, rozhodl se Kaška pevně:
„Půjdu. Můj život má menší cenu.“

Rozum lidský praví, že největší pohroma pro klášter jest krásná klíčnice. Málokdo už domyslí, že mládenec sličný, coby strážce brány palácové, může rovnaké neštěstí způsobit. Mikuš byl zámečníkem osvědčeným, nikoho dovnitř nepouštěl, třebas si panenky oči vyplakaly, byť frejky ledacos za úplatu slibovaly.
I Kašpar po jednání s ním bez pořízení odcházel, když se snažil za Edonem dostati. Netušil, že střetl se s protivníkem v lásce.
Podruhé setkali se oba sokové ještě na kratší dobu, když Mikuš nestihl své tělo v Edonově loži přikrýti. Oba věřili, že se spatřili naposledy.
Však osud se rozhodl, že jejich cesty ještě jednou spojí.

Poté, co v předvečer velké bitvy spěšně opustil Prahu, trávil mnoho nocí pod širým nebem. Spát nemohl, svědomí tížilo, plašil ho každý zvuk, čekal pronásledovatele, kteří nikdy nepřišli. Každou noc tak odříkával svou soukromou modlitbu.
Probuď se, Bože, a nastol v duši mé pořádek, neb v tobě mám naději.
I všecky mé touhy umlč a dej jim jako divokým zvířatům zahynout.
Filištínští stále sledují mé kroky, jich však nebojím se, neb jsou to lidé smrtelní.
Kéž svěřit bych se mohl duši živé, co trápí a svírá, vždyť obklopují mě nepřátelé a má slova překrucují, lživí svědkové již obviňují mě.
Amen

Se zaťatými zuby snášel, když se Edon ocital v náruči žen. Chápal, že je nutné udržovat si náležitou pověst – slabost pro krásné chlapce mužnosti nepřidává. Ale když jej v krčmě spatřil v objetí Nětky, vřela v něm krev. Ta nenechavá kuběna mu seděla v klíně a sápala se po uchu. Všichni věděli, že Nětka se vyskytuje ve společnosti těch nejbohatších pánů, ten večer se nechala slyšet, že pro tak krásného a vzácného kavalíra udělá cokoliv jen z čisté křesťanské lásky. Kašpar polkl hněv a odkráčel.
Za pár dní přerazil Edonovi nos. Krásné kuběny ano. Krásného Mikuše v Edonově loži nevydržel.

Zimomřivě si promnul ruce a dýchl na ně. Zintenzivnil pohyb, když se zimě nechtělo zmizet. Jaro sice mělo přijít už před několika dny, ale příroda nedbala na lidské povídačky a spala. Venku krátce zazpíval odvážný pták, jenom chviličku, pak umlkl.
"Zní to jako housle," prohlásila Štěpána, která se z ničeho nic objevila po jeho boku.
"... dvořáci si někdy ke svému miliskování pozvou i komorní orchestr. Jindy hraje jenom houslista. Čím je jejich poznávání blíže konci, tím víc se tře smyčec o struny." Laškovný úsměv a polibek hned poté.
"Co ty víš o houslích," zavrčel a šel dál po své práci.

Z počátku to celé připomínalo mrazení. Chlad se rozléval od srdce a pokračoval ke konečkům prstů. Potom přišlo všeobjímající teplo. A pak už bylo jenom ticho.
Tělo dopadlo bezvládně na zem a vydalo trošku jiný zvuk, než všichni očekávali. Dutý, bezvýznamný. Přesně jako život člověka.
Cizí oči se dívaly, v pohledech měly uspokojení a zhnusení zároveň. Kus hadru, špína, přesně to jim leželo u nohou. Pak se začali pomalu otáčet a nechali hladové vrány, aby udělaly zbytek.
V té chvíli duši zachvátila závrať, zatočila se ve víru a padala. Přes všechno očekávání padala nahoru.
Přišlo tiché volání.
Duše se vrátila.

Zuzana se probudila, světlo ji prudce uhodilo a srazilo zpět mezi podušky. V uších ji bodaly jehly dětských hlásků, které pištivě přivolávaly matku. Na čele ji pohladila chladivá ruka. V boku jí pořád bolestivě škubalo, ale rozhodně méně než dřív, chválila toho, kdo nakázal vyříznout kulku a vypálit jí ránu. Poprvé v životě se cítila v bezpečí.
***
„Co vás to, drahá paní, napadlo, brodit se přes mokřad, vždyť vás to málem o život připravilo,“ divila se paní Dorota při jednom ze vzájemných hovorů.
„Sejít z cesty bylo nejspíš nešťastné rozhodnutí,“ kývla Zuzana, netušíc, že to bylo nejlepší rozhodnutí jejího života.

Léta Páně šestnácti stého devatenáctého zaplavilo Prahu nečekané vedro. Srovnat se dalo snad jenom s horkem římským, vysušila se polovina studní a ulicemi se valil nesnesitelný zápach. Krom obyčejných potíží nažhavilo mnohé obyvatele pražské také nové třicetičlenné direktorium, které si, s povolením české konfederace, zvolilo novou hlavu Zemí koruny české. Atmosféra žhnula až do listopadu.
Kašpar se nezajímal o politiku, hledal odpovědi ve sférách nebeských. Korunovace krále ho nelákala, zamířil do ulic až o tři dny později, kde náhodou narazil na korunovaci Jejího veličenstva. Slavnostní průvod projížděl ulicemi. Kašpar okouzleně vzhlížel na cizokrajnou krásu. Mezi čestnou stráží propadl uhrančivým očím.