DMD č. 13. pro 13. 4. 2013. Téma: Klepeta

Léto.
Na statku na Mátře pražilo sluníčko, a dvojčata už byla dost velká, aby mohla sama objevovat okolí, když slíbí, že se nezatoulají daleko.
Ale občas se to neobešlo bez komplikací.
„On mě klofnul!“ stěžovala si Riza pobouřeně.
„Kdo tě klofnul?“ Prohlížela ji Irena.
Malá na sobě žádné viditelné zranění neměla, i když podle intenzity jejího předchozího řevu muselo jít nejmíň o gryfa.
„Takový… takový…“ nemohla najít správné slovo, takže vzala maminku za ruku a odvedla ji k potůčku, kde si je zpod kamene nepřátelsky měřil rak.
Nebylo divu, že šťouchání vlčím čenichem neměl rád, tady si ho užil dosyta.

Na Isaacove dvere už zákazníci klopali všelijak, ale s týmto sa ešte nestretol. Prezeral si zákazníka stojaceho uprostred miestnosti. Bolo mu jasné, že musí ísť o niekoho, kto buď vykonal niečo skutočne strašné, alebo nahneval niekoho s veľkou mocou. Pravdepodobne to druhé. Na pretvorenie obyčajného zločinca by nemíňali toľko energie.
„Dokážete ma toho zbaviť?” ozval sa zákazník, ktorému sa zdalo, že Isaac už príliš dlho mlčí.
Isaac však mlčal ďalej. Hľadel na pretvora a uvažoval. Vedel, že pomáhať pretvorovi, o ktorého sa zaujíma niekto tak vysoko, je nebezpečné, ale pri pohľade na trojmetrové klepetá miesto rúk sa rozhodol mu pomôcť.

Klepeta scvakla kolem ploutví poslední víly.
„Zatýkám vás za vraždu Hagena, kterého jste tento večer utopily v řece,“ prohlásil inspektor.
„Chtěl ukrást prsten ukovaný ze zlata, které nám bylo uloupeno,“ namítla jedna z víl.
„Zavraždil Siegfrieda,“ přidala se druhá.
„A Gunthera,“ bránila se třetí.
„A kdo se pokoušel podpálit divadlo?“ uhodil na ně inspektor.
„Brunhilda, když se vrhla na Siegfriedovu pohřební hranici, protože stála za jeho vraždou.“
Inspektor si povzdechl. Tenhle propletenec mu byl čert dlužen.
Předtím Tosca a teď tohle.
„Co je na programu příště, seržante?“ zeptal se mladšího kolegy.
„Sicilské nešpory.“
„To zní konečně idylicky,“ pomyslel si inspektor.

„Koho to zase vedete?“
„Nějakého maďarského přistěhovalce. Dělal výtržnosti. Tady máte jeho doklady.“
„Dejte mu klepeta a zavřete ho do cely.“
„Co to vůbec bylo za výtržnost?“
„Vystupoval na ulici v nějakém akrobatickém vystoupení. Když jsem chtěl vidět povolení, jen se mi vysmál. Tak jsem ho sebral za výtržnost.“
„Radši ho běžte zkontrolovat.“
„Kapitáne, pojďte sem. Tohle musíte vidět, jinak mi neuvěříte!“
Uprostřed cely na malé stoličce ležely pouta a jediný květ rudé růže.
„Tak a mám toho akorát tak dost. Z našeho policejního oddělení si nikdo legraci dělat nebude! Konstáble! Pište příkaz k pátrání, budu diktovat. Hledaný: Erik Weisz…“

Liam zkontroloval mapu. Vypadalo to špatně.
Jedno rameno temnoty je obklopovalo ze severu, druhé se blížilo z jihu. Zóny byly opět v pohybu.
Jenomže oni se nemohli zastavit, ne teď. Musí projít, než se jim cesta uzavře. Potřebují se vrátit domů. Potřebují přežít. A potřebují už nedělat chyby.
Za poslední týden zemřelo pět jeho mužů. Nakráčeli dovnitř.. v místech, kde mělo být bezpečno. Jenže nebylo.
Pár drátků, zvonek... udělátko. Jediná věc, která je mohla varovat před neviditelnou Hranicí. Peterův vynález... škoda, že ho včera zapomněl použít.
Zvonek dvakrát cinknul.
Nalevo.
Po chvíli další cinknutí.
Napravo taky.
Klepeta Zóny se uzavřela.

The banquet is a grand affair, fitting for a royal wedding. Chandelliers fill the hall with golden light, silverware gleams on tables ladden with food from all across the kingdom. Wine flows among the guests in finest silks.
Ariel sits at the newlyweds' table, but the guests don't bother talking to her, the prince's strange mute. She doesn't care anymore. All she sees is the platters of seafood, pincers and shells cracking as creature after creature from her kingdom is devoured… A single tear slides down Ariel's cheek as she wonders if Sebastian is over there, on a silver plate.

„Byl obrovskej!“
„Ale nebyl!“
„Byl! Měl tááákovýhle klepeta!“
„Kecáš, Bosse, byl to docela obyčejnej rak a jenom tě trochu štípnul.“
„Jo, Bosse hned ječel jak holka!“
Kluci běhali po břehu a vyváděli. My holky jsme s tatínkem uklízeli boudu.
Letos to na Nockenu bylo ještě lepší než obvykle. Chvojí, na kterém jsme leželi, vonělo smůlou a obloha byla plná hvězdiček.
Ráno jsme pak vytahali sítě a moje byla ze všech nejplnější. To budou v Bullerbynu hody. A vůbec nejlepčejší klepítka dostanu já, že jsem toho nalovila nejvíc.
Musím to mamince všecko vyprávět, o racích a chvojí.
A jak voní noc.

Zbývalo už jen málo črtanců a čar na jejím obrázku, už dávno by se dílo dalo považovat za mistrovské, ale ona stále nebyla spokojená, zajížděla si zauhlovanými prsty a ničila tak pečlivě nanesené vrstvy modré barvy. Úsměv takřka šílený a ať se snažila, jak se snažila, prostě ne a ne ten obrázek zhoršit. Abyste rozuměli, kreslila kresbu svého bývalého. Nesrovnala se s tím a nadále obdivovala jeho nehynoucí krásu…
Nakrabatila čelo, prudce se zahryzla do jazyka, krev vtekla do úst. Nechala úvah a s kovovou příchutí začala opravovat, čmáral, gumovat.
Dílo dokonáno, zbývala jen klepeta, ta, kterými jí rozcupoval srdce.

"Pankráci, jede k nám návštěva!", volá Jenovéfa Zlámaljelitová Zubatá.
"To je celý brácha, takové přepadovky."
"Pankráci, dej vařit vodu!"
"Ale Vefinko, máme tu jen suchý chleba..."
"...a ten nakrájej!", velí a vzápětí opouští chatu jen v plavkách a s košíkem v ruce.
"To jde na houby?", kroutí hlavou švagrová, zatímco tři pubertální synovci se jen uhihňávají. Bratr je pouze napjat očekáváním věcí příštích.
"Už ti vaří voda?" zjevuje se po chvíli ve dveřích mokrá Jenovéfa a vzápětí vybírá z košíku raky a hází je do hrnce.
Klepeta klapou už jen krátkou chvíli.
"S hlavohrudí nebo bez?", zeptá se Jenovéfa hostů.

Když si představujeme mimozemské bytosti, má naše mysl sklon ubírat se směrem, který nám je i přes rozdíly v detailech povědomý. Dvě nohy a ruce, vzpřímený trup, hlava s očima, která ač jsou například mandlová, přecejen připomínají oči lidské.
A tudíž si při prvním kontaktu s mimozemskou civilizací lidé ani neuvědomili, že jsou svědky historického momentu. Nejen kvůli nekvalifikovanosti jedinců, kteří mimozemšťany spatřili - také kvůli tomu, že si cokoliv, co je nám tak cizí, interpretujeme po svém a podvědomě hledáme spojení s něčím známým.
Tak došlo k tomu, že první mimozemšťané skončili v hrnci s vřící vodou vedle pozemských humrů.