Třicetiletá

Rytíř chrabrý ze země růže přijel do vlasti bílého lva. Věrně a dobře lilii bílé, již pobouřila nahota Kristova, sloužil. Jméno jeho ne nadarmo znělo jak upomínka Ráje, mládec sám měl vzezření jak anděl. Nad rámec povinností, poupátka bílá, zajíčky bez lsti, rád zbavoval jejich nevinností. Za bradu vodil kudy jen chodil, na každém prstě tři. Jen jeden beránek ďáblovi s andělskou tváří se vzepřel.
A rytíř bez cti zpět do své vlasti nedojel. Konec hodný zrádného reka – malá díra ho otevřela z druhé strany než by čekal, z koně spadl, s růžicí přes celá záda, neviděl nikdy svého vraha.

Když sčítat se měly hříchy života a zvážit správná míra hanby, ucítila duše, prve tak lehká, podivnou tíži, jako by snad spoutána byla se zemí. I podivil se svatý a zavrtěl hlavou. Pak prohlásil, že cena byla určena už dříve někým jiným, který byť jenom tělo kupoval, za pytlík zlaťáků získal i duši. Tu počal duch rychle padati, to táhlo ho k sobě jméno, jímž na něj dlouho nikdo nevolal.
„Kašpare!“
Otevřel oči. Ohmatal rozpáraný břich a shledal ho zaceleným. Jazyk sám jako by si jméno pamatoval.
„Mikuš.“
I shledali se potřetí sokové v lásce. A měli mnoho co rozprávět.

Odkud a kam směřuje můj život nemám nejmenší zdání. Jsem armádní parchant, nalezenec, padlá. Nejsem nic. Jsem tábornice. Vlast nemám svoji, žádnou zemi rodnou, ni žádnou řeč, která by mi vlastní byla. Umím vařit, šít a kosti lámat, můžu tělo dávat, nebojím se ničeho, vždyť dvakrát už přežila jsem svoji smrt. Plním rozkazy. Kam řekli, tam jsem šla. Pak válka skončila a oni řekli: „Jdi domů.“
Kde nachází se domov toulavých koček? Snad kde jim jídlo dají? Či snad jim péči poskytnou? Bez původu bloudila jsem dlouho labyrintem světa. Srdce mé nakonec našlo domov sobě.
Pak políbila Zuzana zachránkyni svoji.

Rytíř chrabrý ze země růže přijel do vlasti bílého lva. Věrně a dobře lilii bílé, již pobouřila nahota Kristova, sloužil. Jméno jeho ne nadarmo znělo jak upomínka Ráje, mládec sám měl vzezření jak anděl. Nad rámec povinností, poupátka bílá, zajíčky bez lsti, rád zbavoval jejich nevinností. Za bradu vodil kudy jen chodil, na každém prstě tři. Jen jeden beránek ďáblovi s andělskou tváří se vzepřel.
A rytíř bez cti zpět do své vlasti nedojel. Konec hodný zrádného reka – malá díra ho otevřela z druhé strany než by čekal, z koně spadl, s růžicí přes celá záda, neviděl nikdy svého vraha.

Zuzana si téměř okamžitě zamilovala Dorotčiny děti a moc ráda pomáhala Dorotce s prací. Došlo jí, že po letech na válečných polích je tohle život, který by chtěla. Chalupa, dům, děti. Jenže děti mít nemůže.
„I třeba budeš, uvidíš,“ povzbuzovala ji Dorota, když se jí Zuzana svěřila.
„Když mi bylo osm, násilím si mě vzal jeden Šváb. Přežila jsem, ale lůno mám mrtvé.“
„Zasloužil by zabít!“ vzkřikla Dorota, od rány jako vždy.
„Potkala jsem ho, za pár let později v severních Němcích. Dýchal, ale údů neměl a oči mu kloval krkavec,“ kontrovala Zuzana chladně, „válka pro něj byla horším trestem.“

Zima ve světnici začala být neúnosná, takže nezbývalo, aby Kaška, Štěpána i Dorotka strávili noc kryti jednou houní. Zatímco žena i dcera klidně spaly, Kaškovy zuby ne a ne přestat drkotat. Cítil vedle sebe teplo Štěpánčina těla, ale nedokázal se zahřát. Neuhlídal myšlenky, které si od jisté doby přísně zakázal. Vzpomínal. Na noci, kdy nebylo třeba ani plátýnka na přikrytí, protože celé jeho tělo hořelo. Vůně kůže, slova těsně u ucha, doteky, za něž se druhý den styděl.
Srdce bušilo, tváře vzplanuly, dech se zkrátil. Toužil mít vedle sebe jiného než manželku, neb jeho tělo náhle bylo připraveno na hřích.

Když se vzdělával v umění písma, představoval si, jak krásná bude jeho budoucnost. Vašnostům i řemesníkům bude dopisy sepisovat, kšafty sestavovat, veršíky milovníkům skládat, všem bude svým psaním ku prospěchu. Kompozice ovládal mistrně i na univerzitě, ale k osobní tvorbě se nikdy nedostal.
Po sblížení s Edonem toužil napsati mu milovné psaní, ale latinsky ani česky by mu miláček nerozuměl, německy zase on špatně verše skládal. Tak dlouho se trápil a přemýšlel, jaké psaní by mu věnoval, jakými slůvky by se slušelo ho označiti, aby své city vyjádřil.
Nakonec věnoval milému jediné slovo. Všem na očích, v omítce vyškrábané. Judas.

Celé to začalo v Čechách. Drobná polízanice a částečné vyřizování osobních účtů přerostly v nekonečnou válku. Nejhorší se zdály být první roky, kdy se válčilo doma a při hranicích. Pak bylo lidem dopřáno trochu nadechnutí - pokud se dá za nadechnutí považovat stav, kdy se násilím odvádějí muži na vojnu. Ale obilí rostlo. Těsno bylo až o osm let později. Dorotka se těšila do školy, kam předtím nemohla, ale do Prahy táhli Sasové. Pak se válka přesunula zase daleko do západních končin. Když Dorotce vypravovali svatbu, vtrhl do Prahy zase Švéd. Přesto všichni mohli mluvit o štěstí. Přežili. A obilí rostlo.

„Když mě poslali na studia na latinskou školu, myslel jsem, že je to největší město na světě. Domů tam bylo přes šest stovek a v ulicích jsem se pořád ztrácel, dusilo mě, že přes hradby nevidím louky a utíkal jsem. Nakonec jsem si zvykl a zalíbilo se mi. Když jsem přišel do Prahy, dusivý pocit se dostavil znovu. Tolik lidí, těch cest, kde člověk bloudí a přijde, kam nemá... Teď mi přijde jako nejkrásnější město světa. Jak tobě se Praha líbí?“ zeptal se Kašpar nadšeně.
„Po Londýně, Cáchách, Drážďanech a Norimberku? Jen nuda a nic dobrého navíc," zchladil ho Edon.

„Byl jeden beránek, co rád si o sobě myslel, že bude beránkem Božím. I přišel beránek do města velkého, mnohými nebezpečenstvími oplývajícího, a přesvědčen byl, že projde bahniskem bez poskvrnky. V bezpečí ohrádky si žil, poslouchal dobrého pastýře. Když přece jen se jednoho dne zatoulal. U napajedla setkal se s krásným strýčkem hadem. Jako diamanty byly hadovy oči, všecka se zlatem leskla jeho kůže. Beránek dovolil hadu, aby ho svým tělem opásal, aby mu rozeklaný jazyk něžnosti šeptal. A had ho uštkl, protože to je hadí účel už celé věky. Chápeš, Dorotko?“ Malá mlčky kývla. Za pár let pochopila doopravdy.