Jezero

Zatanči zatanči
tanči na pomeranči
Hvězdy nade mnou, tráva pode mnou, hudba ve mně, víření kolem mě.
Točí se točí kolo dokola
(ať se ti holka nezatočí hlava)
Když zvedám ruce, prsty pročísnu listí stromu. Někdo rozbil půllitr s pivem. Někdo další se směje na celé kolo. Někdo sedá na kolo, zavadí o zvonek, vysvětluje, že měl jen jedno malé a dojede v pořádku.
(pojď k jezeru, má milá)
V těle mám žár a ve vlasech vítr.
(pojď, má lásko, do jezera)
Čeká tam můj milý, a jsme sami a nebe je jinak modré, k jezeru mě žene touha. Kdosi mě chytá, cosi mě chytá, bílý cíp sukně se zachytil o trní, kopřivy bičují mé nohy.
(bílé šatičky smutek tají)
Jezero je těžce tmavomodré a voda vůbec nestudí, bere mě do náručí, přelévá se přes tvář, hladí po vlasech. Vytoužený chlad je někde dole, někde vpředu.
(nechoď k vodě ven)
Je ticho a jsme tu sami, můj milý. Voda zalévá plíce, dlaně mám horké a můj milý mě bere za ruce, ty jeho jsou chladné.
Ostré světlo se zařízne do očí, voda hřmí, nemůžu dýchat, nemůžu dýchat, studené ruce jsou pryč, hlavou prorážím hladinu. Vzduch!
Šaty mě táhnou zpátky do vody. Běžím. Běžím, než se mi znovu zatemní mysl.
Jezero? Kde se tady sakra vzalo jezero?
Otáčím se, vidím starou chalupu, nikde žádná hospoda a zábava a lidé. Nebe je trochu jinak tmavomodré. Tohle není můj svět.
A sakra.

Lidé vidí ze světa velmi málo. Tři rozměry. Úzké spektrum barev. Úzké spektrum zvuků. Jeden viditelný svět. Ne ten skrytý. Jeden jediný čas, teď. Svět vždy jen v jediném okamžiku. Vidí minulost. Nevidí budoucnost. Nemůžou, protože ji v každém okamžiku tvoří. Tvoří tento svět. Mají svobodnou vůli. Nevidí, co je skryté.
Já ale nejsem člověk.
Kdysi jsem střežil město. Pak jsem chtěl být volný. Pak jsem zjistil, že jako volný nepřežiju. Teď střežím hranici mezi světy. Lidským a skrytým. Jejím a mým. Tvořícím a vidoucím.
Jsem blízko a daleko. Nemůžu se jí dotknout. Dělí nás mezera mezi světy.
Jakmile ji jednou překročila, ví o nás. A my víme o ní.
Proto jsem nablízku.
Voda bouří, vodník se žení. Voda natahuje ruce, nevěsta utekla a je téměř na dosah, ve vlasech a šatech má bahno a kůži bledou a v očích pohasínající plamen téže touhy, která ji přiměla překročit hranici mezi světy. Bouřka se převaluje nad jezerem. Vodníci se bojí blesku.
Začíná pršet.
Pavlína je zmatená. Neví, kde je, neví, jak sem přišla. Ale poznává mě. Nemám čas na vysvětlování, a tak ji beru za loket a vedu k nejbližšímu průchodu, rychle, než po ní vodníkovo kouzlo zase natáhne pařáty.

Ruce mám promodralé a nedokážu ani stisknout kliku. Opřu se do dveří ramenem. Nepomůže to.
Vidím stín za oknem. Přiskočím blíž. Je to Cestovatel. Cosi kreslí na okno. Pak je pryč. Pak slyším, jak píše prstem na o pár kroků nalevo.
S každým jeho krokem je mi větší a větší zima. Když otevře dveře, už necítím nohy a poroučím se na zem. Ovane mě kouzlo. Vlasy a šaty mám najednou suché. Zima je mi pořád.
„Díky,“ vyheknu skrz drkotající zuby.
Pomůže mi dojít k lůžku a přikryje mě. Pořád je mi zima. Potřebuji horkou koupel. V jezeře bylo teplo. Při té vzpomínce se rozklepu ještě víc.
Cestovatel zatopí v kamnech, cosi hledá po místnosti, vytáhne další přikrývku.
Zavrtím hlavou. Nevím, jestli dokážu mluvit. Chci domů, do teplé sprchy a teplé postele.
„Vezmi mě domů,“ dostanu ze sebe.
On zvedne hlavu od hromádky dříví.
„Odvést tě zpátky bylo první, co mě napadlo,“ řekne a ukáže bradou na dveře. „Prošla jsi dveřmi, ale zůstala tady. Kouzlo tě nepustí z tohoto světa.“

Vodníci si vybírají nevěsty na souši a ve viditelném světě. Obtočí je kouzlem jako klobouk stuhou a táhnou k sobě jako neviditelnou nitkou a stáhnou pod vodu do osudného objetí. Když se novomanželé milují, voda divoce bublá, ale není to nevěstin dech, protože nevěsta už nedýchá.
Pavlína už vkročila do vodníkova království a zmocnil se jí chlad. Tady v sednici je před ním v bezpečí. Skrz ochranná kouzla vodník neprojde dovnitř. Ona však může vyjít ven.
Sednice je studená jako kámen. V kamnech plaše pableskuje oheň. Nezahřeje ani moje ruce, natož Pavlínu. Nikde žádný zdroj tepla.
Jeden ano.
Ona přikývne a posune se. Obtočím jí ruku kolem pasu. Kdybych na chvíli usnul, možná se ráno probudím sám.
Ubývá noci a zlé moci. Za dne bude Pavlína v bezpečí. Příští noc nepřežije.
Do svítání nezamhouřím oka.

Probudí mě horko. Vysoukám se zpod těžké přikrývky na chladný vzduch. Nad jezerem vychází slunce, nebe je čistě modré a les krásně zelený. Jeden velký kýč.
Vedle mě se něco prudce pohne.
„Musel jsem usnout,“ zamumlá Cestovatel a nepřítomně si urovná rozcuchané vlasy.
„Je to pryč?“
„Ne. Je den. Kouzlo nad tebou má jen malou moc.“
Lovím z paměti, co vím o vodnících. Z pověstí, z Knihy času, do které jsem kdysi nahlédla, když jsem poprvé překročila hranici mezi světy, z knih čar a kouzel, z mnoha dalších knih. Dokázala bych odříkat několik slok Erbenovy Kytice. Nikde žádná nápověda.
„Jak je zlomit?“
„Nevím.“ Zdá se mi to, nebo něco nechce říct? „Nepustí tě, dokud nebudeš jeho.“
Na Balkáně na vodníkově ženě říká utopenkyňa.

Je poledne. Stoupáme si vedle sebe ke dveřím. Pavlína mi usilovně tiskne ruku.
„Teď.“
Práh překračujeme oba, ale jen já projdu rozhraním. Ona zůstává ve skrytém světě.

Odvážím se dojít až k jezeru. Neodvážím se namočit ani malíček. Na dno neodhlédnu skrz chvějící se čerň. Kouzla nejsou neměnná. Dají se zlomit nebo aspoň odvolat.
Cestovatel stojí po kotníky ve vodě čelem ke slunci, aby jeho stín nepadal na mě. Vypadá lidsky. Téměř. Má nepřirozeně velké duhovky. Kdyby se usmál, každý si těch jeho zvířecích zubů všimne na deset metrů v mlze. Poprvé přemýšlím, jak asi vypadá vodník.
Slova mi plynou ze rtů sama. „Přijď za mnou, můj milý. Nemám žádnou moc nad tebou. Nemáš žádnou moc nade mnou.“
Chvíli oba stojíme na hranici vody a země.
„Zatraceně! Chci s tebou jen mluvit!“ zaječím vztekle do jezera.

„Co tady chceš?“ zavrčí na mě strážce města. Dobrý začátek. Mohl mě rovnou poslat do háje. Býval jsem taky strážce. Opuštění města se neodpouští.
„Potřebuji pomoc. Ne pro sebe.“
„Pojď dál.“
O chvíli později domluvím a o další chvíli později on prolomí ticho.
„Voda není můj rajón.“
Města jsou ze země a kamene. Byl ale nejblíže a mně dochází čas. Pavlíně dochází čas.
„Kdysi dávno jsem slyšel o dvou vodnících, kteří se neměli rádi. Přetahovali se o ryby a duše. Jednou prý i o nevěstu.“

Slunce klesá k obzoru nějak moc rychle.
Jsem v hajzlu. Kouzlo nejde zlomit. S vodníkem není řeč. Cestovatel se mě pokusil vytáhnout z téhle dimenze všemi možnými způsoby. Dvakrát zmizel a vrátil se s mizernou náladou. Pokud mě odtud nedokáže dostat ani strážce rozhraní, kdo jiný?
Načmárala jsem kouzlo uhlíkem na zeď. Před několika hodinami. Od té doby na ně civím a mozek se mi může zavařit. Výsledkem je jedno velké nic.
Jakmile padne noc, je po mně.
Cestovatel je zpátky. Potřetí. Tváří se jinak.

„Nestačilo by najít jiného vodníka, se kterým bude rozumná řeč? Nemohl by mě přebrat a pak propustit?“ napadne Pavlínu.
„Kouzlo lásky nejde zrušit, ale dá se ukrást. Někým, kdo tě neutopí…“
Oba se chytáme stébel, anebo jsou to větve?
Hledím na náčrt na zdi. Kouzlo neznám, ale Pavlína ano. Kdyby mě vedla… mohlo by to fungovat…
„Musíme vyrazit hned. Máme málo času, a než někoho najdeme…“
„Nemusíme jít nikam. Můžu to udělat já.“
Pavlína nechápe.
„Otočím je na kohokoliv. Jen mi řekni jméno.“

Zastavím se pár kroků od jezera. Je mi špatně. Nakopnu kámen na zemi. Bosou nohou. Kurevsky to bolí. Jsem pár kroků od jezera. Fujtajksl. Belhám se zpátky k chalupě. Palec je naštěstí vcelku. Zdá se mi, že vidím u dveří siluetu Cestovatele. Nevzpomínám si, co jsem řekla, než jsem vylítla z domu jako žíznivá čára.
Vím, co musím říct. Co musíme udělat.
Projdu kolem něj a zastavím se až v sednici, v bezpečí. Stíny se prodlužují, soumrak čeká za rohem.
„Otoč to kouzlo na sebe,“ řeknu. „Jiná možnost není. Nikdo z mého světa mě nemůže přitáhnout z dimenze, ke které nemá přístup.“
Nevypadá překvapeně.
„Tys to věděl?“
Přikývne.
„Neříkej, že je ti to proti srsti,“ vypadne ze mě. Mám chuť mu ublížit. „Oba víme, že není.“
„Takhle ne.“
Pak oba dlouho mlčíme.

Stěna je pěkně studená. Je z kamení a písku a vody, a kamení je můj živel. Kreslím uhlem. Se dřevem si rozumím o trochu méně. Kouzlo je černé jako smůla. Do sednice se zlá moc nedostane, a tak musíme čarovat venku.
První tah. První čára. Druhá. Třetí. Myslím, že jsem se kousnul do rtu. Čtvrtá. Pá –
Pavlínina ruka přikryje moji. Ztuhnu jako solný sloup. Udělal jsem chybu.
„Třesou se ti ruce.“
Zírám na kouzlo. „Nevím, jak dál.“
Ona přikývne, klekne na zem vedle mě a vede moji ruku. Teď už asi vím, teď bude klička, nalevo ode mě. Pavlína pustí moji ruku a musí mě obejít, najednou se zastaví, jako kdyby ji něco napadlo, přisune se ke mně, podívá se mi přes rameno a svou ruku položí na moji.
„Ještě jsem to já,“ řekne najednou. „Až dokončíš kouzlo, nebudu.“
Zasměje se a vklouzne do mezery mezi mnou a kouzlem na zdi. Pak mám její ruce ve vlasech a její rty na svých. Nestihnu ji zastavit.
Kouzlo má malou moc i ve dne.
Pavlína se mě pustí až za chvíli. Hřbetem ruky si otře krev z nosu. Jednu krvavou skvrnu mám na rukávu. Pavlína si promne temeno. Na zdi naštěstí žádná krev není.
Pak beze slova jde k jezeru, vezme kámen a vztekle jím mrští do vody. Najde další kámen, a další, a další.
„Doufám, že to bolelo!“ vyplivne do jezera a vrátí se za mnou a kouzlem.

Poslední tah. Kouzlo se rozzáří a zmizí, jako kdyby propadlo zdí. Necítím nic. Necítila jsem nic, aniž když mě včera očaroval vodník. Možná to nefunguje, proběhne mi hlavou. Možná je to vodnické kouzlo.
„Co teď?“ zeptám se.
Cestovatel se obrátí ke mně. Přivinu se k němu.
„Zítra mě budeš nenávidět,“ řekne.
Aspoň budu naživu.
Snad.
Zbývá čekat do setmění. Nebo najít jiný způsob, jak zjistit…
Třeba políbit cizího muže.
Zvednu tvář, najdu jeho rty. Stojím bokem ke zdi. Žádná elektrická rána. Žádná bolest. Ruce na mých ramenou. Cizí ruce. Na pohled lidské, ale studené, slizké. Jak jsem kdy mohla toužit po jejich dotecích?
„To je moje nevěsta.“
Hlas zní jako bouřící voda. Rybí oči metají blesky. Jezero mu stojí za zády.
Odstrčím ho. Chci se schovat za Cestovatele, ale za ním se vznáší kamení a vzduch je nehybný.
„Teď je moje,“ promluví Cestovatel. Nepoznávám jeho hlas.
„Ano, je tvoje. Připoutals ji k sobě, dokud vás smrt nerozdělí,“ zašklebí se vodník. „Pak bude má.“
„Jak dlouho pak budeš naživu ty?“ opáčí Cestovatel. „Znáš zákony. Nezabíjíme se navzájem.“
Kamení se zachvěje. Natáhnu k nim prázdnotu. Můj živel. Mimo můj svět. Tady mám jen málo sil. To málo mně pošle do ruky velký kámen.
Pro mě zákony Skrytých neplatí.
Uhodím. Slyším odporné mlasknutí, vidím krev, cítím krev.
Vodník se rozesměje. „Kamenem mě nezabiješ.“
Kamenem ne. Nemá žádný frak se šosy. Tak jak…?
Volám prázdnotu podruhé a nechávám ji dělat co chce. Slyším trhavý zvuk. V ruce se mi ocitne kus světlé látky z vodníkovy haleny.
Běžím. O život. Nejen svůj. Málem zakopnu o práh, odkopnu stranou židli, vrhám se ke kamnům. Oheň skomírá kolem jednoho polena, kolem rudě září uhlíky.
Házím na ně látku. Z látky stoupá pára, uhlíky vztekle syčí. Prázdnota jim vypomůže. Látka zmizí v plamenech. Kroutí se jako ryba na suchu.
Zvenku slyším zachroptění. Pak je ticho.

Jezero se vrací na své místo. Všude kolem rozmáčená půda a louže. Přede mnou zhroucené tělo s halenou ohořelou na zádech. Skrytí neútočí na sebe navzájem. Ať už jsou jacíkoliv.
Nemohlo to takhle skončit o chvíli dřív? Než jsem dokončil kouzlo?
Vím, co musím udělat.
Skrytí drží pospolu, ať jsou jacíkoliv.
Zvednu kouzlem vodníkovo tělo a pošlu je k jezeru, do jezera. Domů.
Vodní hladina je na okamžik nehybná a hladká jako zrcadlo. Pak se po ní rozběhnou vlnky.
Pavlína vyjde z chalupy. V ruce stále drží zakrvácený kámen. Obrátím se k jezeru. Pavlína stane vedle mě a hodí kámen do vody. Pár kapek vody jí přistane na šatech.
Jezero je tiché a lhostejné. Jeho vodník zemřel, protože porušil pravidla. Jezero čeká, až se zrodí další pán nebo paní. Má všechen čas na světě.
Slunce se dotkne obzoru.

Přitáhnu si plamínek z krbu a usadím jej na špičce nehtu. Přiblížím jej Cestovateli ke tváři.
„Přemýšlel jsi někdy, jak bys vypadal, kdyby ses vydával za člověka?“
Smích. „Jak tě to napadlo?“
„Ani nevím.“
Přejede si rukou po tváři, rozprostře na ní kouzlo. Úsměv je lidský. Duhovky se zmenší a změní strukturu.
„Sundej to. Vypadáš divně.“
Iluze se rozpadne. Sfouknu plamínek.

Pavlína jde rozhraním jako první. Nechci ji nechat za sebou. Překračuje práh, mizí mi z očí. V srdci mám zaseknutý neviditelný háček, který mě táhne za ní.
„Kde jsi?“ zaslechnu uvnitř hlavy. Její hlas. Vím, co to znamená. Věčný závazek. Vodník měl pravdu.
Překračuji práh.
Pavlíně zmizí z tváře napětí. Přitiskne své čelo na mé, vtiskne mi polibek.
„Věčný závazek,“ řekne pak tiše. „Slyšela jsem tvé myšlenky.“ Odtáhne se. „Jdi pryč. Prosím. Už se nikdy nesmíme setkat.“

Vždycky byl nablízku. Pár kroků ode mě, jeden svět daleko. Stále je. Tentokrát o něm vím.
Je konec září. První týden byl k zbláznění. Pak jsme našli hranice a pak čas a místo, kde spolu budeme volně sdílet myšlenky.
Sedám si na kamenný schod u starého kostelíka. Zahlédnu mezi spadanými listy žloutnoucí bodlinatou tobolku. Natáhnu se pro ni. Z praskliny září hebká temná červeň.
„Už jsi letos rozlouskl kaštan?“
„Ne.“
„Nějaký si najdi.“
Promnu kulatý plod a schovám jej do kapsy. Zvyk.
„Musím už jít. Tak zase zítra.“