Profesionálové

„Když lidi mluví o zázracích, většinou myslí něco mimořádnýho. Andělé na obloze. Vítězství dobra. Vítězství Kudleyských kanonýrů v lize,“ ušklíbl se Sirius. „Pro mě je opravdový zázrak, že jsem se jedné temné noci dostal z Azkabanu.“
„Myslel bych, že jako kouzelník budeš mít ty zázraky takové… zázračnější…“ rozhodil Doyle ruce. „U nás je všechno jednodušší. Když se tvůj parťák postaví do cesty střele, která by tě trefila do hlavy, a sám se nechá zmrzačit, máš chuť se smát a brečet zároveň.“
„Mít přátele, kterým můžeš věřit, to je ten největší dar,“ doplní Sirius.
„Nepřeháníme trochu úroveň patosu?“
„Zázraky se dějí…“

„Zíráš,“ upozornila Apsalar a nedbale pohodila hlavou.
„Divíš se?“ ušklíbl se Bodie. „Když mě šéf vyslal na ´netradiční diskuzní fórum o inovativních metodách likvidace protivníků´, nečekal jsem, že tu najdu někoho tak… no…“
„Myslíš atraktivní ženskou?“ ujistila se, když jí Kotilionovy znalosti, ukryté v jejím podvědomí, přeložily dávku neznámých slov do prostšího a přesnějšího „jak jinak a lépe zabíjet“.
„Jo,“ přikývl rezignovaně.
„Zatančíme si?“
„Co… cože?“ vypadlo z něj a připadal si jako dokonalý pitomec. „U nás teď frčí disco, ale to nechceš…“
„Stínový tanec,“ vysvětlila s mírným úsměvem. „Tanec smrti.“

Načež vytáhla dvojici perfektně vyvážených vrhacích nožů. Znovu zíral.

Co už, pomyslím si rezignovaně. Šílenou rýmou měsíc začal, ještě šílenější končí. Nicméně aspoň jsem se díky tomu neomezila na jeden fandom a mohla jsem vyvenčit více oblíbenců.
Saturnin vejde, vzorně se ukloní, ale jiskra v očích napovídá, že je připraven reagovat na každou špatnost.
Hawkeye ležérně popíjí, cokoli se vylinulo z kolony, spokojeně přitom klábosí s B.J.em i s Margaret.
House přátelsky (cože?!?) kyne holí. Zjevně je předávkovaný Vicodinem.
Neo se vrhá zachránit svět.
Jon nic neví.
Bodie se culí jen a jen na mě.
Tak zase za rok, přátelé, zamávám jim. A nezapomeňte na šetření energiemi.

„Nechceš si trochu pospíšit?“ hartusil Ray na svého parťáka.
„Nač ten stres?“ podivil se.

Mezitím v nedaleké restauraci sedí u stolu dvě mladé ženy a nervózně hypnotizují dveře.
„Třeba si z nás jen vystřelili,“ ozve se první.
„Myslíš?“ povzdechne si druhá. „U Bodieho bych se nedivila ničemu, ale Doyle mi připadal takový docela odpovědný.“

Vtom se oba jmenovaní hrnou dovnitř. Bodie pochopitelně první a s tím nejoukouzlujícnějším úsměvem na celém světě.

„Bodie, Doyle, čekáme tady už skoro čtvrt hodiny,“
„Co si o nás myslíte? Zdrželi jsme se, uznávám. Ale jen proto, abychom vám mohli přinést růže. Jsou čerstvě nařezané, kočičky!“

„Dámy, můžeme vám být v něčem nápomocní?“ hrnul se Bodie se širokým úsměvem a svým rezignovaným parťákem v patách vstříc dvěma dlouhonohým a dlouhovlasým dívkám vystupujícím z auta.
„Ne, díky,“ odpověděla zdvořile jedna a jakoby proti své vůli dodala vysvětlení. „Jdeme si dát drink po práci.“
„Tak vás zveme!“ rozhodl Bodie. „Bodie a Doyle, těší nás.“
„A který jste který?“ zeptala se pobaveně ta druhá, když pochopila, že se jich tak snadno nezbaví.
„Bodie je ten hezčí,“ vložil se do konverzace Doyle a vyfoukl tak Bodiemu jeho oblíbenou hlášku.
„Pořád si nejsem jistá,“ rozhodila rukama. „Nemáte nějaké lepší poznávací znamení?“

Trvalo to dlouho, padlo pár ne úplně lichotivých poznámek o inteligenci zúčastněných a některých jejich návrhů. Zabloudili v několika dalších slepých uličkách. Šili do sebe hlava nehlava.
Nakonec se ale dohodli.
Vyložili Aylu a opustili místo, které přes všechnu sladkou růžovost bylo hodně zrádné. Zamířili na Doktorovu nejoblíbenější planetu. Na Zemi.
Margaret, Hawkey a B.J. neradi, nicméně zodpovědně, usoudili, že se musí vrátit do válečného pekla Korejské války. George, Bodie a Ray zamířili stíhat zločince v Londýně 80. let. Hermiona slíbila Bodiemu, že za ním přijede, jakmile rozlousknou tuhle záhadu.
Doktor s magickou a diagnostickou trojicí odletěli do Plainsboro.

Doktor je… opět… sledoval se směsicí fascinace, pobavení a mírného zděšení. Řešili záhadu a přes všechno pošťuchování a slepé uličky bylo vidět jejich zaujetí. Nápady lítaly sem a tam. Jeho k tomu vlastně nepotřebovali. Tedy… až doteď…

„Mohli bychom to zkusit, teoreticky. Kromě zanedbatelných komplikací s časovým paradoxem,“ podotkl ironicky, „ je tu problém, že nevíme, kam se vrátit.“
„Pravda,“ přikývl George. „Navíc jsi paměť nejspíš ztrácel opakovaně, po každé návštěvě planety.“
„Důležité přece je, co se stalo poprvé,“ namítla Margaret.
„Sladké poprvé…“ zamrkal na ni Bodie.
„Sklapni!“ ozvalo se vícehlasně.
„Nebo spoutáme a na hák zavěsíme tebe!“ pohrozila mu Hermiona.

„Ten Doktorův… řekněme potenciální intimní přítel… je dávno mrtvý, ne?“ ujišťoval se Bodie.
„Pravděpodobně,“ přikývl Severus. „Tím náročnější bude kletbu zlomit.“
„Ayla nám nepomůže?“
„Těžko,“ zavrtěla hlavou Hermiona. „Její mysl jsme prolezli důkladně. Je ale složité odlišit fakta od domněnek, pověstí a mýtů…“
„Je vůbec možné zrušit neznámou kletbu?“ ptala se Ginny.
„Jak pro koho…“
„Severusi, nezlob. Sám jsi řekl, že to bude komplikovaný…“
„Co to udělat jednodušeji? Vrátit se v čase a zabránit tomu?“ napadlo Margaret.
„To zní dobře!“ nadchnula se Ginny. „A toho prasáka si podáme. Svázat, zavěsit na hák a…“
„Kotě, trochu mě děsíš…“ ušklíbl se Hawkey.

„Asi si sedím na vedení…“ zamračil se Hawkey.
„Nebo nejsi takový zvrhlík, za jakého jsi běžně považován,“ ušklíbla se na něj Margaret.
„Greg má ale pravdu,“ přerušil své nezvykle dlouhé mlčení Doktor. „Pokud jsem byl zakletý, zajímá mě víc, jak z toho ven, než co k tomu vedlo…“
„Ty fakt nejsi zvědavý?“ vykulila oči Hermiona.

George se chystal je znovu usměrnit, ale Lisa mu položila ruku na rameno a zarazila ho.

„Jsou jak malé děti, nech je, ať si vyhrají…“
„Momentálně mi spíš připadají jako chudí duchem,“ zabručel.
„Že by měla TARDIS kromě překládacího programu i nějaký hloupnoucí?“ nadhodil Ray.

Severus byl příjemně překvapený, že ho nikdo nepřerušoval. Ovšem po Hermionině poslední větě se strhla mela. Všichni měli potřebu mluvit najednou a vyjadřovat nevíru, údiv, pochybnosti. Nejhlasitější byli pochopitelně ti, kteří až donedávna nevěděli nic ani o magii, ani o Pánech času. Zato Doktor byl podivně tichý…

„Tak dost!“ zavelel George, když hluk přesáhl snesitelnou hranici. „Zjistili jste ještě něco?“ obrátil se na oba kouzelníky.
„Uvalil na tebe kletbu,“ promluvila Hermiona na Doktora a snažila se nečervenat. „Potom co… víš…“
„Předpokládám, že si všichni dokážeme představit, co se stalo, nebo naopak nestalo,“ zastavil koktání Greg. „Otázka je – jde kletba zvrátit?“