DMD č. 19 pro 19. 4. 2013. Téma: Zámečník

Ianto vytáhl další bednu a oprášil štítek. Nadiktoval inventární číslo Toshiko do počítače.
Zavrtěla hlavou.
„Nic. To poškození databáze je rozsáhlejší, než jsem předpokládala.“
Ianto zalistoval v kartotéce.
„Mělo by to…“ zamumlal si, „Tady! Klíče a přístupy.“
„Už vím, co to je!“ zvolala nadšeně Tosh.
„Copak?“ řekl se zájmem Jack, který se tu znenadání zjevil.
„Je to zařízení schopné otevřít jakýkoliv zámek. Říkám tomu Zámečník.“
„Opravdu jakýkoliv?“ ujišťoval se Jack.
Přikývla.
„Bezva, tak to si půjčím!“ zaradoval se.
„Hej!“ křikl Ianto, „Kam s tím jdeš?!“
„Neboj, do večera je to zpátky. Jen si vyřídím účty s jedním mimozemským pásem cudnosti.“

Kdysi pobíhali po škole a odemkli snad téměř všechny dveře, na které narazili.
Vyrůstal s tím, že zámek je jen tak silný jako jeho tvůrce - a důvtipný stejně tak. Pak se doslechl, že u mudlů existuje i povolání zámečník - při největší rebélii vypadalo i jako skvělý nápad se vším praštit a jít to dělat. Rozhodně by to matku příšerně naštvalo.
Šance nejen na takové ujeté nápady už odvál čas.
A když tu tak seděl ve ztichlém domě a namlouval si, že krk má sevřený jen tím všudypřítomným dusivým prachem, věděl, že odsud by se stejně ani jako mistr zámečník neosvobodil.

„Danieli, můžeš na okamžik?“ zastavila Josefa N. biologa cestou z oběda.
„Samozřejmě, milá nadřízená. Co se stalo?“ ptal se Daniel von Drak ředitelky gymnázia.
„Myslíš kromě rozbitého zámku ve dveřích do ředitelny?“ zabodla do něj pohled. „Hodně.“
Daniel povytáhl obočí. „Kdo vypadl z okna tentokrát?“
„Já! Musela jsem učit. Ještěže je ředitelna v přízemí,“ zavrčela Josefa zdůrazňujíc konce vět.
„Volala jste zámečníka?“ zeptal se Daniel.
„Přijde odpoledne. Zatracený školník. Zrovna dneska musí k zubaři!“ zvolala žena vztekle.
„Mám nápad,“ řekl Daniel. „Půjčíte mi svou krásnou jehlici?“
„Proč?!“
„Nerad se tím chlubím, ale jako dítě jsem odemkl každý zámek na panství.“

Dnes už ani otváranie zámkov nie je tým, čím bývalo. Odkedy prišli do módy úderové kľúče, otvára zámky každý blbec. Aj ja ich samozrejme používam. Bodaj by som ich nepoužíval, keď otvoria zámok prakticky ihneď. Ale zaujímalo by ma, ako sa zákazníci tvária, keď si zavolajú takzvaného zámočníka a ten zistí, že nemá správny profil pre danú vložku. Viem, čo im povie. Že to treba vŕtať. A pritom by často stačilo zobrať napínak a vhodnú planžetu. A to sa mladým nechce. Pritom zámočníkovi s dostatočnými skúsenosťami to netrvá príliš dlho. Ale na to by potrebovali trpezlivosť a tú mladí nemajú.

Pomalu se blížil večer a ulice se již vyprazdňovaly. Vyrazil na obchůzku, jak měl v tuto hodinu zvykem. Ze strážnice prošel do Staroměstské, dále pak uličkou Lipanskou na Suchý Trh. Odtam už to nebylo daleko do Kamenické.
V tom zahlédl u jedněch dveří sehnutou osobu, zabírající se zámkem s nějakým nástrojem. No jistě, pan Vojáček přece říkal, že chce najmout zámečníka.
„Hej hola občane, vy jste ten nový zámečník?“
„Co? A jistě, zámečník strážníku.“
„Pořádně jim ten zámek spravte, za poslední měsíc měli už tři vloupání.“
Strážník s hvízdotem pokračoval s obchůzkou. ‚Zámečník‘ se jen uchechtnul pod vousy.
„Polda pitomej…“

Domů přišel vikýřem i když mu to žena trpěla nerada.
Zrovna svítalo, ale ona už byla vzhůru a chystala mu snídani.
"Další noc, další zlaťák?" zeptala se.
"Stovka... a pár cetek." políbil jí na tvář a pověsil jí kolem krku medailon Lady Elizabeth Rutherford.
Posnídali spolu. Když se pořádně rozednilo, ona se vydala nakoupit a on započal svou druhou směnu. Otevřel svůj krámek Garrettovo Zámečnictví, sedl za pult a podepřel si hlavu. Celonoční poskakování po střechách ho už docela unavovalo.
Zakrátko přišel první zákazník.
"Už zas se ke mně někdo vloupal!"
Garret se unaveně usmál, nový zámek měl už připravený.

Billie nebyl moc inteligentní, ale o to byl bohatší.
Ale jeho učitel dosáhl skutečného úspěchu – Billie začal číst knížky.
Tedy knížku.
Tedy spíš si prohlížet než číst.
Dávná monografie oplývala mnoha fotografiemi francouzských zámků. Kdybyste se Billieho zeptali, kde je Francie, tak by ji klidně umístil třeba na Měsíc.
Zase tolik to nevadilo. Francie už beztak nebyla.
„Tohle, tohle je hezký. To by se mi líbilo. Postavte mi to,“ přikázal jednou.
„To si musíte sehnat odborníka. Na zámky.“
„Jako zámečníka, jo?“
Billie sice nebyl moc bystrý, ale přece jen byl realista.
„Když nám by se tu hodil spíš nějakej hradlař.“

Život na panství pokračoval dál. Georgeta, nová služka, si pomalu zvykala, ale Iorghu měl stále pocit, že je z domu nesvá.
Když jí jednoho večera donesl do kuchyně dříví na zátop, zeptal se jí, čeho se bojí. Překvapilo ho, když odpověděla, že má strach, aby nedopadla jako předchozí služka.
Nabídl jí, že jí opatří zámek k její komůrce, aby aspoň v noci měla pocit bezpečí.
Když jí podával zámek s klíčem, který opatřil dole ve vesnici, upřela na něj své krásné černé oči a poděkovala. Iorghu poprvé od doby, kdy se mu začaly zdát ty podivné sny, zapomněl na Crinu.

Venku je stále ještě tma, když vstanu z postele. Potichu se obléknu, abych neprobudila mého spolunocležníka. Jestli o něco nestojím, je to nutnost vysvětlovat, proč se chci vytratit bez rozloučení.
Když vyjdu na ulici, studený vítr se mi opře do tváří. Je to svým způsobem osvěžující.
Nevím, kolikrát jsem se již takto plížila z bytu mé náhodné známosti. Stále se snažím najít někoho, kdo by byl schopen odemknout zámek k mému srdci a tím ho probudit k životu... ale po každém selhání je to o něco horší.
"Možná bych měla zajít k zámečníkovi," zažertuji, avšak úsměv mi odumře na rtech.

http://a-totalita.livejournal.com/26264.html