C'est la vie

Milý deníčku,
nemám takového sentimentální oslovení ráda, ale protentokrát si ho výjimečně dopřeji.
Dnes je 28. dubna 2011, což znamená, že slavím 447. narozeniny.
Slušné číslo, že? Dívám se na své bledé ruce, které působí tak mladě. Dokonalá iluze… pokud by tu ovšem nebyla ta spalující únava, zračící se v mých očích a zcela nepříslušející někomu tak 'mladému'.
Ačkoli mám velmi dobrou paměť, již si nedokáži vybavit, kdy jsem se naposledy cítila opravdu naživu. Mohu jen předpokládat, že to nejspíš bylo před několika stovkami let (3, spíš 4) v mém dávno ztraceném přímořském království.
Ano, taková je pravda. Ztratila jsem vše, co mě dělalo člověkem.
Jím, ale potrava se v mých ústech mění na prach. Dýchám, avšak vzduch se v mých plicích transformuje na odporný mrtvolný zápach.
Nemyslete si však, že mi to příliš vadí. Ona slastná otupělost v tomto směru je spíše darem nežli prokletím.
Přesto… přistihla jsem se, že čas od času (zhruba jednou za 100 let) ve mně znovu vzplane mocný oheň citu, jehož kořeny leží právě v sladké minulosti.
Jaký však má smysl stále milovat, hluboce a odevzdaně, když ten, komu jsem svou lásku odevzdala, již není se mnou?
Nedýchám, nežiji, nepiji… leč miluji.
Bolí to.