DMD č. 13. pro 13. 4. 2013. Téma: Klepeta

„Tohle jsou naše poslední vynálezy!“ zatvářila se spokojeně dvojčata, jakmile všechny zavedli do skladu za obchodem.
„Přidělali jste něco navíc k Záškoláckým zákuskům?“ chtěl hned vědět Ron.
„Kromě Dávivých dortíčků a Krvácivých kokosek, teď ještě máme Omdlévací piškotky, a pro dámy speciální, Menstruační lízátko,“ zašklebil se Georg, na přítomná děvčata.
Ta ho okatě ignorovala. Raději se probírali novými Zvířecími kousky.
„Co z tebe udělá tenhle?“ ukazovala Hermiona malé zelené pyramidky.
„To jsou Humří nožičky!“ Pochlubil se Fred.
„Po pozření ti narostou humří nohy. Původně měli narůst i klepeta, ale vedlejší účinek bylo, že ti nenarostly zvířecí klepeta, ale mudlovská pouta.“

Tři pasažéři několik let starého modelu brouka se vznášeli v dopravní zácpě. Okénka pevně utěsněná dovnitř nevpouštěla výfukové plyny, jež zaplňovaly venkovní ovzduší v takové míře, že se hormadily v husté vrstvě pod kolonami aut.
Monitor v řídící desce oznámil udělení povolení k sestoupení do rychlého pruhu.
Vozidlo sjelo do zakouřené zóny. Jakmile z dohledu zmizely podvozky, ozvaly se podivné klepavé zvuky.
Spíše nárazy.
Vůz zastavil, aniž by to řidič měl v plánu.
Střecha se se zaskřípením prohla.
Předním sklem dovnitř vniklo něco obrovského.
To auto svírala dvě rudá klepeta.
Zatímco jedovaté plyny pronikaly dovnitř, monstrum vůz otevíralo jako konzervu.

Hádej, princi, a pokud uhádneš, budeš mým mužem. Pokud ne, sejdeš ze světa smrtí své chyby.
Těžko to lapíš,
krví červené,
klepeta stiskla,
voda vzpomene.
Sladce se topíš
v chuti milené.
Jak zní tvá odpověď?
To je snadné, má paní. Odpověď je říční rak.
Ach...
Nepolapí ji, kdo si nepovšimne, odkud srdce dívky přilétá mu vstříc.
Červená je krev ze srdce a ona odtamtud vychází se stejně rudou zástavou.
Stesk stiskne ti srdce, když s milovanou nejsi.
Sladkou vodou je také tvé srdce.
Ale to mé jsi prohrál, princi.
Byla to láska a prince utopili v kotli s vařící vodou.

Dlouho jsme se radovali, dlouho ruce mnuli,
Zloděj sejde na své chyby, hamižnost a dluhy,
Policajti mají totiž děsně pevnou vůli,
Skládaj střípky jeho akcí, jako barvy z duhy,
Za chvíli se spustí akce, ejhle, kde ho máme?
Jen nám unik v říční loďce, kampak se vydáme?
Lodí autem autobusem, s komandem i bez něj,
Srotí se tu kolem davy, jako stromů alej,
Zítra je den taky, však vychladla by stopa,
Zkuste ještě tuhle boudu, důkazů se najde kopa.
Po půlnoci, už řvou ptáci, už ho máme, nad nás věru není.
Už je zatčen, poután v rukou, zákon na rameni.

„Vítejte na hodině forenzních věd,“ řekl na úvod profesor a uličnicky se zašklebil. Na rozdíl od zbytku sboru mu nebylo ani třicet a polovina studentek se do něj okamžitě zamilovala.
„Během první hodiny si řekneme něco málo k tomu, proč vlastně forenzní vědy studujete. Forenzní vědy se aplikují při vyšetřování činů, kterých se vy hodláte v rámci svého budoucího povolání dopouštět. Je proto bezpodmínečně nutné, abyste jim rozuměli. Necháte-li za sebou stopy, chytí vás. A to si nikdo z nás nepřeje. Nechci slyšet, že je forenzika nuda, jasné? Profesionální vraždění je hra na honěnou a když prohrajete, skončíte v klepetech!“

"Mám příšerný hlad. Copak máme k večeři?" zeptala se Laureen, když se vrátila z obchůzky. Nečekala na odpověď a zalovila v kotlíku. Z vody se vynořilo klepeto.
"Půjdu si nasbírat nějaké houby..."
"Neblázni, je to delikatesa. Nad vařenými raky se olizují i u královského dvora. Slyšel jsem, že vrchní šéfkuchař za jejich přípravu dokonce dostal od krále medaili," snažil se ji zadržet Lucien.
"Jenže ty nejsi vrchní šéfkuchař a nejsme u královského dvora," poznamenala. "Takže pro příště si zapamatuj, že já nejím nic, co má páteř zvenčí těla a nůžky místo končetin."
"Však on tě hlad naučí," zabručel, když odešla.

"Hele, Erwin, a co je tohle?" Ukážu na tu malou příšerku, co připomíná přerostlýho pavouka.
"Miku," koukne se na mě mírně zneklidněně Erwin, "být tebou, tak ten prst stáhnu zpátky a celkově se od toho vzdálím."
"Pročpa- AÚÚ!"
---
"Co to saka bylo?"
"Pavoukokrab."
"Pavoukokrab?"
"Jo, kříženec pavouka a kraba."
"Fajn, mimoto, že nevím, co to je krab, co to sakra má za divný výrůstky na předních nohách?"
"To jsou klepeta, Miku."
"A to je normální, že s nima takhle štípou ostatní tvory okolo?"
"Vlastně... Jo, myslím, že ano."
"Myslíš?"
"No, možná že tě to vážně překvapí, ale já nevím všechno."

Instinktivně načrtla první ochrannou čáru, co ji napadla, a trochu se uklidnila. Přemítala, co teď? Většinou neočekáváte, že náhodou potkáte chlápka, co je zapletený do smrti vaší kamarádky. A že o Lauřině smrti něco ví, je jasné; ten otisk její aury v sobě nemá náhodou. Nejlepší by bylo volat Vyšehrad, ale dost dobře ho nemohla požádat, ať tady laskavě počká, než na něj zavolá kriminálku a hezky si nechá nasadit klepeta. Každopádně ho nesmí nechat utéct. Musí zjistit alespoň jak se jmenuje. Nějak navázat kontakt.
Posílila ochranu a přistoupila k němu. „Prosím vás, nevíte, kde je tady kavárna U morouse?“

Byla jednou jedna malá holčička, která jela s rodiči k moři. Protože se brzy na přelidněné pláži nudila, vydaly se s maminkou "na lov".
Zátoka, kterou objevily, nebyla ani moc čistá ani voňavá, ale zato plná života.
Holčička začala sbírat vyplavená krabí klepeta.
„Tyhle krabí klepítka,
to je príma smrádeček,
už smrdí i lopatka,
už smrdí i kyblíček,“
prozpěvovala si. Byla spokojená.
Tohle sběratelství ji časem opustilo. Ačkoliv ne úplně. Když ve škole pitvali raka, tajně si odnesla kus jeho krunýře.
Měl jí připomínat, jak snadno se bez něj račí vnitřnosti rozpadly.
To aby si nehrála na silnou, když není.

Složit zdivočelý příborník z dvěstěpadesátého byl úkol pro hrdinu, jak v minulém díle princi Křídloňovi důvěrně sdělilo orákulum lístkového katalogu. Festovní kus nábytku nebezpečně mával naostřenými klíšťkami na koblihy a podupávání zakřivených lvích nožek bralo odvahu všem, kteří byli tak pošetilí, aby se odvážili do jejich blízkosti.
Vzhledem k tomu, že tenhle díl Knihovny pro ně nahrála Talis, se Elisabeth předčasně nedozvěděla, jak dopadne Princ Křídloň, využiv pomoci pirátských mágů, kteří se hned potom, co ho vlákají do naostřených klepet příborníku, vypaří po anglicku, a nebýt Lišky, zůstal by v nich viset jako kobliha doteď...
"Vzbuď se, Elisabeth, televize hoří!"