O kočce a medailonku 2.

Obrázek uživatele Carmen
Rok: 
2019
Fandom: 
Obdarovaný: 
Keneu

Milá Keneu, posílám druhý díl dárku.
Jak jsem řekla, že přidám druhou polovinu, poněkud jsem podcenila svou grafomanskou tendenci něco doplnit a přecenila svoje matematické schopnosti, a tak bude ještě polovina třetí. Ehm. To samo.
třetí část tady
*

Kocour dál chodil každý den na oběd do princeznina okna, ačkoli ho za to Čaroděj častoval nevrlými pohledy a mumláním o věrolomných tvorech, kteří si u té ježibaby posledně mohli klidně zůstat, a to si, chlapče, nemysli, že by měla výběrové sardinky, to tedy ne. Příležitostní zákazníci dostávali nějakou dobu po shnilém žabím stehýnku už tak nějak preventivně.

Princezna dál sedávala ve věži a dál se bála vyjít ze dveří. Zkusila medailonek několikrát oslovit, ale ten zavile mlčel.

Čaroděj mrštil žabím stehýnkem do krabice s lektvarem a znechuceně si otřel ruce do hábitu, načež nechal krabici kouzlem zmizet k zákazníkovi.

Kocour seděl vedle kotlíku a upřeně Čarodějovo počínání sledoval.
„A co koukáš! Už jsi jedl,“ utrhl se na něj Čaroděj. Kocour k němu došel a zatvářil se jako milující koťátko z velikonoční pohlednice od hodné tetičky.
„No, já vím,“ zjihl Čarodějův hlas. Kocour se přikrčil, vyskočil a prudce ho kousl do lýtka.
„Krucinálhergot už!“
Kocour se povýšeně otočil a odešel na svoji obědovou pauzu.
Čaroděj chvíli velmi věrohodně napodoboval lva v kleci. Usadil se ve svém křesle, vzal do ruky svůj medailonek a díval se na něj zhruba jako na zvlášť vykrmenou ropuchu.

Kocour se protáhl princezniným oknem, spokojeně očichal talířek s rybou (princeznino nadšení pro nekořeněné a nesolené ryby už u královského kuchaře, který jí každý den posílal jídlo, budilo jistý údiv), ale navzdory všem přírodním kočičím imperativům se u jídla nezastavil.
„Ty se jdeš napřed pomazlit?“ dojala se princezna a natáhla k němu ruku.
Kocourovi se zachvěly fousky, přikrčil se a předvedl opravdu krásný ladný skok, v jehož závěru se princezně zakousl do paže. Zatímco princezna si k ruce tiskla kapesník a vcelku přirozeně jí na mysli vytanula nová slova, s nimiž ji před časem seznámil hlas z medailonku, přesunul se Kocour na její noční stolek a s ležérním pohybem známým všem kočkám shodil na zem princeznin medailonek. Důrazně se podíval na princeznu a vrátil se na okenní římsu, aby se konečně blíže seznámil s lososem.

„Myslím, že mi ta kočka chtěla něco říct,“ pronesla princezna k medailonku.
„Hm,“ přitakal medailonek.
„Tu knížku jsem si přečetla,“ dodala nejistě do nepříjemného ticha.
„Hm?“ opáčil hlas.
„Děkuju.“
„Hm,“ odvětil Čaroděj a špičkou boty kopl do kočičí hračky, čertví, kde se to v tom baráku pořád bere. Pořídíte jednu hračku a naskakuje to geometrickou řadou.
„Líbila se mi.“
Zaváhal. Pomalu přešel ke své knihovně.
Před princeznou se objevila hromádka několika knih.
Kocour si spokojeně olízl tlapku, protáhl se, otřel se bradičkou o rám okna a neslyšně odešel.

*
„Chci říct, že to pořád byli dva teenageři a upřímně řečeno, je to smutné, ale myslíš si, že by jim ten vztah vydržel? Dovedeš si představit návštěvy u tchyně Montakové?“
„Ty jsi skutečně otřesný cynik.“
„Nejsem cynik, jsem realista. Neříkám, že to nebylo smutné a samozřejmě že je to vynikající kniha, ale když si to srovnáš s historickými dramaty, nemůžeš upřít…“
„Tak nějak bych čekal, že princezna bude víc brát tu romantickou linku,“ s cukáním koutku přeléval pomalu obsah jedné kádinky do druhé.
„Stereotypy nejsou zdravé,“ ucedila.
„To rozhodně ne,“ trochu smutně se pousmál, „ale- au,“ přelil si tekutinu na hřbet ruky, z níž mu teď šla fialová pára.
„Co je?“ zeptala se.
„Ale nic,“ ušklíbl se při pohledu na fialově svítící ruku, „jen jsem tu něco vařil.“

*
„I když ty tři čarodějnice, to musí být scéna,“ povzdechla si princezna, „to bych chtěla vidět na jevišti.“
„Mohla bys to vidět na jevišti. Třeba tu kletbu někdo zlomí. Ne že bych chtěl dál vyzvídat,“ upil čaje. Ne že bych chtěl dál vyzvídat a ne že bych s tím třeba mohl něco udělat, kdybych aspoň věděl, o co jde, zamračil se.
„Možná někdy,“ řekla. Radši ti tu budu po večerech kvákat, než abych ti vysvětlovala, že se bojím vystrčit nos na dva kroky z domu.
„Já je úplně vidím. Děsivé zlověstné čarodějnice zlovolně se hrbící nad kotlíkem, rozhodně bych tam dala kotlík s divnou zeleně bublající tekutinou. A v černých hábitech,“ snažila se to zamluvit.
Mlčky se podíval na svůj černý hábit a na svůj vlastní kotlík s divnou zeleně bublající tekutinou.
„Jistě. Děsivé,“ povzdechl si, „ten kotlík tam ale nemá co dělat.“
„Ten kotlík tam jasně vidím. Dodalo by to ten správný dramatický efekt.“
„Proč by někdo tahal kotlík na vřesoviště? Víš, jak se takový kotlík pronese?“

*
„Nenech mě vůbec začínat o tom, co si myslím, že si lidi kompenzují pojmenováváním mečů,“ suše sklapla knihu.
Rozesmál se tak, že rozsypal celou hrst živých cvrčků a zbytek týdne se je průběžně snažil najít, zatímco ho Kocour líně pozoroval z křesla a povýšeně si myl tlapky.

*

„Spíš bych řekl, že ten motiv oprávněné pomsty jasně ukazuje...“
„Vůbec ne. Vždyť ta kniha je o tom, že pomsta má svoje hranice!“ nesl se komnatou princeznin hlas, zatímco princezna přerovnávala několik stohů knih. Čarodějova knihovna se za poslední měsíce značně vyprázdnila,
„Myslím si, že je to především dobrá instruktáž na útěk z vězení, ne že bych snad navrhoval, že by ses mohla inspirovat, nicméně na začátku bylo co? Sebestřední, mocichtiví, závistiví lidi. Protože takoví taky jsou! Copak tohle musím vysvětlovat někomu, kdo se před nimi schovává ve věži?“ podrážděně se opřel o stůl s pohledem na pergamen, který mu byl doručen. Bezpečnostní opatření týkající se kouzelných bytostí, to tak. Ještě by mohli připsat, že je to v našem zájmu. Nakonec je to jen pravda, lepší se lidem vyhnout a v žádném případě se s nimi nepaktovat, protože při nejbližší příležitosti vytáhnou odněkud z nejhlubšího zadku filozofie fanatický škvár spolu s přílohou v podobě loučí a vidlí a...
„Vidíš v tom jenom to, co v tom vidět chceš. A možná se schovávám ve věži, ale taky mám lidi ráda, aspoň ty, co znám. I když nejsou dokonalí a...“
„Máš je tak ráda, že ses před nimi zavřela. To dává smysl,“ odsekl.
„Dokonce mám ráda i tebe, i když se zrovna chováš jako blbec,“ okřikla medailonek. To jsem neměla říkat, napadlo ji. Kopla rozpačitě do kočičího míčku, kdo ví, kde se tam zase vzal. Ta kočka se tu vůbec nějak zabydlela. Kocour ležící na koberečku se líně podíval za míčkem, chvíli se tvářil, že nad tím přemýšlí, ale pak nechal hlavu klesnout zpět na kobereček. Taky by si mohla ten míček donést zpátky sama.
Medailonek se jaksi přidušeně odmlčel.
„Vůbec nic o lidech nevíš. Nevíš, že tvůj tatínek nechal vyhnat nebo uvěznit půlku pohádkových bytostí. A můžu tě ujistit, že vůbec nic nevíš o mně a nejspíš je to jen dobře,“ řekl po chvíli.
„Nic? Vím, že si myslíš, že na Shylocka se nedá dívat tak černobíle a vím, že si myslíš, že je Falstaff vlastně smutná postava. Vím, které knihy jsi četl stokrát a proč. Vím, čemu se směješ. A taky vím, které tě dojaly, i když to nepřiznáš. A tak si myslím, že tě znám, a myslím, ne, já jsem si naprosto jistá, že se snažíš vypadat horší, než jsi, a možná. možná tě lidi škatulkují stejně jako povrchně interpretovanou knižní postavu a ty ses rozhodl, že se budeš tvářit, jako by sis to zasloužil,protože je to jednodušší,“ ztěžka polkla.
Čert aby tu ženskou, Čaroděj zrudl. Necháte někoho přečíst si pár knížek a takhle to dopadá. S lidma jsou jenom potíže.
„Tatínek… Nevím, proč to dělá, ale počítám, že má k tomu asi důvod. Vezmi si ty knížky už zpátky,“ řekla rádoby klidně, „už tu na ně nemám místo. A podívej se, jestli nechceš, abych tě znala, tak… Přece si se mnou povídat nemusíš.“ Trochu se jí třásl hlas.
Propaloval pergamen pohledem tak, že se z něj začalo slabě kouřit.
Stohy knih zmizely a po dlouhé váhavé chvíli se místo nich na zemi objevila jen jedna.
A bylo ticho.

Princezna si sedla na zem vedle Kocoura a začala číst. Kocour začal cupovat kobereček, ale toho si ani nevšimla.

*

Medailonek se opět odmlčel. Princezna se každý den zádumčivě dívala na knihu.
„Mně je přece jedno, kdo jsi. Jestli ti šlo o tohle,“ řekla medailonku. Jenže medailonek mlčel dál.

Pár dnů nato Kocour jednou v poledne rozrazil okno, shodil z něj talíř s rybou a smutně mňoukal.
„No to je dost. Na, tady máš rybu,“ ukázala princezna na nekořeněného tuňáka, soleného jen slabě kuchařovými slzami nad mrháním vlastním talentem.
Jenže Kocour mňoukal dál a drápky tahal za princezninu sukni.
„Tak co chceš?“ zeptala se princezna zmateně.
Kocour začal skákat po nábytku a shazovat věci. Tedy víc než obvykle. Určitá hladina skákání po nábytku a shazování věcí je nezbytnou součástí mentality každé kočky.
Princezna nejistě zvedla medailonek.
„Haló? Podívej, nemusíš se se mnou bavit, ale ta tvoje kočka zešílela.“
Medailonek mlčel.
Princezna se nejistě dívala na Kocoura.
Kocour vyskočil na okno a tázavě naklonil hlavu.
„Ale já nechodím ven,“ hlesla a srdce se jí rozbušilo strachy.
Kocour zoufale mňoukl.
„Nemůžu.“
Kocour táhle kníkal.
„Určitě ne oknem!“

*
Poprvé po letech vyšla ven z věže. Se srdcem téměř v krku se rozběhla za utíkajícím Kocourem.
Po pár minutách se princezně zatočila hlava a nemohla popadnout dech.
Kocour se jí začal otírat o nohy.
„Já vím, já vím,“ řekla princezna a opřela se o kmen stromu.
Čím hlouběji do lesů šli, tím víc se princezna začínala bát. Každý stín vypadal jako krvelačná příšera a každé prasknutí větvičky ji vyděsilo. Ale pořád měla větší strach z Kocourova nešťastného mňoukání, a tak pokaždé utřela slzy a znovu se za ním rozběhla.
To nic nebude, říkala si vždycky, nic se neděje.
Existuje určité pravidlo, které pohádkově funguje i mimo pohádková království, natož v nich. A ačkoli by to samozřejmě v devadesáti případech ze sta nic nebylo, ten den ten šramot neměl na svědomí rozespalý jezevec, ale až příliš bdělý lapka.

„Copak to tu máme,“ vcelku nehezky se zazubil úsměvem člověka, který se rozhodně neusmívá, protože by chtěl někomu zvednout nálad nebo mu kupříkladu s kyticí blahopřát.
Princezně se zrovna dvakrát nedařilo dýchat, ale omdlévání jí nepřipadalo jako ideální řešení situace.
„Nic ne-nemám,“ řekla.
„A to na krku je pěkné nic,“ pohrával si lapka s nožem.
„Já ti ten medailonek nemůžu dát, ale když mě necháš jít, donesu ti spoustu zlata-“
„Možná nejsem študovanej, ale blbej taky nejsem. Boháči tudy nechoděj,“ uchechtl se lapka, „pro ty to tu není dost nóbl.“
„Kdepak, to rozhodně ne. Na předsudky já nedám… a boháče, ty já nesnesu!“
„No moje řeč,“ přitakal lapka.
„Tuhle jsem vám jednoho viděla, okradli ho, mizeru, a jak ten křičel, že prý peníze, darebo, vrať mi mé peníze!“ pokusila se bodře zasmát.
Lapka se potěšeně zazubil.
„Ono je to kradení někdy potřeba,“ řekla princezna solidárně.
„Že jo!“
„Je to součást ekonomiky,“ přitakala.
„Moje řeč! Ale podívejte se, já vás zkásnout musím.“
Ha, krysa!“ vykřikla a ukázala za lapku. Ten se zděšeně otočil.
Princezna se překotně rozběhla pryč. Nebylo to zrovna nejrozumnější řešení, ale naštěstí pro ni byl tenhle lapka chabrus na záda a kdyby se mu chtělo utíkat, dal by se na vykrádání bank, ne poflakování se na lesní mýtince.
„Vzal to čert,“ zabručel a posadil se na pařez. Ale ještě chvíli se ohlížel po té kryse.

*

Čaroděj se mlčky díval do stěny a přemýšlel nad tím, jestli se teď Kocour natrvalo přestěhuje k princezně. Z kapsy hábitu vytáhl kočičí míček a smutně ho převaloval v dlaních. Radši by měl při ruce nějaké šikovné kouzlo, ale z nějakého potměšilého osudového důvodu je pravděpodobnější, že spíš než magické předměty najdete po kapsách kočičí hračky, zvlášť když vás nechá uvěznit někdo, kdo nenávidí kouzla, notabene do věznice začarované tak, aby se v ní čarovat nesmělo.

*
Princezna doběhla k Čarodějovu domku. Zaklepala, ale nikdo neotvíral. Její výchova jí sice napovídala něco jiného, ale všeobecná pravda říká, že někdy je potřeba těm dveřím trochu v samovolném otevření pomoct.
Princezna vzala za kliku a nejistě vešla. Vyděsilo ji zašustění, ale byl to jen zvuk její vlastní sukně otírající se o zeď.
„Tady je ale binec,“ zvedla obočí. Binec tam skutečně byl. Až na krásně srovnanou a dle autorů seřazenou knihovnu, ve které chyběla jedna jediná kniha.
Uprostřed místnosti se povaloval kotlík, kolem nějž se rozlila jakási nepříliš vábná zelená tekutina, která vyžrala díru do prkna v podlaze. Na stolku ležela rozložená kniha Temné čáry pro domácí použití a na věšáku visel černý hábit.
„No prosím,“ pokývala hlavou, „a to mě mělo vyděsit? Že vaří utrejchy z netopýrů a sem tam z někoho udělá žábu? Proboha,“ povzdechla si.
„Kouzelný medailonek a přičarované knihy. Tak nějak by snad mohl čekat, že mě to napadlo, ne?“ dodala směrem ke Kocourovi.
Kocour se stulil do Čarodějova křesla a podíval se na ni pohledem nasvědčujícím tomu, že pokud jde o něj, o lidských myšlenkových schopnostech obecně nemá nejvyšší mínění. Nakonec co chtít od tvorů, kteří do zblbnutí někam odhazují míček a doufají, že jim ho někdo přinese zpátky, a když se už slitujete, nadšeně zatleskají a – je to skutečně absurdní – odhodí ho ZNOVA.
„A tohle je co?“sebrala princezna svitek ze země.
„To mi chceš říct, že tatínek…,“ hlesla a doplnila své vyjádření jistým pro princeznu skutečně, ale skutečně nevhodným výrazem, kvůli kterému její chůvě kdesi na míle daleko začalo zvonit v uchu tak silně, že byla nucena navštívit místního felčara.
Kocour dokonce na chvíli se zájmem přestal drápat křeslo.

*

Pomalu zasekával drápek po drápku do křesla. Nitka po nitce klouzaly ven a křeslo nabývalo módního vzhledu, kterému se v magazínech říkalo shabby chic a na blešáku ve městě „ale dyť to ještě dobře poslouží, todle zalepíte, tamhle to trochu zašijete, zhasnete svíčku a máte to skoro jako fungl poděděný, a dám vám k tomu dva ubrusy“. Zamyšleně se díval na dveře, ze kterých princezna vyběhla.
„Jenom ji hezky nech, to musí sama,“ zašeptal hlas a Eufrozína Kocoura pohladila. Kocour se na ni vážně chápavě zahleděl. Nebo jí to tak aspoň připadalo, než chňapl po jejím rukávu.

*

Princezna doběhla na náměstíčko a zmateně se rozhlížela, když konečně zahlédla náhodnou kolemjdoucí. Lidi nekoušou, pomyslela si, prostě se jí zeptám.
„Babičko, milá babičko,“ nadechla se a opřela se o zeď, protože sotva popadala dech a začínaly ji notně pálit nohy.
„Nevíte, kde bych našla věznici?“
„Komu říkáte milá babičko, zjeve!“ vyjekla podrážděně značně dotčená ježibaba, která si ten den dala zvlášť záležet na tom, aby vypadala co nejodporněji, přesně jako v posledním čísle časopisu Ryzí ohyzdnost, chápete, snažíte se, bradavici načerníte, chlupy přelakujete, šílenecký lesk v oku nacvičíte, a pak prý milá babička, pche, „to bych se na to podívala, něčí babička, víš ty, kdo já jsem? Ty se nebojíš na mě mluvit? Víš, že bych tě mohla proklít? A že já tě prokleju!“
Princezna ztuhla. Nevěděla, jestli se jí chce smát, nebo brečet. Nebo štěkat. Štěkání neznělo špatně. Na takového pudla lidi většinou požád ťuťají, jaké je to loztomilé žvížátečko, to nevadí, že ložkoušalo už tžetí kabelku.
„To si stoupněte do fronty. Já… Já se vás bojím, já se bojím všech, je mi špatně a chce se mi omdlít, tak se vám omlouvám, ale mohla byste mi u všech rohatejch prosím vás říct, kde je v tomhle zatraceným městě ta zatracená věznice, dřív než vám pozvracím boty?“ vychrlila v návalu upřímnosti.
Ježibaba oněměla. Popravdě z toho chrlení pochytila jen závěr o botách. Na botách si celkem zakládala. Víte co, i ježibaba může mít svoje slabůstky, a tahle ježibaba měla skutečně mimořádně krásná chodidla. Ale dělejte si modelku přes nohy, když jste ježibaba a módní průmysl je prolezlý předsudky jako zámecký nábytek červotočem!
„Já nikomu pomáhat nehodlám. Ale proklít tě můžu pořád,“ ucedila a malinko couvla.
Princezně došlo, že je nejvyšší čas změnit strategii, pokud tedy nemá do věznice dohopsat jako králík. Ne že by to nemělo své výhody, po nedávném dešti všude vyrostl opravdu krásný jetel, ale...
Ta krev! Pryč, odporná skvrno! Ztrať se! Zmiz,“ začala si dramaticky prohlížet ruce. Ježibaba se na ně zvědavě zadívala. Pravda, nejčistší nebyly, zkrátka jako ruce někoho, kdo se zrovna prodíral lesem, ale krev neviděla.
„Copak to…,“ zalovila v kapse po brýlích.
Princezna na ni vykulila oči.
Obětní obřad chcem, ne řezničinu!“ plácla sugestivně první další věc, na kterou si vzpomněla.
Ježibaba nervózně zacouvala. Tohle vypadalo na moc ošklivou kletbu a s tím si není radno zahrávat.
Holka vůbec vypadala divně, rozcuchaná, zpocená, barva pleti ideální pro rusalku, a ještě k tomu úplně bláznivá.
„Za kostelem vlevo a třikrát doprava,“ řekla po chvíli a zkoumavě se na princeznu dívala.
„Člověk aby se bál vylézt ven,“ zamumlala si pak pod (doslovné) fousy.

*
„Dobrý den. Já bych potřebovala mluvit s vaším velitelem,“ princezna způsobně oslovila strážného.
„Ten tu není a pro veřejnost už vůbec ne,“ zabručel strážný.
„Ani kdyby s ním chtěla mluvit princezna?“
„Princezna?“ vyprskl strážný, „to určitě. Tu nám nejspíš dávno sežral drak. Dyť se povídá, že proto máme takovej frmol, když všechny ty kouzelný teď zavíraj. A je to dobře, mojí tetičce, rozumíte, jeden takovej hodil na hlavu žabí...“
„Buď s ním budu mluvit, nebo ti toho draka názorně předvedu,“ zasyčela princezna.
„Slečinko, aby z toho nebylo tento, napadení veřejného žeáno,“ upozornil ji strážný.
„A jak já můžu vědět, že ty jsi strážný? To by si mohl každý holomek stoupnout před věznici a dělat ramena s halapartnou!“
„No já… Mně to…“
„Že ti není hanba! Víš, že je to trestné, vydávat se za královského strážného a nemít… odznak?!“
„Co to, prosím vás…“
„Tak máš odznak, nebo nemáš?“
„Nemám, ale žádný odznak…“
„Oni, pravda, říkali, že odznak dají jen zaměstnancům, které si chtějí nechat,“ řekla princezna jako by nic zcela nevinným tónem.
„Ó!“ plácla se hraně přes pusu jako hrdinka červené knihovny, nebo aspoň tak, jak si to u těchto hrdinek představovala, přihlouplého kulení očí včetně, „ale to jsem asi neměla říkat! A to je mi tedy líto,“ ustaraně se na strážného zahleděla, „ale však vy si práci najdete… Pravda, nejste nejmladší… Ale určitě jste si střádal na penzi...“
Strážný kopl do zdi.
„No to je klasika! S našincem vždycky vymetou! Běžte si, kam chcete, mně už je to všechno jedno,“ třískl o zem přilbou, „a to se vsadím, že Francka si tu ten zmetek velitel nechá.“

Velitel byl velmi rázně probrán z příjemného šlofíku, což ho dvakrát nepotěšilo.
„Co tady děláte, ženská?“
„Chci vědět, kam jste zavřeli toho… čaroděje,“ řekla bez zbytečných zdvořilostních obezliček a v duchu si poznamenala, že by někdo měl otci říct o pochybné pracovní morálce jeho zaměstnanců.
Velitel si důležitě urovnal košili.
„To není tak snadná věc,“ opáčil.
„Prosím? To už nemůžou do vězení návštěvy? Myslíte si, že by k vám pustili jen tak někoho?“ princezna pronesla podstatně sebevědoměji, než se cítila.
„No o to nic, ale oni ho přeci už odvezli k popravišti,“ poklepal velitel na stůl.

Komentáře

Obrázek uživatele Keneu

To je drama!
Chtěla jsem tvrdit, že moje kočka je velmi mírumilovná. Tak mi dnes láskyplně objala ruku svými drápy.
*nervózně přepočítává počet kočičích udic ve stojánku na tužky*
Princezna má vkus!
Ta hláška o kvákání! A rozprava o čarodějnicích s čarodějem! A vznikající vztah! <3
Poznávat člověka na základě jeho oblíbených knih! Tohle je aspoň romantika! *div že neuronila slzu*
Shakespearovky (Falstaff je velmi smutná postava) jsou jasné, Monte Christo taky, knih s pojmenovanými meči je fůra, takže trochu tápu, a ta poslední je Krysař?
Ale princezno, kočky jsou šílené všechny. Dokonce i ty, co neshazují věci :D
Citující princezna :)
Už můžu svrhnout toho krále?
Princeznino klení je perfektní a chůvina reakce taky. A jak znám Shakespeara, bylo to něco vynalézavého od něj :D
Čarodějnici i nebohého strážného zvládla princezna ukázkově, teď jenom co bude dál, já se bojím!
Pohádka je skvělá! Jsem z ní ohromně nadšená a jsem ráda, že je moje, a to čekání stálo za to do poslední vteřiny!

Obrázek uživatele Carmen

Ale jistě, VŠECHNY kočky jsou... v zásadě... mírumilovné. (mne si škrábanec)
Meč byl nevkusná narážka na ten jeden v šutru. Pardon. :D
Nad Krysařem jsem opravdu uvažovala, ale to už mi přišlo až moc vážný. :)
Ale, podle mě tam princezna stejně vyhlásí časem demokracii.
A neboj! :) Jsem moc, moc ráda, že se ti to líbí! :)

Obrázek uživatele strigga

To je tak skvělý, že ani nevím, jak bych to víc popsala :) kéž by všichni psali takhle sympatický postavy, to bych asi taky nedělala nic jinýho než četla. V klasice jsem trestuhodně nevzdělaná, ale tady mi to vůbec nějak nevadí :) a Kocour je skvělej. Teda ne že bych nějak milovala tu kočičí schopnost zničehonic seknout prostě jen tak, protože asi proč ne :D, ale vlastně se mi po tom stýská... (a nejvíc sympatizuju s Čarodějem. Ale to asi není žádný překvapení, pro tyhle typy mám prostě slabost, ráda si myslím, že jim rozumím. :D)
A stejně si myslím, že nakonec nějak prozře i ten tatínek a že to s ním taky není tak černobílý!

Obrázek uživatele Carmen

Vzhledem k tomu, že zadání bylo mj. charismatický záporák, tak ti teda nevím. Ale oni si tak protivně sympatičtí začali být sami!
A jo, znáš mě dobře. I když byl jistý moment, kdy měl král skončit jako netopejr :D
A kočky jsou boží. I se škrábáním prostě proto. <3

Obrázek uživatele Aveva

Přidávám se k nadšeným čtenářům a nemůžu se dočkat třetí poloviny :o)
Obrázek uživatele Carmen

<3 kuji!

Obrázek uživatele Apatyka

Můžu se prosím omezit na obrázkové písmo?
:') <3 ^^

Obrázek uživatele Carmen

<3 !!!

Obrázek uživatele Aplír

Přenádherná
Působivá
Perfektní
Potěšila
Pobavila

Obrázek uživatele Carmen

Páni! Potěšilo převelice!

-A A +A