Je n’ai plus rien

Když nemohla svůj úděl snésti,
když lákaly ji jeho svody,
tu nalila si stakan tresti
a jen pár kapek horké vody –
pak zamyšleně upíjejíc
smočila v kalamáři pero;
snad touhou, snad se chladem chvějíc
psala, zatímco houstlo šero.
U ruky slovník francouzštiny,
zavařenina na talířku,
tehdy ještě své duše stíny
tu neváhala svěřit zítřku.

Však básník, jenž jí verše radil,
ten nakonec ji trpce zradil.
Teď čaj jí dosti neuleví
a co si počít, studem neví,
když dostalo se všudy světu,
co psala tehdy na papír:
«Je vous écris; voilà. C’est tout.
Et je n’ai plus rien à vous dire.»

> (Evžen Oněgin)