DMD č. 19 pro 19. 4. 2013. Téma: Zámečník

Byla to doslova jemná hodinářská práce. A s troškou nadsázky by se dalo říct, že i mistr tesař se někdy utne. Jenže, já měl zlaté ručičky a věděl jsem, že řemeslo má zlaté dno. Z počátku mi to moc nešlo, ale říkal jsem si, že žádný učený z nebe nespadl. Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Je to obehraná písnička. Konec konců; slibovali mi hory doly, tak jsem do toho konečně praštil.
Taky jsem věděl, že bez práce nejsou koláče. No, dlouhé přemlouvání to nebylo. Sakryš, já to neřekl? Chtěli po mě, doktorovi, abych jim otevřel zabouchnuté dveře.

„Pozval jsem vás všechny, protože už vím, kdo je vrah,“ vytahoval detektiv z kapsy otrhaný notes.
Přítomní se po sobě nervózně podívali. Při pomyšlení, že jsou v jedné místnosti s vrahem, většinu nevinných polil studený pot.
Zahradník zacvakal nůžkami.
Zámečník zachrastil v kapse klíči.
Zálesák potěžkal svůj nůž.
Zákonodárce si pohrával s kancelářskou sponkou.
Závodník si protahoval svaly.
Záletník dělal oči na zapisovatele.
Závozník si utřel ruce do kalhot.
Ostatní jen přikrčeně mlčeli.
Čistě kvůli efektu detektiv prolistoval notes, zabafal z fajfky a vítězně prohlásil: „Vrahem je zá…“ a skácel k zemi. Byl mrtev!
Policisté se po sobě nervózně podívali.

Byl noční můrou mého dětství. Děsily mě jeho ruce pokroucené jako větve staré vrby. V noci jsem slýchala jeho sípavý dech a těžké kroky na kočičích hlavách. Představovala jsem si, jak se plíží v matném světle plynových lamp. Jak slídí po tajemství. Potlouká se v úzkých uličkách i dvorcích a čeká na svou příležitost. Ještě dnes když procházím setmělými ulicemi, občas zastavím a naslouchám. Naslouchám jestli v bubnování deště nezaslechnu ty kroky a ze stínů se nevynoří tmavá postava v dlouhém kabátě a klobouku staženým do čela. Ještě dnes mě občas děsí ruka zoufale tápající tmou a křik nevinného chlapce...

Zámečník Ferdinand Vavrečka systematicky rozebíral zámek na dveřích 4.B a přitom tiše klel. Už tu byl letos podruhé. Před měsícem ten syčák zamkl třídu s třiceti spolužáky tak dokonale, že musel přijít vymontoval zámek. Pištění desetiletých děcek za dveřmi mu to příliš neulehčovalo. Teď to bylo přece jen jednodušší, mohl dorazit až po vyučování. Dveře byly odemčené a zámek zablokovaný tak dokonale, že už ho nikdo nikdy nezamkne. Poslední šroubek povolil a Vavrečka konečně sundal kování. Tenhle Josef Rolný byl pěkně šikovný sígr. Vavrečku by vážně zajímalo, co z toho kluka vyroste. Kdo ví, možná se jednou také stane zámečníkem.

Když se jí tenkrát Shou vysmál do očí a řekl, že jí celou tu dobu jenom využíval, zamkla veškeré svoje pocity hluboko do malé skřínky ve svém srdci. Byl rozhodnutá se už nikdy nezamilovat, skrýt svou lásku za tisícero malými zámky.
Ale o nějaký čas později začala cítit, že se pomalu, jeden po druhém odemykají. Zjistila, že miluje herectví, svoje přátele, svou nově naleznou rodinu...
Ale nejlepším zámečníkem ze všech byl Ren Tsuruga a jeho opravdový úsměv.
Když toho dne spadl k zemi poslední zámek a její pandořina skříňka se otevřela, s hrůzou si uvědomila, že se do něj zamilovala.

„Už se blíží konec hodiny,“ oddechl si profesor Parkhill. „Ale nééé!“ rezignovaně kývl na pana Kaplana, který se hlásil o slovo.
Pánpresor, já objevit nová slovo, ale já nerozumím, co ono říkálo.
„Konečně! Snad pro jeho frekventovanost Pan Kaplan použil jedno sloveso správně!“ zajásal v duchu profesor. „Nuže?“
„Já nevědět, zda nik nebyl za mečem, nebo nik zámečet,“ nadnesl nevinně problém.
„Nik jako nikdo?“ ujišťoval se profesor.
„Áno.“
„Zámečet?“ nechápal pan Bloom.
„Koza zámeč!“ napovídal pan Kaplan.
„Teď nerozumím já. Tady nikdo nemá zamečet. A meč také nemáme. Napište to,“ požádal profesor.
Třída užasla. Na tabuli se skvělo slovo ZÁMEČNÍK.

„Jest mezi přítomnými zámečník?“ ozval se král Artuš ode dveří, jimiž před chvílí spěšně mizel, a vypadal zoufale.
„Král Leodegrance mi zapomněl poslat jistý klíč,“ vysvětloval a jedna ruka se přeci jen nesměle zvedla.
„Pokusí se o to, králi, od Skota se učil v dáli, vzdorovat když zámek bude, kamenem ho prostě zrube.“ Edvinovi, který viděl všechny díly MacGyvera, se ho prostě zželelo.
„Je na takovém dost delikátním místě,“ naznačil ještě Artuš, ale pro nedostatek kvalifikovaných řemeslníků v místnosti musel vzít zavděk dobrovolníkem.
Sir Edvin si tak do seznamu úspěchů mohl přidat diskrétní vyháčkování pásu cudnosti Lady Guinevere rybí kostí.

„Proč nechceš bydlet přímo v hradě?“
„Kvůli Thornvaldovi.“
„Thornvald se tu od léta neukázal. Proč asi Brigitta shání nového mistra lektvarů?“
Severin pokrčil rameny. „Pořád tu má domovské právo. A mezi mnou a jím je otevřené nepřátelství. Podle zvyklostí mezi černými mágy...“
Mistryně léčitelka se netvářila nadšeně. „Nechtěl bys mi říct, co přesně proti sobě máte?“
„Budu muset,“ uryl suše Severin. „Až na sebe vezmeš to kustodium.“
Mistryně Freya si nespokojeně povzdechla. „Vlčí jámy jsou od hradu dobře hodinu cesty. Co když tě budu potřebovat ve špitále akutně?“
„Hm... kouzelné dveře?“
„To ti Ayre nedovolí.“
„Už jsme je spolu vytvořili.“

Čas dlouho pokojně plynul. Stromky kolem longbournského dvora vyrostly do úctyhodné výše, než pan Bennet s typicky šibalskou jiskrou v oku vydechl jednoho rána naposledy.
Pan Collins se na svůj nový majetek doslova třásl.
"Těším se, má Charlottko, vskutku. V celém domě budeme muset vyměnit tapety, samozřejmě...," rozvíjel své plány.
Charlotta byla posmutnělá a zároveň tušila, že to stěhování nebude jen tak.
Hlavní dveře pan farář horko těžko zdolal. Každé další - do salonu, do komory, do ložnic - stály za samostatné dobrodružství.
Pan Skim, se kterým se pan Bennet kdysi seznámil v Bathu, nebyl jen obratný artista, ale též šikovný zámečník.

Vilimíl Kratinožka zvaný Tichošlápek se skláněl nad nejkomplikovanějším zámkem svého života. Pot mu tekl z čela a ruce ho začínaly svědit.
„Krátkou trojku,“ sykl na svého pomocníka. Rozumu moc nepobral, ale nástroje podával dobře.
„Ne zahnutou, pitomče. Rovnou,“ začínal se zlobit Tichošlápek.
Zacinkaly další nástroje.
„Snad vidíš, že potřebuju posunout tu závlačku vzadu. Rovnou trojku!“
TUHLE? ozvalo se za ním.
„Jo, to je přesně ona.“
Cvak.
Tichošlápek se vztyčil a beze strachu se podíval na obří postavu.
„Už? Proč?“ zeptal se nechápavě.
SEDM HLÍDACÍCH KOUZEL A ZA DVEŘMI HLÍDÁ DRAK. NAŠTVANÝ.
„Sakra, já věděl, že Neviditelná univerzita bude těžký oříšek.“