Opera

V jiném koutě světa by se situace vyvinula docela jinak.
Juanitovi by vyhlásila krevní mstu polovina vsi spřízněná s jeho krutě odvrženou milou Marií Rosou, která by, zaprodaná, za hlaholení zvonů cvičně halila hlavu tradičním vyšívaným ubrusem, aby se před nechtěným sňatkem s jiným uchýlila do ústraní kláštera.
Juanito by prchl i s jejím zlomeným srdcem. Za jinou, za jejími zlaťáky, haciendou a novým armorio.

Zde, na malebném českém venkově nanejvýš hrozilo, že ho vynesou ze vsi v zubech, přičemž jemu bude pár zubů chybět.
Mařenka zazpívala tklivou árii, a jakmile Jeník vyjasnil situaci, mohli si znovu padnout do náručí.

Z lesa zahlaholila trubka.
„Už bylo načase,“ poznamenal Matyáš.
Vyšel před chalupu a zatroubil na svůj roh v odpověď.
„Halali,“ ozvalo se z lesa.
Matyáš odpověděl.
A znovu.
Chvíli si předávali signál, aniž by se lovci přiblížili, až se král znechuceně vrátil dovnitř.
„Jestli on to nebude ten bláznivej bažant,“ napadlo uhlíře.
„Bažant?“ podivil se Matyáš.
„Ba. Naučil se pískat jako Jeník a Lidka div nezabloudila, jak se za ním hnala. A umí i lecjaký jiný zvuky, tak co by se nenaučil trubku, když se tu věčně proháníte.“
Králi došlo, proč se ztratil a že nebude lehké se zase najít.

„Na obvinění z bratrovraždy odpovídáš, že tě bude hájit v souboji tvůj ochránce. Kde je?“
Rytíři okolo zpozorněli. Pokud by jim byla odměnou ruka obviněné dívky, možná by to stálo za úvahu. Vyženit Brabant nebylo k zahození.
Obviněná však poklekla a spustila dlouhou árii, v níž se svěřovala do rukou rytíře s labutí, který jí ve snu přišel na pomoc.
Dvořané po chvíli raději propadli kolektivní hluchotě.
Tu narušilo syčení a tlumené klení.
Do podloubí vpadl jakýsi kmán pronásledovaný rozlícenou husou.
„A do pytle,“ vyhrkl Grin, když se na něj upřely oči celého dvora.
Pak ho husa štípla do lýtka.

Nápady byly stále, jenže čas se krátil. Zlá choroba se nedala zadržet.
Vzniklo sedm krásných oper, každá jiná, dvě z nich v situaci, kdy to někteří lidé ani nepovažovali za možné. To však nebylo, nemohlo být všechno.
Jedno nedokončené dílo leželo v šuplíku. Ale pozornost si vynutil jiný námět. Zprvu veselá pohádková hříčka. Jeho však brzy uchvátil příběh osamělého muže, který ztrácí naději a přece dojde štěstí.
A pohádkový čert se proměnil v Mefista, pokušitele a ztělesnění zlého svědomí. Když jeho plány selhaly, probudil se skutečný běs.
Snad i proto musela tahle opera vzniknout. Aby byl démon poražen alespoň tady…

(dějství druhé, mezi výstupem 4. a 5.)
(na návsi před hospodou)
Kecal: (vychází z hospody, trochu vrávorá)
Harašta (jde za ním; po chvíli ho osloví): A včil, povez mi, která je ta děvčica, cos tak vychvaloval?
Kecal: Je to Terinka. Ta, co má tu dobře zavedenou cukrárnu ve městě.
Harašta: Térinka?
Kecal: Baže, Térinka, Térinka. (Když se přistihne, že hudebně přechází do Janáčka, dá si facku.)
Harašta: Vždyť ta má tachometr přetočený nejméně třikrát! Nejméně třikrát! Proč Jeníkovi nepovíš pravdu? Pravdu - celú, čistú pravdu?
Kecal (arie):
Pravda, ta je jako žena
pro kšeft se vám ne vždy hodí
když chceš pravdu dobře prodat
musíš ji jak ženu zdobit.
Tohle říct a tohle neříct
lepší ksicht jí namalovat
pod čepci a pod sukněmi
všechny nedostatky schovat.
Zkrátka, všechno musí býti
jak se patří opentleno.
To, co pravdu vždycky zlepší
je však, milý pane, věno,
věno, věno, věno, věno,
věno, věno, věno ...
Harašta: A ta Térinka má vskutku tamto všechno?
Kecal: Dá se říci, že více méně ano. Jen ta almara je nová asi od té doby, co ji tu mám v nabídce.
Harašta: Tož, dyž ju Jeník nebude chtíti, já ju beru.
(plácnou si a rozejdou se každý na jinou stranu)

Několik posledních tahů a mříž v okně byla přepilována. Cesta se otevřela. Stačilo přivázat provazový žebřík a uniknout, dole už dle úmluvy čekají věrní druzi.
Vězni se zatočila hlava. Na chvíli se nechal unést tou opojnou závratí.
„Probůh! Mně volnost kyne!“
Ponurými zdmi se rozezněl jasný hlas, pronikl do každého temného kouta. Zpíval o volnosti, o triumfu, o pomstě, která bude konečně dovršena. Hrdina se dostane na svobodu a nic už ho nezastaví.
V triumfálním závěru pozvedl pilník coby ostrý meč.
Árie skončila. Zbývalo proměnit jen slova v činy.
Ve stejnou chvíli se dveře žaláře otevřely a vstoupili zkoprnělí strážci.

„Taky pašování?“ zeptal se Čech.
„Taky,“ povzdechl si Španěl a pak dodal plný sebepohrdání: „Kvůli vášni k Ní. To láska mě přivedla na scestí.“
Čech na něj překvapeně zamrkal. „Mě taky. Ale je to má vina. Neměl jsem Vendulku k ničemu nutit.“
Španěl na něj pohlédl a Čech spěšně vysvětlil: „Chtěl jsem jenom hubičku, ale nebyla na ni vhodná chvíle.“
„Byla chyba zradit svou čest,“ lamentoval Španěl. „Propadnout chtíči a zločinu.“
„Zpívat si sborově při práci, jak se nám skvěle pašuje, byla taky pěkná hloupost,“ poznamenal trpce Čech. „Snad za mě Vendulka zaplatí kauci.“
Španěl se dal do hořkého pláče.

Ti dva u rohového stolu hovořili šeptem.
„Co ho to popadlo? Kdo je na ty jeho psí kusy zvědavej?“
„Přesně. Jeho hudba je děsná. A my to máme zpívat? Pch. Říkám ti – a já tomu rozumim – je odepsanej.“
„Naprosto. A jak na mne dneska ječel? Příště, až si zas bude dovolovat mu řeknu, co si myslím!“
„Já mu řeknu, co si tu myslej všichni. Že je netalentovaná nula a ta jeho moderní hudba je směšná.“
„Jasně. Ha... viděls ho, jak dneska dirigoval? Ten se u toho kroutil jak...“
„Pšt!“
„Co?“
„Jde sem!“
„Kruci! Á... jé, Richarde, nenapiješ se s náma?“